Moje vzpomínka na okupaci

Moje vzpomínka na okupaci

22. 8. 2014

Kraj pod Doupovskými vrchy bývá v zimě studený a zasněžený. I Valeč v Čechách byla na přelomu roku 1968 a 1969 zasypaná sněhem. Vesnička byla tichá, byl pozdní večer a světla z oken chalup se ztrácela v husté chumelenici.

Parta pěti přátel seděla  v malé chaloupce kolem stolu. Stará kamna s kachlovou pecí a kovovýma nohama sálala příjemné teplo. Mohla jsem na nich oči nechat. Kamna vypadala, že se co chvíli rozejdou vpřed a jejich dvířka do topeniště se na mne smála vykrojeným obličejem, který vysílal světélka plamínků na dveře do předsíně. Na stole hořely tři svíčky a  jejich plamínky se mihotaly v průvanu, který se táhl od  oken a našeho dechu. Na stole stála konvice s šípkovým čajem, ve sklenicích se perlilo svařené víno, které soupeřilo s vůní čerstvého chleba a slaniny úhledně naskládané v ošatce. Užívali jsme si pohodu té vzácné chvíle, kdy jsme byli pospolu. Všichni jsme byli ateisté, přesto jsme si nahlas předčítali z Bible, kterou přivezl majitel chaloupky, student UMPRUM.

Byla jsem první, kdo si všiml, že se pootevřely dveře do předsíně. Chytla jsem za ruku kolegyni a hlavou dala znamení směrem ke dveřím. Dveře zavrzaly. To už jsme zpozorněli všichni. Pět párů očí viselo na klice dveří, která se pohnula. Plamínky svíček změnily směr. Ani jsme nedutali, jen s napětím civěli na dveře. Další táhlé zaskřípání a dveře odhalily černotu předsíně prošpikovanou červeným odrazem z ohně.

Do místnosti se pomaloučku sunula postava. Světlé vatované oblečení, obrovské palčáky, válenky, ušanka a šála omotaná přes ústa. Na rameni samopal, v palčáku dvě tyčky. Nikdy nezapomenu na jeho oči. Bylo v nich všechno. Smutek, zoufalství, únava, pokora, bázeň... Požalujsta, řekl tichým hlasem, prašu, jesť u vas kusoček chleba?

Trvalo několik vteřin než jsme se vzpamatovali a pochopili. Ubohý regulovčík okupantské sovětské armády. Podívali jsme se po sobě a bylo nám jasno. Kluci nandali slaninu mezi dva chleby, dali jsme mu napít čaje a on odcházel. Odcházel? Couval a klaněl se. Klaněl se tak, jak jsem to viděla jen v pohádkách, když mužik oslovoval jeho blahorodí. Zlomený v pase s hlavou skloněnou. Dveře zaklaply a my jsme se vrhli k oknům a v chumelenici pozorovali tu postavičku, jak podupává v mrazu a cpe se českým chlebem.

Od té noci jezdily kolony sovětských aut naložených pískem do lesů Doupovských hor. Co tam budovali? Nikdo neví.

Můj příběh okupace
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.