Své dvojče jsem hledala 40 let

Své dvojče jsem hledala 40 let

3. 9. 2014

Hrdě jsem v ruce třímala svůj čerstvý občanský průkaz a cítila jsem se jako dospělá. Bylo mi právě patnáct let. Cestou domů jsem v občanském průkaze listovala. Najednou jsem se zarazila. Na stránce, kam patřilo jméno rodičů, byla napsána úplně cizí žena a kolonka "jméno otce" byla přeškrtnuta!

Běžela jsem zpátky. "Museli jste se splést," řekla jsem úřednici. Ta se na mě podívala a pronesla: "Běž domů a zeptej se rodičů, oni ti to vysvětlí." To, co ten den jsem se dozvěděla, mě omráčilo.

"Adoptovali jsme tě, když ti byly dva roky," začala rozpačitě mamka, "měla jsi ještě sourozence, dvojče." Zírala jsem na ni a nebyla schopna slova. "A jestli to byla holka nebo kluk?" To nevíme. Slib nám Maruško, že nikdy nebudeš pátrát po své biologické matce ani sourozenci, prosila mamka a já jí tenhle slib dala.

Už ten večer při usínání jsem věděla, že jsem slíbila něco, co nebudu schopna splnit. Informace o tom, že někde žije moje dvojče, zamíchala mým životem. To jsem ale ještě netušila na kolik let.

Když mi bylo jednadvacet, vdala jsem se. Můj muž věděl, jak moc mě trápí touha najít sourozence a zároveň mě svazuje slib, který jsem dala rodičům. Tenkrát mi moc pomohl, protože řekl: "Na tom, že chceš najít své dvojče, není nic špatného a já ti pomůžu, jak budu moct." On sám má tři sourozence. Tahle jeho slova pro mně byla velkým povzbuzením, a tak jsem se pustila do pátrání.

Věřila jsem tomu, že postačí můj rodný list. Vždyť dětí, které se v Odrách narodily 8. června 1949, nemohlo být mnoho. Jenže přišlo hluboké zklamání - ten den se podle záznamů v Odrách nikdo kromě mě nenarodil. "Nemáte žádného sourozence, natož dvojče," řekli mi na matrice.

Ve slepé uličce

Kde mám pátrat, když i dětský domov, v němž jsem strávila první dva roky života, dávno zrušili? Mezitím se mi narodily dvě dcery a pohltila mě rodina i práce. Moje pátrání na čas ustalo, ale na svého ztraceného sourozence jsem myslet nepřestala.

V nemocnici, kam jsem musela po letech na operaci, jsem se seznámila s velmi příjemnou ženou a staly se z nás přítelkyně. Po čase jsem jí vyprávěla o svém marném pátrání. "Třeba ti pomůžu," řekla a za nějakou dobu mi oznámila: "Maruš, tvoje dvojče jsem nenašla, ale objevila jsem tvoji starší sestru." Zírala jsem na ni a srdce se mi rozbušilo. Musím ji poznat.

Když jsem pak zazvonila u jejich dveří se svým rodným listem v ruce, nedůvěřivě si mě prohlížela. "Podívejte se na jméno matky," nabádala jsem ji. Zbledla a řekla. "Nestůjte tady a pojďte honem dál." Tehdy, v roce 2000, v sestřině bytě, jsem se dozvěděla, že mám skutečně dvojče, bratra. "Před mnoha lety, to jsem byla čerstvě vdaná, mě matka vyhledala," vyprávěla sestra. "Pátrala i po vás. Tenkrát jsem jí však odbyla. Nemohla jsem jí zapomenout, že se mě vzdala," řekla sestra Milada o devět let starší než já. Chápala jsem ji, ale zároveň mi bylo líto, že už se o matce nic nedozvím.

Byla jsem sice moc ráda, že jsem našla sestru, ovšem v pátrání po svém dvojčeti jsem pořád stála ve slepé uličce.

Nová naděje 

Jak ale můžu mít dvojče, když neexistuje žádný záznam o jeho narození? začala jsem pochybovat. "Maruš, já už vím, jak se to mohlo stát! Každý jste se asi narodili jinde!" vybafnul na mě jednoho brzkého rána můj manžel. Dodal mi novou naději.

