Každopádně je vhodné se na něj připravit. Méně peněz. Ztráta každodenního rytmu a rituálů. Pocit, že jsme nepotřební. Nuda. To jsou pocity, které první rok po skončení zaměstnání trápí mnoho lidí.
„Odchod do důchodu je výrazný životní mezník,“ říká psycholožka Marta Boučková. „Pomáhá, když si už na prahu důchodu vytvoříte nový vlastní režim. Nejlepší je, když si ještě před odchodem do penze ujasníte, jak ji chcete trávit, co od ní čekáte, co vám vyhovuje,“ dodává.
Každý stárnoucí člověk, který zatím pracuje, by si měl uvědomit, jaké to bude, až do práce přestane chodit. Nabízí se srovnání penze a víkendu. V práci se na víkendy většina lidí těší, ale málokdo si představuje, jaké to bude, až bude víkend každý den. Když přestane být vzácností to, že můžeme spát, jak dlouho chceme, a pak před sebou nemáme úkoly, které musíme udělat. Vyhovuje nám o víkendech lenošení, prožívání sobot a nedělí bez jasných plánů? Pak je pravděpodobné, že nám první rok v penzi bude připadat skvělý. Prostě vypnutí, nicnedělání, klid. Preferujeme naopak o víkendech přesně naplánovaný program? Zábavu, návštěvy, sport? Je nám líto volné dny takzvaně proflákat, pronudit se jimi? Tak pozor, je to náznak, že pro tyto typy může být začátek života v penzi peklem.
S tím, jak roste počet obyvatel České republiky, kteří se dožívají delšího věku, přibývá logicky lidí, kteří v penzi tráví stále delší dobu. Příprava na první roky v důchodu je tedy aktuálním tématem. Hodně lidí se totiž nyní navzájem jeden druhého ptá: A už víš, co budeš v důchodu dělat? Protože se nyní jaksi automaticky předpokládá, že na rozdíl od let předešlých, odejít do penze už neznamená nedělat nic. Naopak, lidé očekávají, že si budou plnit sny, věnovat se koníčkům, pomáhat rodině. „Především by se měl každý před odchodem do penze pokusit vyřešit praktické záležitosti, jako je například to, zda se do svého bytu časem dostane, pokud přijdou zdravotní problémy. Jestli je pro něj vhodné bydlet například ve třetím patře bez výtahu. Nebo zda není vhodné přebudovat koupelnu na bezbariérovou. Zamyslet se, zda v bytě či domě, ve kterém žije, bude moct strávit i všechny následující roky. Zkrátka, připravit se na stáří už v době, kdy jsme ještě schopni udělat v životě změny, tedy ideálně těsně před odchodem do penze, kdy ještě vyděláváme peníze a máme na změny sílu,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.
Lékař Jan Hnízdil dává k dobru pěkný případ, se kterým se setkal: „Znám muže, který si léta budoval domácí dílnu. Vybavil si ji vším možným nářadím, zkrátka si vytvořil svůj svět, ve kterém bude moct žít v penzi. Připravil se na ni předem tak, aby se měl na co těšit a pak čím bavit.“
Další příklad: Jedna rozvedená paní z Ostravy prodala rok před odchodem do důchodu chatu. Všichni se divili. Měla to tam totiž moc ráda, často tam jezdila, pracovala tam na zahradě, hodně se tam nadřela. „Dlouho jsem přemýšlela, ale pak mi došlo, že sama chatu z penze neutáhnu. Že nemá smysl dělat hrdinku, být unavená a šetřit každou korunu, aby bylo na opravy. Dokonce jsem se poradila s finančním poradcem. Přesně jsem si nechala propočíst, kolik peněz za chatu mám chtít, jak je bezpečně rozložit na různé účty a fondy, aby neztrácely hodnotu, jak dlouho mi budou stačit jako přilepšení k důchodu. Dodalo mi to klid, pocit, že jsem zaopatřená a hlavně, že nic nemusím. Svůj byt jsem vyměnila za menší v přízemí v domě se zahrádkou. A o tu zahrádku se teď starám, takže mi neschází, že už se nemůžu rýpat v zemi na chatě. Sousedé mě za to milují, protože než jsem se tam nastěhovala, nebyla to zahrádka, ale nevzhledný dvorek. Teď se tam dokonce v létě sousedé začali scházet, zvou mě večer na víno, žijeme si tam pěkně. Nenudím se, nehoním se, za peníze z prodeje chaty si můžu občas zajet do lázní nebo na výlet za kamarádkou do Prahy.“
Takže tady je několik bodů, o kterých by si měl každý, komu se blíží odchod do penze nebo v ní tráví první roky, zapřemýšlet. Ostatně, neuškodí si nad nimi zapřemýšlet ani těm, kteří už v důchodu nějakou dobu jsou, můžou si tak pomoct od případných pocitů nespokojenosti a uvědomit si, kde třeba udělali chybu.
