Cirkus! Cirkus?

Cirkus! Cirkus?

29. 11. 2015

Velevážené publikum, po úspěšném turné Evropou zavítal cirkus Tenaten právě k vám! Uvidíte nevídané, uslyšíte neslýchané! Takovému pozvání nikdy neodolám. Od dětství mám ráda neopakovatelnou atmosféru cirkusových představení, směs vůní zvířat a pilin a tajemné příšeří cirkusových stanů. Tak i letos, jakmile se objevily plakáty s vyobrazením artistů, cvičených zvířat a neodmyslitelného klauna, vydala jsem se s vnučkami do cirkusu. Ještě že ty holčičky mám, manžel i děti se mnou už dávno odmítli poezii cirkusů sdílet.

Usadily jsme se, světla zhasla, hlas z amplionu nás přívítal, a představení zahájily tanečnice - s přivřením obou očí akrobatky. Tanec na vlezlou melodii, sem tam sesynchronizovaný přemet vzad, nějaká ta hvězda, provaz, ale průsvitné šály a barevná světla vykouzlily docela působivý efekt.

"To bych dokázala taky, babičko," sdělila mi vnučka Anička, členka gymnastického kroužku. Přesto jsme zatleskaly. Dále v rychlém sledu holčičky ve věku mých vnuček šplhající a houpající se na spuštěných šálách, předvedli poměrně náročnou sestavu s kotouly, závěsy hlavou dolů vznášely se pod kupolí stanu jako dvě víly, moc pěkné. Tentokrát jsme tleskaly dlouho a upřímně. To by Anička nedokázala.

Uvědomuji si, že jedna z tanečnic je neustále přítomna. Uvádí jednotlivá čísla, před chvílí jsem ji viděla při hovoru s pomocníky, kteří zajišťují technické zázemí, a teď právě asistuje žonglérovi. S širokým úsměvem hlásí do publika, že žonglér se právě vrátil z turné ve Francii. "Asi principálka," usoudila jsem. Nahazuje žonglérovi kužele, kruhy, no zatím nic moc. Ale pozor - žonglér se snaží předvést své umění při stoji na hlavě. Kužele mu padají, principálčin úsměv je čím dál křečovitější, ale statečně podává kužely a tváří se, že to tak má být. "Je to velice náročné číslo," hlásí publiku. Když se to konečně povedlo, všichni jsme si oddechli. Už vím, proč ho ve Francii nechtěli.

Přicházejí zvířátka. Holčičky zvířátka milují, takže s úsměvem sledují cvičené pejsky oblečené do šatiček, skákající po zadních tlapkách, v dalším vystoupení pak kozy, ovečky, prasátka probíhající kruhy a uměle vytvořenými tunely. Představení graduje - obě tanečnice za zvuků orientální hudby přivádějí na plac velbloudy, za nimi drezéři vedou zebry a oslíky. Na place už je snad každý, kdo má ruce a nohy, velbloudi chodí po obvodu manéže, mezi nimi se proplétají zebry, oslíci klusají uprostřed, na povel se otočí a klusají na druhou stranu, veselá podívaná končí přestávkou.

"Ti velbloudi vůbec nic nepředvedli, jenom chodili dokola," kritizují holčičky. Vysvětluji jim, že velbloud není příliš učenlivý, nedá se tak snadno vycvičit, a v duchu počítám. Krmivo, podestýlka, ustájení, veterinářské ošetření - to bylo velice drahé číslo. V manéži probíhá fotografování dětí na velbloudu. Nemám ráda tenhle druh fotek, a tak se honem snažím uplatit vnučky popcornem, který se prodává u východu.

Paní principálka s širokým úsměvem (jak to jen dělá, já už bych dostala křeč) prodává popcorn a takhle zblízka je vidět, že je starší, než by se na první pohled zdálo. Ostřížím zrakem sleduje, zda všechno funguje, tak jak má a unavený pohled napovídá, jak těžký úděl si dobrovolně naložila. Vydělává, jak jen to jde. Prodej předražených tretek, fotografování, návštěva zvěřince. Ovšem postavu by jí mohla závidět i leckterá dvacítka.

Vracíme se dovnitř, začíná druhá část programu. Jedna z malých artistek kolem sebe roztočí tři obruče. Potom klaun vyhlásí pro přítomné děti soutěž, kdo vydrží točit obručí stejně dlouho jako malá artistka, dostane cenu. Anička se vehementně hlásí, těžko ji lze přehlédnout, ale vybrána je holčička z přední lóže. Otočí obruč 3x kolem tělíčka a končí. Je mi zklamané Aničky líto. Chtěla předvést, že umí točit obručí stejně dobře, jako malá artistka a nepochopila, že to jaksi není v režijním plánu. Ale  zklamání je zapomenuto, přichází vrhač nožů. Jeho statečná asistentka znovu a znovu prezentuje pevnost svých nervů, když kolem ní létají nože vrhané zepředu, zády k ní a nakonec  nůž přesekne plamen svíčky v její ruce. A to už přichází principálka s druhou tanečnicí a vezou jakýsi kolotoč z kovové konstrukce. Z bedny pak vypouštějí holoubky, kteří si sedají na kolotoč a poslední z nich tu konstrukci roztočí. Je to půvabné, líbivé, ale najednou vše ztichne a mohutná rána signalizuje, že přichází Spiderman! 

