Zřejmě vám při čtení nadpisu bleskne hlavou otázka, jak může být den sešívaný? Já vám to vysvětlím.

Přestože chodím spát kolem půlnoci, ráno se budím nejpozději kolem půl šesté. Tak nevím, jsem sova nebo skřivan, zřejmě nějaký kříženec. Co nadělám?

Obyčejně se můj den skládá z drobných každodenních povinností, které okoření nějaká ta malá radost, žádné velké zvraty, cesty ani dobrodružství.

Dříve jsme podnikali výlety autem, vlakem a nejraději pěšky cestou i necestou po našich horách. V posledních letech jsme se těchto radostí museli skoro úplně vzdát. Manžela, ač nikdy nenosil ani brýle, dohnaly jeho geny a trpí zeleným zákalem. Naše horské túry se smrskly na chození po pevných asfaltových cestách a já, jak obvykle říkám, se musím dívat i za něho.

Když se ráno probudím, pohlédnu z okna a rozhodnu se podle počasí, jestli z toho teplého pelíšku vylezu ven hned a nebo až za chvíli.

To dnešní ráno nebylo jiné. Probudím se po páté hodině, venku se už začalo rozednívat. Dopřeju si ještě chvíli a zachumlám se do peřiny. Po šesté hodině vstávám, venkovní teploměr ukazuje dva stupínky pod nulou a za oknem takové poněkud zamlžené bledé sluníčko.

Pořádně se obleču, dokonce mám na hlavě čepici a na rukách rukavice. Venku je na trávě jinovatka a tam, kde už chvíli svítí ranní sluníčko se třpytí plno malých démantů.

Cíl mé dnešní šouračky je vyběhnout kopec pod letiště a dát se k zeleným pastvinám, na té první se pasou dva krásní koníci. Mám od majitelů dovoleno přijít sem kdykoli a koníky fotit. Rex je z těch „přerostlých srnek“ u vytržení. Ještě nikdy koně tak zblízka neviděl. Ti se k nám rozběhnou sotva nás spatří. Jsou krásní, čistí a hříva, hřbet a boky se jim třpytí v ranním slunci. Nad pastvinou, jakož i nad celou krajinou, se vznáší jemný opar.

V devět hodin jsem už doma a nadšeně vyprávím manželovi, co jsme viděli. Chystám snídani, pak vařím kávu a na chvíli si sedám k počítači. Stahuji fotky a v tom mi cinkne příchozí mail. Jsem jeho obsahem opravdu překvapená, ale hlavně mám radost. Můj „čtenářský klub“ v pečovatelském domě dostal příslib zaslání nových knih. Těším se, jak své posluchače potěším. Chvilka u počítače se protáhne na celou hodinu a pak se už musím zabývat takovou přízemní činností, musím uvařit oběd.

Po obědě manžel odchází na zahradu, nedá si vymluvit úklid za chatkou. Zlobím se a on se zlobí na mě, že přece musí něco dělat.

Já se rozhodnu, že pojedu na kole na hřbitov, uklidit hrob rodičů, zapálit svíčku. Po náhrobcích poskakují ptáci a tak vytáhnu fotoaparát a fotím. V tom se kolem staré nepoužívané márnice vyloupne malý dvoukolák tlačený starší paní v kšiltovce. „Vybíráte si místo?“ udiveně na ni pohlédnu a tak mi otázku zopakuje. „Tak to ani náhodou.“ Dáme se spolu do řeči, není místní i když pochází odsud.

Pomůže mi svým zapalovačem zapálit svíčku, ten můj nějak trucuje, rozloučíme se a já se vydám do areálu bývalé vojenské posádky i tam jsou totiž koně. Dva krásní bělouši. A zase jsou lačni společnosti, postávají a koukají se na mě a já na ně. Koho to přestane bavit dřív. Slyším hukot letadla, s koňmi to ani nehne. Obloha nad námi je jak malovaná. Dám koníkům trochu trávy, ale nechtějí si ji vzít z ruky, skloní hlavy a spásají tu malou kupičku u svých nohou. Odchází na druhý konec ohrady a tam se začínají společně jemně okusovat.

Já se vydávám k domovu, obloha se dramaticky mění, modrobílá mizí a nastupuje tmavěmodrá a špinavě šedá. Nad hlavou mi burácí vrtulník, který míří k našemu letišti. Nad loukou se tiše a bez hlesu třepotá poštolka.

Sjíždím z kopce a mířím na zahradu. Pomohu manželovi naložit jedny kolečka a oba se vracíme domů. Právě včas, začaly padat první kapky deště.

Den jako každý jiný, někdy veselejší, jindy smutnější. Ale den, který jsme prožili a nikdo nám ho už nevezme. Den, který byl sešitý z obyčejných okamžiků, ale i z těch, které mi přinesly radost a pohodu.

Fotogalerie