1. Peníze.
Zásadní otázka zní: Vyjdu s částkou, kterou pobírám jako důchod? Pokud se dokážeme uskromnit a nedělá nám to potíže, je vše v pořádku. Pokud jsme byli zvyklí si takzvaně vyskakovat, brzy nás ovládne nespokojenost, závist, vztek. Takže je třeba si přesně rozplánovat nejen výdaje, jako jsou běžné životní náklady, jídlo či léky, ale i takové maličkosti, jako je třeba v případě dam kadeřník. Takže příklad: Jistá dáma byla zvyklá chodit ke kadeřnici dvakrát do měsíce. Prostě měla ráda pečlivě upravené vlasy, a když se jí začala po dvou týdnech tvořit šedá pěšinka, běžela si ji nechat vždy ihned zamaskovat. „Po půl roku v penzi jsem si spočítala, že tyto moje kadeřnické výlety jsou pro náš rozpočet tak drtivé, že jsem je omezila na polovinu. A strašně mě to štve. Vím, že je to malichernost, ale prostě mě to štve. Kdybych to věděla, tak si už od čtyřiceti šetřím více peněz. Jenže dříve pro mě pět stovek byla zanedbatelná položka, dnes je pro mě pět stovek částka, za kterou máme s manželem jídlo minimálně na týden,“ vypráví.
2. Okruh přátel.
V práci je to jednoduché, často se někdo zeptá, zda půjdeme na kávu, na víno, tak prostě jdeme. Domluva je snadná. Jenže v penzi je člověk od kolegů najednou odtažen. Pokud tvořili jeho okruh přátel jen oni, je to problém. „Přistihla jsem se, že obtelefonovávám bývalé kolegy a ptám se, jestli někam nezajdeme. A oni neměli čas. Měla jsem pocit, že mě už odepsali, že o mě nestojí, když jsem v penzi,“ vypráví loni čerstvá důchodkyně Jana z Prahy. „Došlo mi, že můj okruh přátel tvořili jen kolegové z práce. A to není dobré. Člověk by měl mít přátele různého věku a typu, ale hlavně takové, které má blízko. Protože čím jsem starší, tím se mně chce méně někam dostávat veřejnou dopravou a zároveň se mně nechce utrácet za benzín a sama se autem vracet v noci domů z nějakého posezení,“ vysvětluje.
3. Koníčky.
Je dobré je mít, ale ještě lepší je promyslet si, zda na ně v penzi budeme mít dost možností. Přesněji možností finančních. Je totiž fajn, když muž sbírá známky nebo staré zbraně, ale v důchodu se to najednou může stát zdrojem hádek. „Tak já tady obracím každou korunu, abychom si mohli v létě vyjet na týden do Beskyd a ty si mezitím kupuješ za tisícovku známky?“ zlobí se žena. „Je to investice a už sis na to za celý život mohla zvyknout,“ oponuje muž. „Investice? Když je nám sedmašedesát? Investice pro koho? Já chci normálně v penzi žít, ne investovat do tvých zálib.“ A je z toho hádka jako hrom. Většina zálib stojí peníze. Je tedy vhodné si před odchodem do penze velmi dobře propočíst, zda se jim budeme moct věnovat jako dříve, ať už je to sport, sběratelství, kutilství, výlety. Paradoxně se sice říká, že právě v penzi nastává čas na záliby, ale mnozí lidé je právě v té době omezují.
Jak už bylo řečeno, odchod do penze je velká životní změna. Jak velká, to se zpravidla projeví hned během prvního roku. Dokázat tu změnu zvládnout, je hodně důležité. Od toho se totiž odvíjí to, jestli pak celý zbytek života v důchodu prožijeme nebo jen přežijeme.
