"Vánoce, ó Vánoce,
dobře rybám v potoce
plují pod sněhem a ledem,
to my děti nedovedem"
a nebo
"Počkej chvilku, chviličku,
uhnětu tě rohlíčku.
Uválím tě, uhnětu tě,
už si na tě dělám chutě."
Jako malá jsem chodila do školky. A světe div se, chodila jsem tam ráda a to, že před Vánocemi jsme si připravili se "soudružkou učitelkou" vystoupení pro rodiče, se mi taky vžycky moc líbilo. A je pravda, že jsem ve své dětské hlavičce nijak neřešila, proč do školky na besídku chodí a dárky nám nosí děda Mráz a doma Ježíšek. Prostě jsem to vzala tak, že si to takhle asi rozdělili, aby to všechno stihli.
Když jsem loni objevila na půdě tuhle fotku v krabici starých fotografií po rodičích, běžela jsem jí ukázat dědečkovi. "Podívej, já jsem tahleta buclatá holčička s "háčkem", teda se sukýnkou s kšandama co vypadají jako velké H."
A dědeček na fotku kouknul, ušklíbl se a řekl mi, že mám štěstí, že se mnou do školky nechodil, protože se mnou by si teda nehrál!!! Hmm... No, když nehrál, tak nehrál, asi bych se z toho nezbláznila, ne?
Když chodil do školky náš syn, také mívali vánoční besídky. Všechny děti stály pěkně vedle sebe, zpívaly a recitovaly, jenom ten náš ne. Tehdy se to ještě tak nějak neřešilo a ty v současnosti řešené poruchy chování snad ani nebyly tak známé a pojmenované. Děti prostě byly buď hodné a poslušné, nebo zlobivé a neposlušné a náš Petr patřil k té druhé kategorii. A hlavně odmítal dělat to, co všichni ostatní. Já bych řekla "individualista" dneska by z něj možná byl "autista", kdoví.
Hned na té první vánoční besídce, tehdy tříletý, vystoupil z toho spořádaně stojícího útvaru ostatních dětí asi tak dva kroky dopředu, stál tam a koukal... Přitom si brnkal prstíkem o spodní ret a dělal "brmbrmbrm..." Ta jeho "soužka učitelka" se ho marně snažila odtáhnout, nedal se. No, ještě že se aspoň nedloubal v nose.
Když děti dozpívaly a dorecitovaly, rozběhly se ke svým maminkám, s nimi i ten můj a všichni zvědavě koukali, ke komupak patří ten "zvláštní" chlapeček?
Autismus neautismus, podařilo se nám ho snad jakžtakž vychovat. Už na té další akci ve školce, na maškarním bále, šel za kuchtíka a dokonce jsem mu svěřila i vařečku, když mi svatosvatě slíbil, že s ní nebude nikomu ubližovat.
Ve škole sice zlobil a nosil spousty poznámek v notýsku, ale byly to v podstatě prkotiny a často jsme se tomu doma, ovšem tak, aby nás syn neviděl, docela zasmáli. Třeba, když o obědě vypil spolužačce pití a mě to připomělo rčení "měl takovou žízeň, že by vypil i koze pití", hahaha. Nebo když při výtvarné výchově cosi vystřihovali a on přinesl poznámku "Střihl spolužačku do prstu. Do krve." Manžel navrhoval, abych odepsala: "Potrestala jsem ho. Taky do krve."
Památná byla třeba ta poznámka, co dostal, když jednou náhodou napadl v Praze sníh, věc to zcela výjimečná a opravdu běžně nevídaná a tedy vzácná. Všechny děti z toho byly nadšené, ve sněhu se válely, koulovaly se a řádily před školou. Tehdy mu "soužka" do notýsku napsala:
"Klouže se před školou, záměrně vytváří klouzačky a ohrožuje tím zdraví své i starších spoluobčanů."
Co k tomu dodat?
Ale byl to kluk chytrý a nosil domů samé jedničky. Teda až do třetí třídy... Tehdy už z něj byla jeho třídní, mladá a podle mě asi nezkušená a z toho všeho, co děti dokážou, často asi úplně zoufalá a tak mu vyzdobila pololetní vysvědčení dvojkou z chování. Obrečeli jsme to oba.
Ale to už jsem od těch Vánoc trochu odbočila, to už si asi raději nechám na jindy.