Domácí zabíjačka
Ilustrační foto: pixabay.com

Domácí zabíjačka

1. 2. 2016

Měsíc únor býval v naší rodině charakterizován jako období masopustu. Většinou probíhaly i školní prázdniny, které jsme se sestrou trávily na podnikové chatě v Lužických horách. Když jsme po týdnu stráveném  lyžováním a různými zimními hrátkami přijížděly domů rozjívené a ošlehané mrazivým větrem, vítala nás pravidelně vůně čerstvě upečených koblih.

Myslela jsem, že to tak mají ve všech rodinách. Jak jsem se zmýlila! V rodině mého manžela byl únor měsícem domácí zabíjačky. Tchán si na celý rok vykrmoval vepříka a v únoru vždy přišel jeho čas. Tedy čas toho vepříka.

Vždy jsem si představovala, že zabíjačka je taková lidová veselice, při které se porazí prase, upečou jitrničky, popije pivko a jde se domů. Něco jako vinobraní trochu jinak. Skutečnost však byla zcela odlišná.

Dostavovali jsme se s manželem v okamžiku, kdy poražené prase viselo na jakési provizorní dřevěné konstrukci, krev kdosi míchal v míse, aby se nesrazila, a na obřím vále v bývalé prádelně už se děda a švagr oháněli čerstvě nabroušenými noži. Manžel se okamžitě připojil a kusy rozporcovaného masa padaly do plechové vaničky. Já jsem se zatím rozkoukávala.

Kolem to vypadalo jako v pohádce Pekařův císař. Ten dělal to a ten zas tohle a všichni dohromady udělali vše potřebné. Každý věděl, co je v které chvíli potřeba udělat, jen já jsem koukala jak tele na nová vrata a snažila jsem se být alespoň trochu užitečná.

Časem jsem se však naučila připravovat špejle na jitrnice, jitrnice špejlovat, míchat krev, prát střeva, hlídat a podlévat zabíjačkový guláš, škvařit sádlo a různé další pomocné práce. Už jsem tolik nepřekážela, alespoň jsem si to namlouvala. I tak jsem budila všeobecné veselí tím, jak jsem žasla nad tím, že prase je využitelné takříkajíc od hlavy po ocásek. Ovar, krkovice, bůček, kotlety, kýta. Pro fajnšmekry vepřová panenka. Všechno ostatní včetně vnitřních orgánů se zpracuje na válu, žaludek a střeva se vyperou a vznikne tlačenka, jitrničky, jelítka, prejt světlý, prejt tmavý a z rozvařených částí kůže rosol. Dále sádlo, škvarky, zabíjačkový guláš, uzený špek a polévka trdelná zvaná prdelačka. Zbude kůže, tzv. krupon. No řekněte, které jiné jateční zvíře má takovou "využitelnost"?

 

Prasátko před porážkou.jpg

 

Děda se odstěhoval do penzionu pro důchodce, kde pro chov domácích vepříků neměli pochopení a tak zabíjačky ustaly. Občas jsme nostalgicky zavzpomínali, ale kvalitního masa bylo všude dost, takže jsme neměli potřebu stát se samozásobiteli. Až jednou. Kamarád našeho syna vlastnící rozsáhlé hodpodářství nám nabídl k odkupu vepříka. Řekla jsem sice rozhodné ne, ale když se manžel o následujícím víkendu jal vyrábět obří dřevěný vál, věděla jsem, že je rozhodnuto. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Zabíjačka bude, ale jenom z poloviny prasete.

Už jste někdy kupovali půlku prasete? Má to jeden háček. Musíte sehnat někoho, kdo si koupí druhou půlku. A zde nastal problém. Člověk, který si měl koupit druhou půlku si to rozmyslel a my jsme čekali na dalšího dobrodruha. Dočkali jsme se v květnu.

A tak se stalo, že jsme jednoho krásného květnového dne převáželi půlku čerstvě poraženého prasete na chalupu vzdálenou 80 km, abychom se potěšili domácí zabíjačkou.

