Jak jsem přišla o svoji oblíbenou kšiltovku
FOTO: Poskytnuto z archivu Marie Měchurové

Jak jsem přišla o svoji oblíbenou kšiltovku

20. 1. 2024

Tento příběh mi připadal legrační až z odstupem času. Patří spíš do oblasti černého humoru. Bylo mi dvacet, pracovala jsem v Otrokovicích v Moravanu, kde se vyráběla malá sportovní letadla, v plánovacím oddělení.

Bydlela jsem ještě u rodičů a každé ráno dojížděla do zaměstnání autobusem ČSAD z mé rodné obce z Tlumačova. Vyrůstala jsem v hřebčinci uprostřed koní, a občas jsem se i na některém projela. 

Toho mokrého podzimu byla v plném proudu dostavba nové velké pneumatikárny Barum, těsně vedle našeho podniku. Proto autobus zařadil do cestovního řádu zastávku uprostřed tohoto staveniště. Zastávka byla u příkopu plného bahna, přes nějž byl položen velký betonový panel, a po dalších panelech jsme se dostali na chodník, který už vedl k naší vstupní bráně. Protože jsem vždy ráda sedávala v autobuse na zadním sedadle, bývala jsem poslední, která vystupovala. Bylo tomu tak i toho osudného rána. Řidič se rozjel, dveře nechal otevřené a já jsem ještě stačila vyskočit. Dopadla jsem na pevnou podložku, ale setrvačností jsem letěla dopředu a přistála jsem po hlavě v tom bahně, kterého tam bylo opravdu hodně.

K úrazu jsem sice nepřišla, ale tu měkkou klouzavou hmotu jsem měla všude - ve vlasech, v rukávech, pod sukní. Horko-těžko jsem vytáhla boty obalené bahnem a kšiltovku plnou bláta. Naštěstí na nedalekém sídlišti bydlel můj bratr Mirek s rodinou. Moje hodná kamarádka mě ranní mlhou zavedla k nim domů. Když jsme zazvonili, zrovna se chystal odejít do práce, také do Moravanu. Bratr mě napřed nepoznal, přestože jsem si protřela oči. Když se vzpamatoval ze šoku, odešel předat moje klíče od stolu a nahlásit, že si beru dovolenou. Švagrová Boženka odvedla malého synka, který si myslel, že jsem bubák, do školky, a odešla také vydělávat korunky. A já jsem mohla v klidu zahájit svoji očistu.

Většina oblečení, boty, taška i kšiltovka šlo následně do popelnice. Kostičkovaný podzimní plášť se nehodil, v tom stavu, dát ani do čistírny. Jediné, co jsem oprala, byla sukně. Jinak bych jim byla ucpala vodovodní řad. Když jsem se vysprchovala, vysušila vlasy a zabalila se do teplého županu, bylo mi ve vyhřátém obýváku dobře. Jenže se dostavil hlad. Nevím, jestli bylo zrovna před výplatou, nebo jestli byli taková chudá rodina. V jejich lednici byl jen kousek másla, který stejně nebyl na co namazat. Ve špajzu jen cibule, po bramborách ani památka. Nezbylo nic jiného, než vyrazit na nákup. Nastal ale problém. Co na sebe? Sukně, kterou jsem pověsila bez kolíčků na balkon, odletěla o poschodí níž. Baloňák, který jsem našla ve skříni byl o dvě čísla větší, protože Boženka byla ještě po porodu trošku kulatělší. Nohu však měla jak Popelka, o číslo menší a navíc měla ráda boty na kramflíčku. Tak jsem vyrazila na nákup do místní samoobsluhy - bez sukně, v malých vysokých lodičkách a v plandavém baloňáku. 

Cestu přes sídliště jsem nakonec zvládla, ale při mém vstupu do obchodu všichni obrátili svou pozornost na mě. Něco se jim nelíbilo, nejspíš chůze, nebo outfit? 

S nákupem jsem to moc nepřeháněla,  stačilo deset deka salámu a dva rohlíky, to mi muselo vydržet do půl třetí. Bratr mi u kamaráda zajistil odvoz autem, na veřejnou dopravu to nebylo. 

Doma mě moje přísná a odpovědná matka uvítala rozhořčenou větou: "Jak jsi si mohla dovolit nepřijít do zaměstnání?". Byla to ode mě opravdu velká drzost. Kolegové z oddělení si mě ještě chvilku dobírali a škodolibě se vyptávali, kde mám tu jezdeckou kšiltovku? Prý mi moc slušela. 

 

 

 

Můj příběh Soutěž - zima 2024 vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Měchurová
Pane Dušane, já brečím pro každou blbost. Tehdy jsem neukápla ani slzičku.
Dušan Brabec
Také mně to připomnělo příhodu z dětství. Chodil jsem tehdy na klavír do hudební školy, kam se muselo po schodech sejít z Libeňského mostu (ten, který stále ne a ne opravit). A když jsem tam scházel jednoho zamračeného deštivě blátivého dne, nahoře po mostě projelo auto tak, že jsem dostal takovou sprchu bláta, že jsem byl k nepoznání a fakt jsem se z toho tehdy rozbrečel.
Ingrid Hřebíčková
Moc hezký článek. Obě jsme se se sestrou zasmály, i když vám tenkrát určitě do smíchu nebylo.
Soňa Prachfeldová
Po čase je hodně záležitostí usměvných, ale v trapných okamžicích to je člověku pěně ouvej. Bezva.
Marie Měchurová
Lenko, děkuju za Váš příběh. Já jsem tenkrát neměla ani jednu modřinu. Toho bláta bylo opravdu hodně.
Lenka Kočandrlová
Hlavně,že to nakonec dobře dopadlo. Já si častěji připomínám jednu příhodu : Vracela jsem se z lesa po cestě rozježděné od tahání klád z lesa.Nesla jsem v ruce větší košík s houbami.Najednou, jako mávnutím proutku jsem sebou práskla na zem,přímo na obličej...Vůbec jsem nechápala,co se stalo. Měla jsem plnou pusu hlíny a svinstva,obličej zdrápaný od nějakých větví, ruku a kolena odřená,vše zmazané lesní hrabankou....Cítila jsem,jak mi teče krev odněkud,bylo to z nosu a rozbité pusy.Neměla jsem nic na utření,tak jsem jen trochu očistila dlaní oči,abych viděla na cestu.Košík s houbami odlétl,ale vše jsem posbírala .Stále jsem nechápala,co mne to srazilo na matičku zemi.Pak jsem si všimla větví napříč cesty - a bylo to jasné.Ty mi podrazily nohy,když jsem na ně nešlápla shora,ale nabrala je zespoda....Nějak jsem došla asi 2 km domů a tam jsem jen řekla manželovi: dělej se mnou něco,a brečela jsem. Rozdrápaný obličej jsem měla dost dlouho,z hub byla výborná smaženice.Od té doby pečlivě překračuji klacky,které jsou na cestě kolmo ke směru chůze.
Jana Jurečková
Někdy se to schumelí, jedna rána za druhou. Velké štěstí, že se nic vážného nestalo. Ale určitě ve Vás byla malá dušička, neumím si to představit.
Marie Ženatová
Milá Maruško, moc děkuji za skutečně "veselý - tragikomický příběh" ♥
Jiří Svoboda
Někdy se to tak v životě přihodí, že vás potká den blbec. Až po čase, je člověk schopen připomenout si ho s úsměvem...
Marie Měchurová
Oldo, bejvávalo....

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.