Teď, po šedesátce mám paradoxně více rolí než dříve. Někdy mě dříve trápilo, že jsem občas neměla moc práce. Manžel mi tehdy říkával, že mám být trpělivá, že můj čas přijde, že to tak v herecké branži chodí. Teď nevím, co dříve. Seriál Ulice mě baví, beru jej nejen jako práci, ale také jako cvičení. Aspoň mi nezakrní mozek, když se stále musím učit další texty. Je to cvičení paměti a pohotovosti.
Natáčení je o to příjemnější, že si na něj můžu vodit svého pejska. Ten můj seriálový pes je totiž můj vlastní, moje Máňa. Lidé říkají, že je pak v televizi vidět, že jsme si opravdu blízcí, tak asi to tak je.
Máňa je můj sedmý pes, čistokrevná vořešice. Narodila se u sousedů, původně si ji u nich vyhlídla vnučka. Já ji varovala, že nevíme, jaká příšera z ní vyroste, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem si ji vzala já. Bez pejska bych žít nemohla, udržuje mě v pohybu, kvůli ní prostě musím na procházku, i když se mi nechce. Kdybych ji neměla, byla bych mnohem lenivější. Máňa je hvězda, hrála se mnou i v Ordinaci v růžové zahradě, doprovází mě do divadla. Čeká v šatně a prý vždy, když slyší potlesk, vyskočí a ví, že se zanedlouho půjdeme domů.
vh
