Tak jsem konečně dostala pár fotek do počítače, pomohl mi s tím náš vnuk Honzík, protože od té doby, co nefotím, jsem už na vše dost těžkopádná. Přemýšlela jsem dlouho, který příběh, co jsem slyšela od rodičů, by se do této soutěže hodil. A zvítězil tento.
V našich rodinných fotkách jsme měli dost fotek, a opravdu nejvíce se mluvilo o mém pradědečkovi a jeho rodině. Nevím, proč právě v tomto příběhu figuroval hlavně muž, ale je fakt, že na tom asi bude něco pravdy, a to nechci nijak moji prababičku odsunout na druhou kolej. Měla jsem se již dříve věnovat příběhu, který zde chci napsat, ale pravda je, že člověk dochází většinou pozdě do děje dějin, když už vlastně není koho se na podrobnosti zeptat. Příběh je ověřený, i se v něm mohou objevit některé nejasnosti, ale myslím si, že to hlavní je, že píši to, co bude pravda.
Takže můj praděda s prababičkou měli čtyři dcery. Nejstarší Anna, další byla moje babička Marie a nakonec se jim narodila dvojčata, a to Barbora a Terezie. Já jsem se se všemi dobře znala, jen tu nejstarší Annu jsem nikdy nepoznala. Ta zemřela v 28 letech, pravděpodobně na zápal plic. V té době to nebylo nic mimořádného, v tomto případě ale ano, Anna tu po sobě zanechala 3 děti.
Její muž ale nebyl schopný, nevím z jakého důvodu, se o děti postarat. Můj praděda s prababičkou se jich ujali a vychovali. Velká poklona. Ale to není všechno, muž Anny samozřejmě žil dál, a měl další děti, snad dvě, důvod sice neznám, ale i tyto děti nakonec skončily u mých prarodičů, kteří se o ně postarali. Tento příběh jde naší rodinou, je to ze strany mého tatínka, ale mně se zdá, že tam hlavní roli hraje muž, a to můj pradědeček. Možná to bylo trochu jinak, i prababička určitě udělala kus práce, vychovávat tolik dětí není legrace. Když jdu na hrob mé babičce, která je pohřbena se svými rodiči, cítím velkou sounáležitost s nimi, a je mi líto, že jsem tyto vzácné lidi nemohla osobně poznat.