Moje babička bydlela v malém městečku v chalupě. Na dvoře běhaly slepice s houfem kuřátek, v králíkárně bylo pár strakatých králíků a v zahradě kejhaly husy. Ty jsem směla vyhnat na pastvu a hlídat, aby nezašly do obilí jezeďáckých polí. Pomáhal mně při tom můj mladší bratranec, s kterým jsme prováděli řadu lumpáren.
S babičkou jsem chodila na trávu králíkům, sbíraly jsme suché větve na topení, v chalupě se topilo ve velkých kamnech i v létě, protože se na nich vařilo. Naučila jsem se vždy, když jsem se vracela z „lítaček“ v polích, přinést nějakou soušku domů. Také jsme s babičkou dělaly šišky pro krmení hus a zkusila jsem si pod babiččiným vedením husy šiškami i nakrmit. Malým kachňatům jsem chodila na mladé kopřivy a věděla jsem, že se musí předem spařit horkou vodou, aby kachňata nepálily, pak je jemně rozsekat sekáčkem a smíchat se šrotem.
Večer jsme si sedly na práh domu nebo do světnice a babička vyprávěla o svém mládí a jaké to bylo před téměř sto lety. Narodila se v roce 1877, což pro mne byl úplný dávnověk. Chodívala za mlada na procesí, uměla zpívat zbožné písně, ale také ty „kramářské“, které se daly koupit na poutích, jako například o Babinském nebo o nějakém strašném „mordu“ a řadu lidových písniček.
Jedli jsme prostě, ale chutně. Uměla dobrou polévku „ kudlasku“ – uvařila se směs kořenové zeleniny nadrobno nakrájené, rozkrájených brambor a malých „kudlásků“, což byly lžící vykrajované nočky těsta z mouky a vody. Omastilo se sádlem. Pro vylepšení se přidaly houby. Ty rostly kousek od chalupy. Babička na nás s bratrancem zavolala: "Děti, skočte mi pro pár hub do polívky!" a my je za chvíli donesli.
Na prázdniny u ní jsem se vždy moc těšila, v dopisech jsem ji hlavně pověřovala úkoly zjistit, kde je na poli hrášek, na nějž jsme chodili, a zda už zrají třešně, kterých tam bylo všude požehnaně. Její chalupa stála na konci ulice, v podhradí, sklípek jsme měli ve středověké únikové cestě pod hradbami. Dole tekla říčka a na ní klapaly hned dva mlýny. Za řekou se nacházel žulový lom, kde se ještě v 50. letech lámal kámen. Před odstřelem vždy zatroubili na trubku takovou zvláštní fanfáru, po odstřelu to zase odtroubili. Ze žulových kamenů byly postaveny snad všechny chalupy v městečku. Bylo to romantické prostředí.
Babička vychovala pět dětí, ale jen moje maminka jí zůstala. Nejstarší syn jí padl v 1.světové válce, ostatní zemřeli na nemoci. Měla těžký život, ale byla velmi statečná a hlavně pracovitá.
Škoda, že zemřela pro mne příliš brzy, bylo mně dvanáct, jí osmdesát. Často na ni vzpomínám. Po letech jsem její chalupu zdědila a dala jí zase krásný kabát. Moje děti si tam užívaly dětství stejně jako kdysi já. Babiččin hrob udržuji a při toulkách krajem si ji vybavuji ve vzpomínkách.
Chalupu už bohužel nemám, stáří a zdravotní stav mně už nedovolují se o ni starat. Jezdím se na ni alespoň dívat vždy, když jedu obstarávat babiččin hrob, kde už spí i moji rodiče a kam uloží moje děti jednou i mne. Hřbitůvek je tam krásný, budu v dobré společnosti.