Pak jsem získala jméno ošetřovatelky, která kdysi pracovala v "mém" dětském domově. "Pamatuju se na vás, jako by to bylo dneska. Pořád jste se s bratrem drželi za ruce, nedali jste bez sebe ani ránu," vyprávěla mi stará žena. Do očí mi vyhrkly slzy. "Nechtěli jsme vás od sebe odtrhávat, ale vaše adoptivní maminka se obávala, že dvě děli by nezvládla. Nabízeli jsme jí jiné holčičky, ale ona říkala, že jste jí učarovala právě vy," usmívala se tato žena.

Roky běžely, ale moje touha najít své dvojče tu byla stále. Mé další kroky vedly do archivu. Když jsem úřednicím vylíčila svůj osud, mlčky na mě hleděly, pak se na sebe podívaly a jedna z nich pronesla: "Hledejte v Hranicích na Moravě, víc vám říct nemůžeme."

Daly mi obrovskou naději a já cítila, že už jsem jen krůček od svého cíle. "Bohužel, informace tohoto typu vám sdělit nesmím," řekla mi paní v matrice v Hranicích. Byla jsem nešťastná. Věděla jsem, že v těch knihách je napsáno jméno mého bratra, a já se vinou nějakého nařízení nikdy nedozvím, kde ho najít. Můj bratr byl také adoptován a měl dokonce úplnou adopcí. Takže měl jiné jméno i přijmení. Proto bylo mé pátrání tak náročné.

Už jsme byli s mužem na odchodu, když se k nám úřednice přitočila a pronesla šeptem: "František Neužil, jeďte do Ostravy," a zavřela za námi dveře. Najít jeho adresu už byla hračka. Stáli jsme s manželem před jeho domem a mě se třásla kolena. Zazvonili jsme. Když se ve dveřích objevil vysoký šedovlasý muž, rozbušilo se mi srdce. "Mohli bychom s Vámi mluvit?" zeptala jsem se ho nesměle a pokračovala: "Narodil jste se 8. 6. 1949 v Hranicích na Moravě"? Kývl a já navrhla: "Pojďte si prosím sednout někam poblíž na kávu, moc ráda bych vám řekla víc. "Po chvíli váhání souhlasil. Měla jsem sebou velkou složku dokumentů o mé korespondenci s úřady ohledně pátrání po bratru.

V kavárně jsem mu opatrně vysvětlila důvod své návštěvy, ukázala jsem mu rodný list. "Tak my jsme asi z přízně, viďte?" uvažoval nahlas. "Vy jste tedy pravděpodobně moje sestřenice. Je to tak?" "Ne, já jsem vaše dvojče," odpověděla jsem. Překvapeně na mě hleděl a pak rozvážně pronesl: "Musím si to všechno srovnat v hlavě, ale určitě se vám ozvu. Musím to opatrně sdělit své manželce. Dřív než za týden to nebude."

František však zavolal už ten večer - a byl to dlouhý, krásný a seznamovací rozhovor. Psal se červen roku 2007...

Proč bylo pátrání tak komplikované a jak je možné, že se bratrovo jméno neobjevilo na matrice v Odrách? Dnes už se lze jen domnívat, že maminčin porod se zkomplikoval, a proto byla převezena z Oder, kde jsem přišla na svět já, do sedm kilometrů vzdálených Hranic na Moravě, kde byla lépe vybavená nemocnice. V Hranicích na matrice je zapsán bratr a druhý řádek patří mě a je to zpečetěno červeným záznamem "DVOJČATA". Práve těch sedm kilometrů způsobilo, že jsem bratra hledala čtyřicet let. Dovedete si představit náš pocit, když jsme v Hranicích matriku navštívili s bratrem, abychom na vlastní oči viděli svůj existenční záznam, že patříme k sobě? Byl to emočně nejsilnější zážitek nás obou.

Jako před léty

Přestože nás osud rozdělil, mívám pocit, jako bychom se znali odjakživa. Jsem vděčná svému muži i švagrové Danielce, že s námi naše štěstí sdílejí. Vím, že ztracená léta už nám s Františkem nikdo nevrátí, a tak se snažíme užít si každou společnou chvíli. Možná i proto se při každém setkání držíme za ruce - stejně jako před více než šedesáti lety v dětském domově...

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.