Některé roky bývá v květnu ještě chladno, ale tento květen byl zrovna mimořádně teplý, nebe azurové a sluníčko vesele svítilo. Uklidňovali jsme se představou, že k večeru má podle předpovědi přijít ochlazení, ale jak už to tak bývá, přesný opak byl pravdou. Odpoledne už teploty šplhaly k 30 stupňům Celsia. Prostředí naší kuchyně, kde navíc sálal roztopený sporák, by se snad dalo přirovnat ke kotelně zámořského parníku, nebo parní lokomotivy, kdy se ještě ručně přikládalo uhlí do kotlů.

Manžel se nadšeně oháněl nožem až krev stříkala - no všude. Já jsem zachraňovala co se dalo. Topila, běhala s hadrem a utírala krvavé cákance z podlahy, hlídala polévku, aby nepřetekla, guláš, aby se nepřipálil, mouchy, aby nám nelétaly dovnitř, chystala sklenice zavařovačky, špejlovala jitrnice. A proklínala sebe, že jsem nebyla ráznější a včas to nezarazila, manžela, že neumí donést maso z válu na stůl, aniž by se za ním nevytvořila krvavá stezka. Odpovědí mi byly jen jeho zuřivé pohledy a jednu chvíli to vypadalo, že po mě to maso hodí. Pak už jsme nemluvili vůbec a jenom dělali vše pro to, aby už bylo hotovo.

Končili jsme někdy kolem desáté hodiny večer. Naporcované maso bylo v mrazáku, guláš na plotně, jitrnice a jelítka se chladily na válu, tlačenka a aspik v lednici. Na plotně se ještě škvařilo sádlo, špek se povaloval všude. Mlčky jsem obhlédla škody - krvavé cákance na zácloně, závěsech, mastný povlak na nábytku (už jsem pochopila, proč děda zpracovával maso v prádelně) a s myšlenkami na rozvod jsem odešla do koupelny.

Voňavá koupel mě trochu zklidnila, usoudila jsem, že rozvod po 40 letech manželství už skoro nestojí za to, a v lepší náladě jsem se vrátila zpět do kuchyně. Ještě bylo třeba míchat polévku , aby nezkysla  a v tom jsme se celou noc střídali. Ráno manžel jako vzorný soused roznášel sousedům výslužku, ovšem bez polévky, té se totiž  přes naši péči podařilo zkysnout.

Já  jsem zatím s kartáčem v ruce drhla podlahy, nábytek, dveře, a do toho do mě pražilo slunce holým oknem. Záclona a závěsy byly v pračce. Když se manžel zhruba za dvě hodiny vrátil posilněn nesčetnými panáčky, které všude  dostával za odměnu, nebyla jsem příliš vlídná.

Poslední maso z domácího vepříka jsme spotřebovali na vánoce a pomalu a nesměle přišla na přetřes otázka, kdy si zase zabíjačku zopakujeme. Na to jsem stereotypně odpovídala: "Jen přes mou mrtvolu!"

Sice jsem si nemohla být jistá, že si manžel vybere správně, ale trvala jsem si na svém a časem řeči o domácí zabíjačce ustaly.

Nedávno však manžel zjistil, že lze od soukromého zemědělce koupit mléko přímo, jak se říká, od krávy, a začal se zabývat myšlenkami na výrobu domácího sýra. S hrůzou očekávám další chalupářskou sezonu.

