No jo, ale žili jsme na vesnici a tam chodili po koledě všichni chlapci, páni i dědečkové snad povinně. A moje maminka odjezd na výlet nebo snad dokonce zamčené dveře neuznávala. Proboha! Co by tomu řekli lidi? A vůbec, dostat přes zadek potřebuješ jako sůl! A když na to táta nestačí...!
Takže vlastně nejraději vzpomínám na ten rok, kdy mě právě na Velikonoce pokousal pes a já všemu tomu cirkusu nejenže utekla, ale dokonce jsem byla i litovaná a zahrnovaná vší pozorností.
Maminka se totiž to jaro rozhodla, že tyhle Velikonoce budou nejlepší, nejhezčí a nejslavnostnější ze všech, protože ze mě už vyrostla pubescentní slečinka, a tak mě jistě přijdou vyprášit i potencionální budoucí nápadníci, před kterými bychom se měli ale opravdu blýsknout. Vyhlásila tedy stav nejvyšší nouze a že prý budeme malovat. U nás co řekne maminka, to je svaté a odpor je nepřípustný. Nábytek jsme tedy vystěhovali na dvůr, oškrábali malbu ze zdí a pak si tatínek vzpomněl, že potřebuje sádru. Jenže sádru nikdo nekoupil. "Proboha, co teď?" děsila se maminka.
Stalo se to přece jen před více než čtvrtstoletím, tenkrát ještě nestál supermarket s neomezenou pracovní dobou v každé větší vesnici. Kdeže, v sobotu a v neděli bylo všude zavřeno. Jenže vítat koledníky v rozstěhovaném domě, to by mojí mamince nehrálo příliš do plánů.
"Hybaj," povídá mi, "mazej k sousedům a sádru si tam půjč."
Radostně jsem odcupitala a za chvíli už zvonila u sousedů. Za plotem pobíhal a vesele štěkal vlčák a ve dveřích se objevila sousedka s děckem v náručí. Jasně že sádru mají, smála se a za chvilku už stála u vrat i s kýženým sáčkem v ruce. Vztáhla jsem po něm ruku a vtom se to stalo. Pes se v nestřežené chvíli vymrštil a zavěsil se mi plnou vahou na nataženou pravačku. Pytlík se sádrou vypadl na zem, já ječela, jako když mě na nože bere a sousedka s miminem taky. Jen pes se nenechal vyrušovat a držel a držel. Odtrhnout od mé ruky ho musela až mužská síla, ale i tak mi na ní zůstala modrofialová podlitina se zřetelným otiskem psích zubů.
Ten den už k malovaní nedošlo, rodiče vzali auto a radši mě odvezli na pohotovost, kde mi ránu ošetřili a převázali. Na převaz jsem potom jezdila každý den, tedy i na to slavné velikonoční pondělí.
Neslyšela jsem onoho roku jedinou básničku, nepřivítala jediného koledníka a pomlázkou dostala decentně jenom od taťky. A víte, že mě to vůbec nemrzelo? Vlastně to byly ty nejpohodovější Velikonoce mého dětství.
