HP - BENU - pokrytí
Kvíz i60 Soutěže i60 chat s přáteli na i60.cz přehlídka vašich názorů v rubrice líbí / nelíbí práce pro seniory i60 na facebooku Česká verze Wikipedie
PřihlášeníRegistrace
Pondělí 20.10.2014 - dnes má svátek Vendelín  
Cestování  /  Česko
Hranická propast - pohled z výšky.

Hranice na Moravě: putování
k propasti doslova bezedné

19.3.2014

Zdálo by se, že u nás už neexistují místa, kde by se ještě dalo něco významného objevit. Nenechte se však mýlit. I zde, ve středu Evropy jsou záhady, před nimiž už řadu let bezradně stojí badatelé vybavení nejmodernější technikou.

Hranická propast v lesích u Teplic nad Bečvou u Hranic na Moravě má na první pohled do legendární Macochy dost daleko. Je to jáma hluboká asi 60 metrů, jejíž jedna stěna je natolik pozvolná, že teoreticky můžete celkem bezpečně sejít dolů i bez horolezeckého vybavení. Tam pak stanete nad hladinou jezírka, které rovněž nevypadá nijak impozantně. Prakticky se to ale nemá a nesmí. Jednak proto, že jde o chráněný útvar, a jednak i proto, že to přece jen není tak úplně bez rizika.

Louže na dně propasti je sice zdánlivě nenápadná, ve skutečnosti to však zcela nepochybně představuje nejhlubší jezero přinejmenším ve střední Evropě. Chtěli byste slyšet nějaká čísla? Nejste sami. Jenže dosáhnout dna se zatím nepodařilo ani potápěčům vybaveným přístroji pro velké hloubky, ani nejmodernějšímu průzkumnému robotovi.

Hranici dosavadního zkoumání této lokality nyní znovu posunul polský potápěč Kryzstof Starnawski, který se nyní potopil až do rekordní hloubky 225 metrů. Při téměř devítihodinovém ponoru pomocí měřicího zařízení zmapoval propast do hloubky 373 metrů. Dna však nedosáhl.

Jáma, do níž strašno hleděti...

Ve středověku sloužila Hranická propast jako svérázné popravčí zařízení: delikvent byl spoután, zatížen a z útesu svržen do jezírka. Možná právě s touto skutečností souvisí pověst o přízraku loupeživého rytíře, který se tu prý zjevuje. Působili tu ale i skuteční loupežníci – propast se pro ně stávala vítaným odkladištěm těl oloupených pocestných.

První záznam o pokusu změřit hloubku jezírka pochází z roku 1586. Tehdy vydal moravský zemský lékař Tomáš Jordán z Klauzenburku spis nazvaný O hojitelných vodách aneb Teplicích moravských, v němž se zabývá i Hranickou propastí. Správně si totiž povšiml, že v jezírku není obyčejná voda, ale termální minerálka. Popisuje toto místo jako "jámu, do níž hrozno hleděti" a zmiňuje se o muži, "kterýž nyní v sedmdesáti letech jest, za své mladosti se v jezírku potápěl, protože byl dobrý plavec a chtěl jeho dna dosáhnouti. To se mu však nepodařilo".

Pověsti o bezednosti zdánlivě vzaly za své roku 1903, kdy se olovnice spuštěná do jezírka zastavila v hloubce 36 metrů. Když však chtěli toto místo v 60. letech prozkoumat amatérští potápěči, nenašli dno ani ve čtyřiceti metrech – šachta ubíhala dál do temné hlubiny šikmo pod skalnatou stěnu. Další expedice přinášely stejný poznatek z postupně stále větších hloubek: z 60, 80 a bezmála 90 metrů. Dno nikde!

Tady však už možnosti běžných dýchacích přístrojů končily. Jejich dostup omezuje to, že plyny z nichž se vzduch skládá – dusík a kyslík – jsou v hloubce pod velkým tlakem jedovaté. Už ve více než čtyřiceti metrech může stlačený dusík způsobovat stavy podobné silnému alkoholovému opojení. Ve velkých hloubkách navíc má potápěč k dispozici pouze několik minut času, protože mu musí vydržet omezená zásoba vzduchu také na velmi pomalý výstup. Cestu k hladině totiž musí přerušovat dlouhé zastávky, aby se z krve stačil pomalu a neškodně uvolnit dusík rozpuštěný pod tlakem. Jinak by krev zpěnila jako šampaňské v otevřené láhvi a bublinky by způsobily embolii, ochrnutí a smrt.

Sestup s héliem

Badatelé proto usilovně hledali metody, jak proniknout hlouběji. V polovině sedmdesátých let televize předvedla model malé hlubinné ponorky, která měla tajemství propasti odhalit. Pak se ale objevila schůdnější a méně drahá cesta: dýchací směs pro velké hloubky, v níž převládá hélium, jehož negativní účinky na organismus jsou menší než u dusíku. Právě takovou směs (v tomto případě složenou z 50 procent hélia a 50 procent vzduchu) použili potápěči Lubomír Benýšek a Fraňo Travěnec 2. května 1981. Tehdy při dvouhodinovém ponoru dosáhli hloubky 110 metrů, ale ani tam dno nenašli. Mimochodem, atomová ponorka Kursk, k níž se letos ruští záchranáři nemohli dostat, leží v hloubce pouhé 104 metry a ve volném moři, kde cestu k hladině neuzavírá ani skalní strop, ani napadané kmeny stromů.