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Nevím, nevím, prý ve vyšším věku každá výrazná změna spíš uškodí, než prospěje...
ivana kosťunová
Věro, vítám vás na íčku a děkuji za doplnění mých zabíjačkových zážitků. Také jsme pekli buchtu do jitrnic a udili špek, jen to pokřikování příbuzných mi chybělo. Co já bych dala za nějakého dalšího pomocníka !!
Věra Sobotová
Dobrý den, děkuji za váš článek, který mě připomněl chuť a vůni domácího mozečku s vejci, který byl opravdovou lahůdkou mého dětství v den zabijačky u dědy na vesnici. Ostatní rituály už idylické nebyly. Den předem babička pekla buchtu do jitrnic a musely jsme buchtu nakrájet a připravit koření a hrnce. Když přijel brzy ráno řezník, hned si vyžádal láhev rumu nebo slivovice a pustil se do díla. Není pravda, že honil čuníka neúspěšně po dvoře, jak ukazují někteří filmaři, nýbrž neztrácel drahocenný čas, prase omráčil pistolí a vzápětí píchl. Vůně čerstvé krve a rudá barva dopadající do bělostného sněhu, všude v domě pára, výpary a mastnota, pokřikování rodiny trvaly celý den. Babička byla nesmírně pracovitá, protože bez jakékoli mechanizace a bez řečí vyprala všechna střeva a řezník jen míchal a ochutnával na obrovském válu podivnou hmotu, kterou pak ta střeva plnil. Večer vyndavali znaveně tlačenky z hrnce, neustále si chválili, jak je to výborné a nutili nás jíst polévku, prejt a vše ostatní stále dokola. Protože neměli lednici ani mrazák (o tom ani v životě neslyšeli), část rozdali sousedům. I tak jsme zabijačku jedli celý následující týden. První dva dny to chutnalo, ale pak už to byla povinnost. A to jsme tehdy ještě nic nevěděli o nebezpečnosti cholesterolu! Tento jídelníček se opakoval několikrát během zimy, když nám sousedi na oplátku věnovali zase něco ze svojí zabijačky. To nešlo odmítnout, jinak by se urazili! Babička pak další dny po odchodu řezníka vařila sulc, kterým zaplnila všechny volné nádoby v domě. Poté škvařila sádlo do velkých hrnců, aby se zásobila na celý rok. Dědeček zase nakládal maso na uzení, 3 týdny ho překládal, a vyuzené zavíral do konzerv na léto. Nepochybně jim to pomohlo přežít celou válku a zvyk u nich přetrval až do reálného socialismu. Přeji všem hodně úspěchů s domácími zabijačkami, ale sama si raději zajdu do nejbližšího supermarketu. Hezké jaro, Věra Sobotová
ivana kosťunová
Paní Heleno, vidím ,že jste pochopila přesně, o čem píšu. Máte pravdu, o zabíjačkách se taky hodně popíjel tvrdý alkohol, prý to mělo svůj význam, alkohol pomáhá odbourat mastnotu. Také se nám stalo, že dědě to s alkoholem přehnal, ale bylo tam víc lidí, kteří to dokončili. Sebe nepočítám, kdyby to tehdy bylo na mě, asi by to nedopadlo tak dobře jako u vás.
ivana kosťunová
Paní Heleno, vidím ,že jste pochopila přesně, o čem píšu. Máte pravdu, o zabíjačkách se taky hodně popíjel tvrdý alkohol, prý to mělo svůj význam, alkohol pomáhá odbourat mastnotu. Také se nám stalo, že dědě to s alkoholem přehnal, ale bylo tam víc lidí, kteří to dokončili. Sebe nepočítám, kdyby to tehdy bylo na mě, asi by to nedopadlo tak dobře jako u vás.
Helena Hejduková
