"Když se ti někdy zdá, že je život velmi těžký,
zkus trochu napodobit klauna, kterému sice srdce pláče,
ale přece se smíchem hraje na housle pro jedno dítě,
aby se vyléčil ze slz svého srdce."
Ano, už i k nám přišlo jaro a to dodává určitě všem tu potřebnou dávku nové energie a elánu. A já chci dnes napsat jen takovou menší historku, kterou jsem si poznamenala už před mnoha roky do svého deníčku.
Byla jsem objednaná k zubaři. Tak jdu do ložnice abych si nachystala potřebné věci na svoji ranní cestu. Ale zde s hrůzou zjišťuji, že mi od obou skříní, kde mám oblečení chybí klíče. Uvědomuji si, že mi to asi udělal při odpolední krátké návštěvě nejmladší vnuk - jeho koníčkem je vytahovat nebo i brát klíče a různě je schovávat. Beru ihned telefon a snažím se někoho z této rodiny zastihnout, ovšem nikdo mi nebere telefon - je mi to jasné - jsou na kolách, takže neslyší mobil.
Za další hodinu to zkouším znovu, zase nic. Po další hodině se mi ozve milá dcera a já jí říkám o ztracených klíčích - ona, že se zeptá vnoučka - ovšem ten prý nic neví? Za chvíli se mi znovu ozve telefonem s tím, že mi je můj malý vnouček dal do šuplíčku (malebné slovo).
Takže s panickou rychlostí otvírám u jednoho nočního stolku šuplík - nic, ve druhém také nic, ale v tom posledním jsou vedle sebe položeny dva klíče*
Přímo nadšeně na dálku volám:
"Díky, díky - já mohu jít zítra k zubaři!"