Jana (69): Po smrti manžela jsem začala být zlá na lidi kolem sebe, na rodinu. Cítila jsem křivdu
Ilustrační foto: ingimage.com

Jana (69): Po smrti manžela jsem začala být zlá na lidi kolem sebe, na rodinu. Cítila jsem křivdu

12. 1. 2021

Přijela jsem domů, bylo okolo druhé. Volala jsem: „Proč sis, prosím tě, neohřál ten oběd?“ Jídlo nebylo cítit, na sporáku nebyl hrnec, bylo mi jasné, že zase byl líný si oběd sám vyndat z lednice a ohřát.

Čeká - je totiž zvyklý, že ho obskakuju jako služka. Jen jsem přišla, už jsem byla naštvaná. Jenže bylo ticho. Milan neodpovídal. Nebyl v obýváku, ani na záchodě. Byl v ložnici. Byl mrtvý.

Příběh Jany (fotografie je ilustrační) je skutečný příběh sepsaný pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz - portál zaměřený na pomoc vdovám.

Věděla jsem to na první pohled. Ležel, vedle na stolku měl popelník a v něm típnutou nedokouřenou cigaretu. Asi mu už bylo tak špatně, že nedokouřil. Volala jsem dceři. Pak si vlastně ani nic moc nepamatuju. Prý u nás dokonce byla policie a vyšetřovala, jestli šlo o přirozené úmrtí. Ale já si to fakt nepamatuju, asi jsem to nějak vytěsnila.

Pár týdnů jsem bydlela u dcery. Dny, kdy jsem se musela do našeho bytu vrátit, byly nejhorší v mém životě. Pořád jsem ho tam viděla. To jsem si měla lehnout do postele, ve které umřel? Začala jsem spát na pohovce v obývacím pokoji. Spím tam dodnes. Do ložnice chodím minimálně.

Nejhorší bylo, že jsem měla zlost. Já jsem začala k lidem cítit nenávist. Hlavou mi pořád šla věta: Proč mi to udělal? Kašlal na sebe, nechodil k lékařům, kouřil, rád si dal večer pár sklenek vína. Tolikrát jsem ho prosila, aby přestal kouřit. Kašlal na mě. A teď mě nechal na všechno samotnou. Byly večery, kdy jsem třískala pěstmi do postele a řvala jsem: „Co jsem ti udělala, že jsi se mi tak pomstil?“

Nikdy by mě nenapadlo, kolik vyřizování kolem smrti je. Přišla jsem do banky, protože jsem věděla, že manžel měl ještě jeden účet kromě toho, který jsme měli společný. Odmítli mi tam k němu nejen přístup, ale odmítli mi i říct, kolik na něm je. Na účtu společném jsme přitom měli v té době jen okolo dvaceti tisíc, nějaké peníze prý byly v nějakém akciovém fondu. Nejenže jsem k němu neměla přístup, já ani pořádně nevěděla, co to je. O peníze se vždy staral Milan. On se staral o všechno. Já jsem ani nevěděla, jak se platí byt, inkaso. Vše řešil on. Neměla jsem heslo do jeho počítače. Když jsem na něm něco potřebovala najít nebo někomu poslat mail, Milan mi ho vždy zapnul a já si k němu jen sedla. On mi vždy oznámil: „přišel ti mail, pojď se podívat.“ Já ani nevěděla, jak se do své mailové schránky dostat, jak dát známým vědět, že zemřel.

Kamarádka mi říká, že jsem si žila jako v bavlnce. Že je to můj problém, že jsem si celý život nechávala pozici princezny, o kterou se stará muž. Ale já jsem normálně pracovala, byla jsem knihovnice. Starala jsem se o domácnost, o chatu. Milan se rád chlubil přátelům, jak máme doma hezky, jak má navařeno, uklizeno a ještě k tomu má reprezentativní ženu, jak rád říkával. Měla jsem s ním pěkný, bezstarostný život. Měli jsme jen jednu dceru, ta navíc byla velmi často u babičky. Jezdívali jsme k moři i za socialismu, Milan to vždy nějak zařídil. S odstupem času vím, že on prostě řídil můj život a mně to tak vyhovovalo.

Když Milan před osmi lety zemřel, bylo mi šedesát jedna let. Stala se ze mě na několik let stará, zlá bába. Nepřeháním. Nejvíce to odnesli dcera a zeť. Byla jsem na ně zlá, potřebovala jsem tu frustraci ze ztráty muže nějak dostat ze sebe. Cítila jsem se ukřivděná. Pořád se mi hlavou honilo: „Proč jsi mi to udělal?“ nebo „Ty jsi mi to udělal schválně, už jsi mě měl dost.“

Ano, v podstatě jsem se chovala jako blázen.

Několik měsíců trvalo, než proběhlo dědické řízení a já měla přístup k našim penězům. Do té doby za mě spoustu věcí platila dcera, protože bych nevyšla. Ani nyní nevycházím, Milanovy peníze mi chybí, i když je štěstí, že bydlím ve vlastním a poplatky spojené s bydlením nejsou extrémně velké. Trvalo rok, než jsem mohla prodat naše auto. Než proběhlo dědické řízení, stálo na dvoře, chátralo, ale já ho nemohla prodat. Neřídím. Nač taky, řídil vždy Milan. Teď už nemám odvahu začít. Štve mě to, jsem odkázána na dceru a zetě, když potřebuju větší nákup nebo tak něco.

