Když jsem byl malý špuntík, tak jsem využil jednoho dne díru pro slepice v plotě, do které se vešly pouze ony a já. Prolezl jsem a vyrazil do světa. Aut tehdá ještě mnoho nejezdilo, a tak jsem se v klidu vydal po chodníku směrem k Jablonci.
Na kopečku, před kovárnou, u jednoho domu bylo několik schodů. Vylezl jsem nahoru, a jelikož ze schodů byl bezva výhled dolů do Mšena na tramvaje, kochal jsem se. Okolo jezdily tramvaje, kousek níž byl park a naproti hasičárně stařičký dub.
Doma však zatím nastal poprask, a tak se mě rodiče spolu se sousedy vydali hledat. Cestu dlouhou jsem neurazil, tak maximálně 800 metrů. I to na tříletého špunta bylo dost. Rodiče se vyptávali kdekoho, jestli neviděl malého kluka. Jeden pán povídal, jestli to není náhodou ten, co támhle sedí na schodech. A bylo z toho radostné setkání. Rodiče mě chytli do náruče a šlapali jsme k domovu. Místo výprasku ještě zastávka u Havrdů pro lízátko.
Tak tohle znám z vyprávění mých rodičů.