Další průzkumník s héliovým přístrojem se tu objevil po jedenácti letech – odpoledne 24. dubna 1992 se pod hladinu jezírka ponořil belgický potápěč Michel Pauwels. Technické vybavení pocházelo převážně z Belgie, vedle Pauwelsových kolegů však na expedici spolupracovali i členové českých speleologických skupin. Potápěč měl na zádech dvě dvacetilitrové tlakové láhve s héliovou směsí a na prsou jednu desetilitrovou láhev s obyčejným vzduchem určeným k dýchání při sestupu menšími hloubkami.

Voda byla kalná, viditelnost se trochu zlepšila teprve pod hranicí 100 metrů. Po čtvrté hodině se Pauwels zastavil v hloubce 130 metrů. Kolem byly jen skály ozařované paprsky jeho reflektoru, dole však temná šachta dál mizela do dosud nepoznaných hlubin. Potápěč se tu porozhlédl a vykonal několik měření. Pak začal dlouhý, více než šestihodinový výstup, v jehož závěrečné fázi musel dýchat čistý kyslík dodávaný z hladiny hadicí, aby se vyplavování rozpuštěných plynů z krve urychlilo.

Při přípravě pokusu se myslelo na všechno, dokonce i na problém močení při těchto dlouhých nucených zastávkách. Byl vyřešen svérázným zařízením vyrobeným z prezervativu, hadičky a gumového vaku. Nudu pod vodou měla rozptýlit četba. Jen jediná věc trochu zaskřípala: pomocný personál dopravil potápěči knihu, kterou Pauwels dočetl krátce před sestupem...

V červenci následujícího roku se sem Pauwels vrátil. Tentokrát se mu po dvacetiminutovém sestupu podařilo dostat až do hloubky 155 metrů pod hladinou jezírka. Ani tam však nebylo dno. Potápěč po sedmihodinovém výstupu oznámil, že propast pokračuje dál.

Podzemní odyssea

Při těžbě ropy z mořského dna pracují potápěči s héliovými přístroji i ve hloubkách okolo 300 metrů a pokusně se uskutečnily ještě hlubší sestupy. Co si však mohou dovolit bohaté těžařské společnosti, není přáno chudým speleopotápěčům. A tak se hledaly jiné možnosti.

Zajímavý pokus odhalit tajemství hloubky Hranické propasti se uskutečnil v září roku 1995 za pomoci hlubinného robota Hyball, jehož zapůjčení opět obstarali belgičtí potápěči. Stroj vybavený kamerami, světlomety a dalším zařízením, je s řídícím pultem na hladině spojen kabelem a manévruje pomocí na dálku řízených lodních šroubů. Má tvar koule o průměru přibližně šedesáti centimetrů a může dosáhnout hloubek okolo 300 metrů.

V Hranické propasti Hyball uskutečnil několik ponorů, z nichž při posledním se podařilo dosáhnout hloubky 205 metrů. Pokus probíhal za dramatických okolností: stroj se nejdříve zamotal mezi potopené stromy v hloubce 200 metrů, přičemž se jeden kmen uvolnil a začal pomalu klesat dolů. Při návratu měl robot zase problémy se starými jeskyňářskými šňůrami v hloubce okolo 50 metrů. Operátoři nakonec dospěli k názoru, že si nemohou dovolit riskovat zařízení v ceně 600 000 liber a pokusy ukončili. Na záběrech kamery je však zřetelně vidět další pokračování propasti.

I rekordní ponor dálkově ovládané sondy nejspíš zmapoval jen menší část gigantického komínu. Podle geologů totiž jsou krasové horniny v okolí Hranic jen nejvyššími vrcholky vápencového pohoří pokrytého mladšími usazeninami. Ještě důležitější však je, že dutinu propasti vytvořily minerální vody a plyny vystupující podle velmi hlubokého tektonického zlomu. Izotopové složení rozpuštěných plynů a teplota vody nasvědčují tomu, že propast by mohla být hluboká možná i 700 nebo 800 metrů, což by byl nejen národní, ale přinejmenším i středoevropský rekord v hloubce libovolného jezera, zatopené propasti. Přitom vzhledem k mnoha zvláštnostem Hranického krasu nejsou vyloučena jakákoliv překvapení a vědecké senzace.

Jen se tam dostat. Hranická propast představuje výzvu, jakou nám vědci, konstruktéři i dobrodruzi celého světa mohou jen závidět. Uvidíme, zda polský potápěč Kryzstof Starnawski či jemu podobní řekli poslední slovo. V každém případě – dno Hranické propasti stále odolává.

 

Další články autora na http://www.novakoviny.eu/

Praktické info
Více informací

Jak se tam dostat

Z Hranic údolím Bečvy proti proudu k vlakové zastávce Teplice nad Bečvou. Odtud vede k propasti naučná stezka Hůrka a červená turistická značka.

Souřadnice GPS: 49o31°55"N, 17o45,2°8"E 

 
Hranická propast - pohled z výšky. Kdepak se nachází dno?
 
 | 
Velikost písma:

Diskuze:

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
Eva Švandová21.3.2014 08:06:46
V textu je uvedeno, že je propast hluboká cca 60 metrů, proč je v odpovědích 69,5 metru??
Hranická propast v lesích u Teplic nad Bečvou u Hranic na Moravě má na první pohled do legendární Macochy dost daleko. Je to jáma hluboká asi 60 metrů, jejíž jedna stěna je natolik pozvolná, že teoreticky můžete celkem bezpečně sejít dolů i bez horolezeckého vybavení.
i60 - Hledáme modelky
 
© 2014 i60.cz |i60 Publishers, s.r.o., Jarkovská 5, 153 00 Praha 5, i60@i60.cz, +420 603 242 494|Tisk|Kontakt|Nabídka RSS kanálů
 
 
Redakce využívá zpravodajství tiskových agentur Mediafax a ČTK