Proč je těžké dělat změny
Ilustrační foto: ingimage.com

Proč je těžké dělat změny

12. 2. 2016

Nechce se vám dělat úpravy ve svém bytě? Začít se učit něco nového? Jít nakoupit do jiného obchodu? Uvařit jídlo, které jste nikdy v životě nezkusili? Prostě udělat něco jinak, než děláte obvykle? Proč s přibývajícími roky do života vstupuje stále větší stereotyp?

Pokud někdy uslyšíme od dětí či vnuků něco v tom smyslu, že jsme příliš konzervativní, zacyklení ve svém způsobu života a nepřístupní změnám, neodpovídejme slovy: „No to je tím, že už jsem stará, starý. Šokujme je následujícím sdělením: „Máme v mozku vyjeté neuronové cesty, které nemůžeme vygumovat a tvořit pro ně nový směr je nesmírně složité.“

Zažili jste následující situaci nebo jí nějakou podobnou? Řadu let jezdíte autem stejným směrem. Třeba do zaměstnání. Pak jdete do penze, jste doma, chodíte na výlety, odpočíváte na chatě. Jednoho dne z domova ve městě vyjedete autem k lékaři a ejhle, zjistíte, že jedete úplně špatně. Automaticky jste zabočili směrem, kam jste řadu let jezdili každý den do práce. Podvědomě, bez přemýšlení. Stalo se to jednou, dvakrát? Za pár let se to už nestává.

Této situaci se věnuje například Ivo Toman, autor řady motivačních knih, který pořádá školení, na nichž lidem vysvětluje, jak být úspěšní a spokojení. Má pro to vysvětlení: „Trvá to do doby, než si vytvoříte nový vzorec chování. Neznamená to, že člověk vědomě zapomene. Ale tím, že jezdí po jiné cestě tak dlouho, až si vytvoří nový návyk, který ten starý převálcuje. To je návod, jak změnit současné návyky. Ty staré ve vás zůstávají, ale ty nové nad nimi převládnou.“

Jinými slovy, jestliže některé myšlenky a úkony opakujeme dlouho, zažijí se. Vytvoří si v nás své neuronové cesty. To je důvod, proč jsou mnozí lidé konzervativní a nemají chuť dělat v životě změny. 

Třiašedesátiletý Vilém chodí s kamarády deset let téměř každý čtvrtek do stejné restaurace. Pivko, karty, povídání. Jenže restaurace změnila majitele, přibyly hrací automaty, pivo už není jako dřív, obsluha taky ne. Pánové se rozhodli, že změní lokál. Vilém se rozzlobil. „Co je to za pitomost chodit někam jinam, kde to neznáme?“ „No tak to poznáme. Obejdeme pár podniků a kde se nám bude líbit, zavedeme čtvrteční rituál tam.“ „To je hloupost, to bude všude stejné jako tady,“ argumentoval Vilém. „Ale vždyť tady každý večer říkáš, že pivo je mizerné, servírka protivná a čím dál větší hluk,“ zlobil se jeho kamarád. Výsledek? Čtvrtky už nejsou jako dřív, pánové se rozhádali a pohodička, kvůli které se scházeli, vymizela. „Říkají o mě, že jsem konzervativní stařík,“ zlobí se Vilém.

Jenže on si prostě zafixoval do svého podvědomí, že jeho osvědčená hospoda je dobrá a i když dávno dobrá není, nechce si to připustit. Nemůže si to připustit, protože má v mozku vyjetou paměťovou cestu a ta říká, že ve čtvrtek se chodí to téhle restaurace. Banální příklad, ale on ilustruje to, proč mnoho lidí nerado dělá v životě změny. 

V jedné rodině se nedávno pohádala babička s vnukem, protože ji nemohl v pátek odvézt na chatu. Paní je zvyklá jezdit v pátek a pak tam vždy týden do dalšího víkendu zůstává. Vnuk měl práci a tak řekl, že ji odveze v sobotu večer. „Kdo to kdy viděl, jezdit v sobotu večer na chatu,“ řekla. „Ale babi, vždyť jsi v penzi, vždyť tobě může být úplně jedno, jestli jedeš v pátek, sobotu či neděli,“ smál se. „Nesměj se, na chatu se vždy jezdí v pátek odpoledne,“ prohlásila.

„Emoční uvažování má jiná pravidla než uvažování logické,“ vysvětluje na svých přednáškách klientům Ivo Toman. „Je obtížné chtít měnit něco, na co jste si zvykli a k čemu máte nějaký vztah. Protože už máte vyjeté neuronové cesty ve svém mozku. Změnit neuronové cesty je těžké, protože nejde nemyslet na něco, co vlastně nechcete. Už tím, že to nechcete, na to myslíte. Nemůžete tu cestu vygumovat. Můžete však vytvořit nový návyk tím, že vytvoříte v mozku novou neuronovou cestu,“ tvrdí.

Zní to třeba legračně, ale podobných příkladů, kdy v životě máme něco zafixováno, držíme se toho zuby nehty a nevidíme důvod ke změně, zná mnoho snad každý z nás. Tak je dobré vědět, že za to vlastně nemůžeme, to ty mizerné neurony v našem mozku. Ovšem, na druhé straně, když se na ně budeme vymlouvat, časem se může stát, že se z nás ti konzervativní staříci a babky opravdu stanou.

 

A jak je to u vás? Také neradi měníte své zvyky? Napište nám o vašich zkušenostech!