Paní Ivano Váš článek nemá chybu, hodně mě pobavil. Věřím, že Vám nebylo do smíchu, i když te´d jste to popsala s velkou dávkou humoru. Ono zvládnout zabíjačku ve dvou a ještě v květnu, to stojí za obdiv a já před Vámi smekám, protože zabíjaček jsem se pravidelně zúčastňovala od útlého dětství a vím, jak moc je to práce, Babička s dědou chovali prasátka každý rok a to dvě, jedno se poráželo na začátku prosince - na maso a druhé koncem února - na sádlo. Mám na to ale dodnes hezké vzpomínky a lásku ke všem zabíjačkovým dobrotám. Jednu podobnou zabíjačku jsem zažila asi před pětadvaceti lety, kdy tchán přišel s tím, že je možné koupit celé prase, tak jsme se k nim s manželem přidali. Taky to byla pak velká legrace, protože tchán chtěl být řezníkem a na svém umu si dost zakládal, jenže se tak trošku upravil připíjením na dobrý zdar zabíjačky a nastal problém, kdo to dodělá, takže hlavní řezník jsem nakonec byla já, protože manžel práci spíš uměl okecat a tchýně moc povědomí to tom neměla. Nakonec vše ale dobře dopadlo, tchán vyspal kocovinku a hrdě rozvážel výslužky se sdělením, že má snachu skvělého řezníka. Jo co se v mládí naučíš... A ty sýry, to je taky zajímavý nápad, vidím, že se s manželem nenudíte.
ivana kosťunová
Zařazením mého příspěvku do vaší knihovničky jsem poctěna a budu se dál snažit .
Marie Magdalena Klosová
A další povedený přírůstek do mé knihovničky.Těší mě,že se četbou Vašich příběhů upřímně bavím.A to já ráda.Mimochodem jsem před rokem také zavzpomínala na Tu naši zabíjačku.Ta vaše byla ovšem kapánek dobrodružnější.Mám ji na profilu.mm
Helenka Červenka
Taky jsem se párkrát nachomejtla k pravé domácí zabijačce. Všude jsem jen překážela, protože nic z prací jsem neuměla. A mám ještě jeden příšerný zážitek: Jak se tak popíjelo, jeden strejda nechal v mlýnku na maso dva prsty. Byly na padrť :( Už jsem pak na zabijačku nikdy nešla.
ivana kosťunová
Děkuji za vaše komentáře, nevěděla jsem, že tolik lidí má s domácími zabíjačkami zkušenost, myslela jsem že je to dnes naprostý přežitek.
Ladislav Vesecký
Jo jo, není nad domácí zabijačku.
Jana Slavíková
Na zabijačce jsem byla snad třikrát. Nejvíc si pamatuji, jak po krájení hromady syrového sádla jsem měla ručičky jak dětské prdýlky :-)
Miroslava Jachimová
Výstižně popsaná zabíjačka. Jak už jsem tu před časem zmínila, neměla jsem možnost žádnou navštívit, ale teď už toho nelituji. Asi bych už ty dobré zabíjačkové produkty nekonzumovala s takovou chutí. Mám to tak i s vánočním kaprem. Toho smím vidět až naporcovaného ke kuchyňské přípravě. Jinak bych ho nepozřela.
Elena Valeriánová
Ivanko, v pohodě. Článek mě pobavil a ráda jsem si při něm zavzpomínala. I na pana Zoubka, to byl panečku řezník a ta jeho tlačenka, to byla bašta!
Zuzana Pivcová
Za tu poznámku, Ivanko, děkuji, potěšila mě.
Jiřina Votavová
Na zabíjačce jsem nikdy nebyla, tak alespoň na stránkách i60, ale nějakou tu zabíjačkovou pochoutku jsme párkrát od někoho dostali. Já to přímo nevyhledávám, ale jitrnici nebo jelítko si klidně dám. Muž může z prasete cokoliv a kdykoliv.
ivana kosťunová
Vezli jsme si vnitřnosti , dokonce jsme si i něco přikupovali. Ta krev tam byla, ale možná trochu ve snaze o humorné pojetí přeháním.
Elena Valeriánová
U nás se pravidelně dělala zabíjačka každý rok. A když jsem se vdala, tak jsme měli několikrát také prasátko, které jsme si sami vychovali. Dělala jsem to velice ráda, protože ráda pracuji s masem. Ale jedno mi pani Ivano, není jasné, jak mohla z půlky dovezeného prasete stříkat krev, to snad ani nejde když jste ho zpracovávali po dosti dlouhé době. Nepořádek a mastnota je ale všude, to je fakt. Hanko, na Slovensku jsme taky dávali maso do smaltovaného kýblu a zalévali sádlem. Maso však bylo pečené a byla to pochoutka až do prázdnin.
ivana kosťunová
Já doufám, že na sýry nedojde. Pokud ano, určitě dám vědět a pokusím se to zde popsat. Třeba i pro Zuzku to bude stravitelnější. :))