Začala jsem se stranit lidí. Měla jsem pocit, že si ženské vychutnávají, že jsem vdova. Dokonce jsem zaslechla, jak sousedka říká druhé: „no to jsem zvědavá, jak to zvládne, konečně uvidí, co je to život.“

Takže jsem za žádnou cenu nedala najevo smutek. Nikdy jsem před nikým nebrečela. Nikdy jsem o Milanově smrti s nikým nemluvila. Nedám nikdy najevo slabost. Strašně moc jsem přibrala. Ty nervy léčím tak, že si na večer nakoupím spoustu jídla, koukám na televizi a žeru. Jinak se to nazvat nedá. Je to už osm let, ale vůbec nemám pocit, že jsem se vyrovnala se ztrátou Milana. Připravil mě o pěkné stáří, o příjemné poslední roky života.

Jsem přesvědčena, že kdyby se o sebe více staral, nekouřil a chodil k lékařům, mohli jsme si hezky žít. Dcera nemá ráda, když vedu takové řeči. Říká, že myslím pořád jen na sebe, že se lituju. No ano, lituju se. Protože mám pocit, že můj život skončil, když mi bylo jednašedesát. A budu ten pocit mít, i kdybych se dožila stovky.

 

Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(5.2 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Novotná
Musel to být šok! K takto poraženeckému a pesimistickému přístupu ale není důvod a je to zbytečné. Já bych si nakonec oddychla, že v domácnosti nemusím být za služku a poskytovat chlapovi servis a další roky života bych si opravdu užila podle svého! Je to za jedny peníze. Situaci, kterou už nemohu ovlivnit, bych vnímala jako novou příležitost a nový začátek životní etapy, kterou mohu věnovat sobě a rodině dcery.
Marta Badalcová
Pokud to není vymyšlené-hnala bych takovou neschopnou bábu z barák,ufňukaná a líná až běda.
Eva Kopecká
Paní Hano Polednová, klobouk dolů.
Hana Polednová
Když mi bylo 59 let, též jsem ovdověla po 41letech společného života. Čerstvě v důchodu já i manžel a připravovali jsme se na krásný život na naší chaloupce. A ejhle, vážná nemoc a manžel si tento vysněný zbytek života vůbec neužil. Na rozdíl od Jany, já jsem se o sebe dokázala postarat. Spoustu prací na baráku jsem odkoukala od manžela, řídila jsem auto, dokázala vzít do ruky motorovou pilu, křoviňák i sekačku atd., a to samé, co dělá žena, uměl i manžel. Dokázal uvařit, vyprat, vyžehlit a v nejhorším i zašít díru nebo přišít knoflík. A tak by to mělo být, když se náhle ocitne jeden z partnerů sám, aby se dokázal o sebe postarat a nebyl závislý na ostatních. Mám skvělé děti, vnoučata i přátele. Myslím, že na mne může být manžel pyšný, jak jsem to zvládla a jak se starám o jeho milovanou chaloupku. Doteď na něj s láskou vzpomínám a představuji si, jak by nám spolu bylo hezky.
Hana Rypáčková
Jak víte, že to psala opravdová vdova? Něco odstrašujícího ve Vdovy vdovám být musí.. Je to jak z minulého století. A knihovnice, co nezapne počítač? Jasně, že to ostatním vdovám pomůže se ubezpečit, že ony život skvěle zvládají..
Lenka Kočandrlová
Paní Jana měla mrtvolu manžela pořádně zmlátit hned na místě,možná by si tím byla ulevila....Teď už je pozdě na výčitky a fňukání! Znala jsem jednu paní,když jí zemřel muž,který doma za ni všechno vždy vyřizoval a zařizoval,takový domácí "vládce", v první chvíli byla bezradná,nevěděla kde- co- jak- platit, zařizovat,on se staral o peníze ,chodil ji vyzvedávat z práce a vozil nakoupit a domů. Kamarádky a známí jí ve všem pomohli, poradili,šla do autoškoly,naučila se řídit a později si našla i nového přítele. Možná byla mladší,než paní z článku,ale rozhodně se nebála požádat v práci o pomoc,které se jí taky dostalo. Lidi nemají moc soucit s někým,kdo se chová napohled povýšeně,sebejistě,odtažitě,dělá navenek dojem,že všechno zvládne a nikoho na pomoc nepotřebuje! Taky asi není dobré dělat kamennou tvář,neplakat ani trochu a nejhorší je,"kopat" do mrtvého,ať už byl jakýkoliv.To je už pozdě. Pán měl/mohl včas si uvědomit svou smrtelnost,manželce vše dopředu vysvětlit,sepsat,naučit,ukázat,ale asi byl z těch,co si mysleli,že tu jsou nafurt (viz kouření).
Zuzana Pivcová
Často neradi přiznáváme, že by vina mohla být na naší straně, snadnější je ji podsunout někomu jinému a ze sebe udělat oběť. Člověku se s tím lépe žije. zvláště ve zlých situacích. Myslím, že je to pro nás lidi dost typické a není to nic zcela odsouzeníhodného. Jen by to nemělo trvat příliš dlouho a dotyčný by si měl pomalu udělat nestranně jasno v pro a proti. Žít s pocitem ublíženosti roky a ještě to připisovat někomu, kdo se už ani nemůže bránit, není dobré. A dotyčnému to také nepomůže.
Soňa Prachfeldová
Nelze soudit druhého, paní Jana se nedokáže vyrovnat s realitou a dokud nebude chtit sama, nedojde bohužel ke zlepšení jejího stavu k sobě a ostatními.
Daniela Řeřichová
Pane Mračku, děkuji za Váš názor, jímž jste stručně a nezaujatě vyhodnotil podstatu tohoto osobního svědectví.
Rostislav Mraček
Jsem článkem nadšen! Ať už jsme k popsanému kritičtí či shovívaví, je dobře, že o takových případech víme. Vždyť kdoví, jak by nás podobná situace zasáhla?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.