Můj seniorský život: Dá se někde sehnat motorové koště?
Ilustrační foto: pixabay.com

Můj seniorský život: Dá se někde sehnat motorové koště?

24. 9. 2020

K zaslouženému odpočinku, čili k důchodu, jsem se dopracovala ve věku kolem šedesátky. Bylo těžké představit si, že nadobro opustím práci, která mne bavila, a které jsem se věnovala bezmála čtyřicet let.

Ovšem to pomyšlení, že budu mít nepřetržité prázdniny a spoustu času na své zájmy, mne nakonec přesvědčilo. Dokonce jsem se začala těšit.

Nutno přiznat, že i únava se začínala hlásit. Málo platné, pracovat takovou dobu s dětmi je sice činnost zábavná, mnohdy veselá a určitě pestrá, leč i poněkud vyčerpávající. A tak se ze mne stala důchodkyně. Trvalé bydliště jsem měla na Moravě, třiaosmdesátiletou maminku s prastarou chalupou v podhůří Orlických hor. Maminka již nemohla být delší dobu sama, a protože v chalupě trvale a skálopevně zakořenila, nezbývalo mi, než se tam částečně přestěhovat.

Profesi kantorky jsem den ze dne vyměnila za práci pečovatelky, hospodyně, zahradnice, drvoštěpky, natěračky, opravářky, ono takové historické stavení často vyžaduje víc pozornosti a péče, než manekýna před módní přehlídkou. Ve volných chvilkách, pokud se ještě nějaké naskytly, jsem kreslila, kutila, paličkovala, trápila tělo cykloturistikou, fotila, připravovala studentíky k maturitě, vymýšlela pohádky pro sousedovic dvojčata, hrála na kytaru, (toto vřele doporučuji jako prevenci artrózy rukou), po nocích jsem četla a čas od času jezdila za rodinou na Moravu.

Tak tohle že je ten zasloužený odpočinek? Takový frmol jsem nezažila ani v produktivním věku. Občas jsem si vyslechla i štiplavé poznámky od  výdělečně činného okolí: „Nojo, důchodci, nemají nic na práci, pořád se jen povalují.“ Zprvu mne to i zamrzelo, ale pak jsem nad tím mávla rukou a  vtipálka odbyla poznámkou: „Jen nezoufej, jakmile si odpracuješ, taky se pak budeš už jen povalovat.“

Každý můj den je jiný, ani jeden není všední. Každý něco nového přinese, často dokáže i překvapit. Stále se na něco těším. Na jaro, na chození po horách, toulky v lesích, výlety a smích s vnučkami, plavání v moři, vždyť se toho dá tolik vidět a prožít. Sem tam samozřejmě něco v těle zabolí, v kostech loupne či zachrastí, mysl však žádnou újmou zatím netrpí.

Učím se nové věci, vyvádím lumpárny s pubertálními vnučkami, pořád plánuji, i když vím, že stejně bude všechno jinak. Neutápím se ve vzpomínkách na minulost, raději koukám dopředu. Starosti, problémy, těžkosti se vždycky nějaké najdou. Kdyby ale žádné nebyly, vždyť bychom pak nedokázali prožít a docenit ta klidná, spokojená a šťastná období!

Život je krásné dobrodružství. Dostáváme jen jedinou šanci a jednosměrnou jízdenku, tak ji zbytečně nezahazujme. Další už nebude. Buďme sebevědomí, přece jsme pro tuto společnost udělali dost. Buďme aktivní, usměvaví, spokojení s tím, co máme, a hlavně si nestěžujme, nenadávejme, nebrblejme, stejně to ničemu nevede.

Věk je pouhé číslo. Člověk začíná být starý teprve tehdy, jakmile jej život přestane těšit.

 

P.S.: Toto povídání jsem začala sepisovat v autobusu cestou z Moravy. Autobus dostal na úzké neudržované cestě smyk a převrátil se do příkopu.  Všichni jsme vylezli živí a relativně zdraví, bohatší pouze o pár modřin, boulí a škrábanců. No řekněte, není snad tohle pořádná dávka štěstí a další důvod mít radost ze života?

 

penze stárnutí
Hodnocení:
(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.