 

 

 

Hodnocení:
(4.3 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Aby člověk mohl dělat větší či menší změny záleží skutečně na jeho povaze a pak také jak je vnitřně silný. Když je v pohodě dokáže velké změny a když naopak dokáže též, až to samotného překvapí, kde na to nabere sílu a odvahu.
Hana Šimková
Změny dělám celý život.Bez toho nemůžu být.Měnila jsem zaměstnání, byty, muže , nábytek jsem stěhovala snad každý týden a manžel večer hledal postel.Prostě jsem to k životu potřebovala a když byl dlouho klid, byla jsem nervozní. Te´d jsem se asi dostala nakonec.Došly mi totiž síly. Stěhování už bych asi nezvládla, v mém malém bytečku se nábytek přemísťovat nedá a taky bych ho už neunesla , muže jsem měnila .až vyměnila.Dostala jsem se konečně do klidu i když s tím vnitřně nesouhlasím.
Naděžda Špásová
Jsou změny a změny. Pokud jsou pozitivní a ku prospěchu, tak nejsem proti. Jinak jsem konzervativní, nerada měním návyky, dovolená na stejném místě, protože to tam máme rádi, měním pouze oblečení, nebo něco v bytě. Manžel zůstává už 38 let tentýž. Pokud změny, tak na ně musím být připravena. Nenadálé mě trochu děsí.
Jana Šenbergerová
Coby Rak jsem odjakživa sběratelka, takže s věkem to opravdu nesouvisí. Některé změny nemusím, jiné vítám. Rozhodně se nevymlouvám na vyjetou paměťovou cestu, jsem přizpůsobivá, ale čím dál tím méně ovladatelná názory jiných. Některé změny mě ubíjejí, jiné mi dávají křídla. Myslím, že zatím spíš měním sebe než své okolí. Četla jsem Tomanovu knihu Debordelizace hlavy, (Zprimitivněte k úspěchu). Hezké čtení, nabité moudry, ale zatím se jeho dopad na mně neprojevil. :-)
Dagmar Bartušková
Změny mě nabíjí.
Zdenka Jírová
Mám ráda změnu Změn jsem ve svém životě musela udělat řadu a ne vždy příjemných. Možná proto se nedržím stereotypně vyježděných kolejí. Samozřejmě, že některé zvyklosti nechci měnit, ale jsou to takové ty funkční, většinou se týkají mého zdravotního stavu.
Jarmila Komberec Jakubcová
Nemám ráda stereotyp, neustále vymýšlím nové aktivity, cestuji a pracuji. Mám ráda novinky třeba ve výpočetní technice nebo mobily. Vše nové beru jako výzvu se to naučit. Ráda se učím novým věcem, chodím na kurzy angličtiny a vůbec jsem hodně mezi lidmi. Ráda se přátelím a prostě ráda žiji.
Zuzana Pivcová
Stereotypy pro mě nejsou. Možná je to přehnané, ale vadí mi už to, že se den co den sejdeme stejní lidé na autobusové zastávce v sídlišti na Chodově a jedeme na metro. A na Veleslavíně vylezu z metra a zase s jinými stejnými lidmi jedu na Ruzyň. To se ale vzhledem k stejné pracovní době dá těžko změnit. Takže alespoň se vyhýbám osobním stereotypům neboli rituálům. Je pravda, že se ráda vracím tam, kde to už znám, ale na druhou stranu zase ráda objevuji nové.
Alena Várošová
Žiji si svým stereotypním životem,ale rozhodně když přijde něco nové nebráním se tomu a přizpůsobím se.Když jsem někdy přestavovala nábytek,jak píše Eva,vždy jsem se vracela k tomu,jak to bylo původně.Tak se mi to líbilo nejlíp..Nerada zkouším ve vaření nové věci,jak kolikrát říkají to bude mňamka a je to blaf. Jinak mi nic nevadí,ráda se podřídím ostatním.Určitě už na stará kolena neměním svůj nábytek.K staršímu člověku patří i starší nábytek.Třeba mám špatný názor?
ivana kosťunová
Moc zajímavé téma, ale proč se uvádí v souvislosti s věkem ? Znám spoustu lidí, kteří se zacyklili už ve třiceti letech a naopak. Ani já se změnám nebráním, zpestřují život. A někdo zas nacházi uspokojení a jistotu vr stereotypu. Dle mého názoru to souvisí s osobností, nikoliv s věkem
Eva Mužíková
I já mám ráda změny v bytě, každou chvilku něco přestavím, zbavuji se ošacení, které nosím málo často, rozdala jsem spoustu knih, na kterých se jen držel prach. Citové pouto mám jen k hřebínkům do vlasů , které nosila moje maminka a starým fotografiím. Jediné co stále odkládám, vyměnit svůj opravdu opotřebovaný telefon za nový, dotykový / mám dva, jeden jsem vyhrála, druhý dostala/ Ale nějak se té nové techniky " šoupání" obávám...
Jana Baloušková
Já mám ráda změnu. Občas něco předělám v bytě, koupím koberec, záclony, obraz. Vyhazuji nepotřebné věci, zbavuji se i knih, které už nikdy neotevřu. Ráda cestuji, i při lázeňském pobytu projdu vše zajímavé v okolí, vítám každou dobře prožitou chvíli. Nechci, aby po mě zůstal byt plný nepotřebných krámů. Nesnáším větu - "to je pro mě škoda"!!! Říkala ji často moje máti.
Lidmila Nejedlá
Vypěstuje-li si člověk v nějaké činnosti stereotyp, je jím ovlivněn, ať je starý nebo mladý. Jako seniorka mám ráda změny, je to zábava. Schází -li se dobrá parta, je jedno v jaké hospodě.
Hana Rypáčková
Chválím Áju, že na pivní /vinné/ čtvrtky vybírá stále nové a nové hospůdky.... A taky pochválím sebe, že dávám věci na své místo, takže až na brýle s mobil všechno najdu.