Eva Mužíková
Ivanko, krásně vylíčený prasečí příběh s velkou dávkou humoru. SUPER. Také jsem o tom již někde psala, zabíjačky mne provázely celý život. Naposledy mne přemluvil syn asi před pěti lety, chtěl si zahrát na hospodáře, aby mohl kolegům v práci donésti vlastní zabíjačku. Vše jsme zvládli v garáži, měli jsme šikovného řezníka. Přijela mi se vší prací pomoci sestra, tak jsme odpoledne byli, krom balíčkování jednotlivých druhů masa / musí vychladnout, jinak se špatně porcuje/ hotovi. Na všechny zabíječky vzpomínám ráda, dokonce jsme dvakrát stačili spolu s čuníkem ještě zpracovat mladého býčka. Dej vědět, až budeš balit sýry:)))))))
Hana Rypáčková
U příbuzných jsem zažila zabíjačky. To byl shon . Divila jsem se , jak syrové maso zalévali sádlem do kýblů...Nebyla jsem tím moc nadšená. Ale prasátko -selátko -selecí- to je hezká akce , je veselo a málo práce...Otáčí se samo...A zapíjí se pivem...
Zuzana Pivcová
Na zabijačku mě pozvala jen jednou v životě kolegyně, to je přes 30 let. Vylíčila jste vše dobře a odborně. Ale takové věci pro mě nejsou, protože mám ráda zvířata. Každý jsme nějaký.
Jitka Chodorová
Taky jsem k zabiječce přišla, když jsem se vdala, a přistěhovala se na venkov, nejdřív jsem koukala jak tele a překážela, ale postupně jsem se naučila skoro všechny nutné práce, od míchání krve, po špejlování, či krájení sádla na škvarky.Jako děti jsme si vozívali zabijačkové pochoutky od babičky, a nepřemýšleli o tom, kdo to všechno udělal, maso zpracoval řezník, hodně práce udělala babička, ale říkám si, že by na to sama nestačila, ale možná tam měla nějaké pomocníky,možná tam jezdila pomoci maminka, či teta a strýc, to si opravdu nepamatuji, ale když jsem zabijačky pak prožívala, tak jsem si říkala, jak ta babička musela být statečná.
Růžena Antlová
Ano zabíjačku prasátek jsem každý rok také prožívala po celodenní dřině se pak sjela rodina k hotovému a na komoře po jejich nájezdu zůstala jen polovina. Hodně zdaru při výrobě sýrů !
Naděžda Špásová
Zabíjaček jsem kdysi zažila hodně. Neměla jsem to ráda. Nemám na to hezké vzpomínky. Jednou, nebo dvakrát jsme s mužem taky kupovali půlku prasete, ale naštěstí nám šlo vždycky jen o maso. Ivano, vaše trpělivost je ukázková a hezky a vtipně jste to napsala. *****
Jarmila Komberec Jakubcová
Velmi zajímavý článek který mi přiblížil domácí zabijačku. Já jsem se nikdy žádné nezúčastnila ani z dálky jsem neviděla.Vše znám jen z vyprávění a tak dík hezké počteníčko.
Lenka Hudečková
Hezké a vtipně napsané. Také jsem se dříve, ve svém minulém životě, účastnila několika zabíjaček. Ale zásadně v "zimě". Ráda jsem pomáhala třeba mícháním škvarků a vařením vody na tlačenky...u toho bylo teplo. Většina lidí se při zabíječce posilňovala alkoholem, ale tomu já neholduji, takže pro mne stání v kuchyni (teda v prádelně u kotlů) bylo dobré řešení :-). Díky za článek...
Alena Várošová
Tak jak jste to paní Ivano popsala tak to znám.Nic mne z toho nepřekvapuje.,zabíjačka přiníší kolem sebe nepořádek a těžkou práci.Všechno co popisujete mísit krev,promíchat krev s kroupama,udělat prát,špejlovat jitrnice,obsluhovat kotel ,čistit - šlemovat střeva ve sněhu.Později už se to dávalo do pračky,ale byla zahvízaná a masná pračka.To je určitá zodpovědnost I to zpracovávání do plechovek- konzerv vařit dvě hodiny.A pak to uklízení,všechno mastné. .Bože jak jsme to všechno zvládli.Kdyby mi někdo dal prase zadarmo,ne nechci.