Všechny děti ožívají a očekávají divoký Spidermanův let pod kupolí stanu. Spiderman provede pár skoků na trampolíně, ale očekávaná divočina se nekoná. Pohupuje se sice na lanech, ale podivné hemžení pomocníků kolem nosných tyčí signalizuje, že není něco v pořádku. Zřejmě špatně seřízeno a Spiderman se necítí bezpečně, nebo to nepruží tak, jak by mělo. Chybička se vloudila. Spiderman ještě trochu zahopsá, pak provede kotoul na lanech a odchází. "To je všechno?" protáhnou holčičky obličej. Vysvětluji jim, že někdy se prostě všechno nepovede, technika občas zradí, ale už mě neposlouchají, sledují cvičeného lachtana, který pobízen principálkou balancuje míček a dělá jakési vzpory na ploutvích ležmo. Chudák lachtan, je mi ho docela líto, ale oceňuji tu práci s jeho výcvikem. Přemýšlím, jak ho asi přepravují. V akváriu?

A najednou je konec. Principálka děkuje za návštěvu a loučí se s námi. Děti, které se chtějí vyfotografovat s lachtanem, mají možnost za poplatek v zákulisí manéže. "A kde je závěrečné defilé?" Bez závěrečného defilé se cítím být ošizena. Co naplat, vydělávat se musí. Uživit tuhle lidskou a zvířecí smečku je určitě téměř nadlidský úkol.

"Jak se vám to líbilo?"ptám se vnuček cestou domů. "Docela dobrý, ale příště půjdeme radši do kina na 3D film, ano babičko?" Slibuji. Chápu, že v 3D konkurenci nějaký cirkus těžko uhájí svoji pozici. Děti už dávno nesledují cirkusová představení okouzlenýma očima Péti Bajzy, jak to krásně popsal Karel Poláček ve své knize Bylo nás pět.

Já však obdivuji a chtěla bych poděkovat lidem, kteří tenhle druh umění provozují. Paní principálko, děkuji vám za vaši obětavost s jakou tu iluzi udržujete při životě a slibuji, že budu chodit s vnučkami na každé představení každého cirkusu, který k nám zavítá. Až se jednou cirkusové umění úplně vytratí, jako zmizeli třeba potulní kejklíři, kočovné herecké společnosti, nebo kinematograf, budou mé vnučky jedny z posledních pamětnic tohoto zapomenutého světa. Zatím však doufám, že tu cirkus ještě dlouho bude.            

Hodnocení:
(4.4 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Kdysi se mi moc líbil koprodukční seriál "Cirkus Humberto". Škoda, že se k němu ČT někdy nevrátí.
Zdenka Jírová
Nejsem milovnicí cirkusu, zvláště cvičení se zvířaty. Podle mne je to trápení zvířat, protože jsou tvrdým drilem nucena dělat věci, které nejsou jejich přirozeností. Jak asi musí trpět zmiňovaný lachtan, když je vláčen po světě v nějakém akváriu či vaně, když je to tak pohyblivé zvíře ve volných vodách moře. Dnes to už opravdu není zábava, která by nadchla široké publikum.
Jana Šenbergerová
K cirkusu nemám tak vřelý vztah jako autorka článku, který možná právě proto velmi oceňuji. Je zvláštní, že mě dnes v Olomouci zaujala upoutávka na čínský cirkus, a večer narazím na článek o cirkusu. Jako dítě jsem do cirkusu chodila, ale vždycky mi bylo moc líto cirkusáků, kteří museli bydlet v maringotkách a putovat od města k městu. Živit se tak v dnešní nepokojné době musí být velmi těžké. Teď je spíše obdivuji, na něco takového bych rozhodně neměla.
Alena Tollarová
Ivano, pěkně jste cirkusovou produkci popsala. Cirkusy to asi mají těžké. Je jich hodně a co mají stále nabízet nového? Do našeho nevelkého města přijedou za rok tak tři. Není to žádná událost, na kterou by všichni čekali. Do cirkusu lákají návštěvníky všelijak, u nás se třeba procházeli se slonem po městě. A to událost byla. Manžel mi najednou u okna říká - tamhle jde slon, hned jsem popadla foťák a běžela ven ... ale kolik lidí dneska do cirkusu zajde, to vůbec nevím.
Zuzana Pivcová
Je dobře, že jste pojala cirkus zase trochu jinak, než nedávno paní Jarmila svým příspěvkem o cirkusu Kludský. Zajímavě jste zachytila reakce svých vnuček, které vyrůstají v jiné době, než jaká se nabízela nám. Dnešní děti mají nepřeberné množství zdrojů informací i zábavy. Jen tak je nic nenadchne, jsou kritické a zdravě sebevědomé. Ale někdy, třeba na výstavě o vědě nebo u stavebnice Merkur, u betlémů, najednou se nestačím divit, jak je to zaujalo.
Alena Várošová
Ivanko, do detailu jste popsala šapitó i celý cikrusový program.Taky jako malé dítě jsem měla cirkusy moc ráda.Závodně jsem cvičila gymnastiku a říkala jsem až budu velká, tak budu mít nablýskané šatičky a budu cvičit na lanech.Rodiče o tom nechtěly ani slyšet.A docvičila jsem u plotny díky tomu,že jsem se moc mladá vdala.