Milena Holcová: Po padesátce
je příjemnější elegance než provokace

Milena Holcová: Po padesátce
je příjemnější elegance než provokace

30. 7. 2012

Udělala to, o čem mnozí celý život jen sní. Projela téměř celý svět. Přesto nemá ráda výraz cestovatelka. Tvrdí, že jí nejde o to, dostat se co nejdál, nebo co nejvýše. Mnohem více ji zajímá, jak žijí obyčejní lidé. Tato nevšední osmapadesátiletá dáma už napsala jedenáct knih. Nejsou jen o cestách, ale v poslední době hlavně o vztazích mezi lidmi.

Vy jste ve třiceti opustila manžela a jisté klidné místo právničky a začala jste cestovat. Téměř ve čtyřiceti jste vydala svou první knihu. Myslíte, že když chce člověk změnit svůj život, dá se to udělat kdykoli? Tedy že nezáleží na věku?

Ne, to si nemyslím. Každá životní fáze chce svoje, něco bere, ale zároveň nabízí. Jde spíš o to, umět si to zajímavé vychutnat. Nepřestává mě udivovat paradoxní výrok lidí, kteří jsou s životem nespokojení a zároveň nadávají, že je krátký. Ti asi budou nadávat vždycky, protože problém je v nich, ne v životě. Ty moje osudové změny přišly v poslední chvíli a byly do značné míry dané tím, že se ze země zvedla zatuchlá deka. Najednou se mohlo cestovat i podnikat, aniž by se člověk musel nějak prostituovat. Rozvod by asi přišel tak jako tak.

Často kolem sebe slyšíme: Tohle se už v mém věku nehodí, na to už jsem stará a podobně. Měla jste někdy takové pocity? Pokud je někdo má, jak s nimi naložit?

No jistě! Asi máte na mysli lidi, kteří svůj věk používají jako výmluvu a omluvu lenosti. Jenže co s těmi, kteří tyhle pochybnosti rozhodně a za všech okolností odmítají? Tihle věčně mladí na mě působí truchlivě, ale vlastně se to týká všech věkových kategorií. Když v rádiu slyším přemoudřelé děti, jak kde co komentují, chce se mi výt. Nebo šediví hipíci na diskotéce. Anebo šedesátnice plné sexuálních příslibů. Na druhou stranu, jde spíš o formu než obsah. Ať si každý dělá, co chce, ale ať to není trapas a je v tom vkus. Po padesátce je mi určitě příjemnější elegance než provokace. A pokud jde o mé osobní pocity? Jsem docela ráda, že některé věci už nestihnu a na začátek kariéry třeba modelky nebo klavíristky je fakt pozdě. Jako když si sednete do letadla a zaplaví vás úleva, protože co jste nestihla vyřídit nebo zabalit, bez toho se zkrátka musíte obejít.

Hodně lidí právě cestování odkládá, za nejdůležitější považují kariéru, výchovu dětí a až pak si plánují, že v penzi budou cestovat. Nakonec zjistí, že se jim už jaksi nechce... Je vlastně nějaké životní období, kdy si člověk cestování nejvíce užije?

Já jsem cestovat začala až po třicítce prostě proto, že dřív mě skoro nikam nepustili. Myslím, že je dobré cestovat ještě před začátkem budování kariéry, protože cestování už ze své podstaty dodá člověku jistý odstup a rozhled. Takové to „no a co?“, což v důsledku vede k vyrovnanosti. Zjistila jsem, že je nejen možné, ale vysloveně prospěšné cestovat i s dětmi. Cesta je ideální způsob, jak se dokonale poznat. Akceleruje vztahy, shazuje masky, ale zároveň vám dá šanci se vzájemně pochopit. Co se v běžném životě rozloží do několika let, na cestě proběhne během týdnů. Ovšem jen za předpokladu, že se o sebe musíte starat sami, což má větší půvab za mlada. Později se vztah k cestě mění. Někdo má tak vysilující zaměstnání, že potřebuje vypnout, ležet na pláži a zírat do blba. Proč ne? Každého věc.

Jak to máte vy?

Za sebe zjišťuji, že čím jsem starší, tím větší mám potřebu jezdit jen někam, kde už to znám. Vklouznout do starých rituálů, potkávat stejné lidi, shledávat se. Přestávám být zvědavá na nové pravdy, prostě se chci někam vracet, změnil se můj postoj a užívám si to zase jinak.

Kolik zemí jste vlastně procestovala?

Nemám potuchy, kolik zemí jsem procestovala. Není to důležité. Při cestování přece nejde o počet, ale o vnímavost.

Kdy jste vyrazila poprvé?

První opravdovou cestu jsem podnikla s bratrancem, oba šestiletí, do sousední, tři kilometry vzdálené vesnice a zpět. Šli jsme sami dva, trvalo to celý den a dodnes si pamatuji opojný pocit svobody a soběstačnosti. Jsem zpětně vděčná babičce, že nám ten výlet dopřála, i když musela trnout…

Mátě nějaké cestovatelské zásady?

Zásady se mění, ale o tom už jsem mluvila. Dříve se výběr cesty řídil zvědavostí, nebo chcete-li vznešeněji, touhou po poznání. Odstartoval to vesměs film, častěji kniha. Chtěla jsem prostředí, kde se děj odehrává, poznat a dotknout se ho. Později to byla potřeba udělat si na věc vlastní názor. Kdo má pravdu v Náhorním Karabachu? Arméni, nebo Azerové? Co to je Hammás a co to je Hizbaláh? Je Írán opravdu tak nebezpečný? A Afrika tak sexy? Teď objevuji Srí Lanku, přes dvacet let se tu vedla velmi krvavá občanská válka, Sinhálci a Tamilové, oba národy sympatické. Tak proč?

Která země či oblast je podle vás nejkrásnější a proč?

To je stejné, jako byste se mě zeptala, které jídlo mám nejraději a proč. Jde o momentální chuť, vyladění. Nadchla mě Venezuela, Grónsko, Srí Lanka… Ale možná jet tam jindy, s někým jiným, možná bych to tam nenáviděla.

Co vás cestování naučilo?

Kdybych necestovala, byla ze mě dneska neurotická právnička se skeptickými koutky úst, které je všechno jasné. Byla bych xenofobní se sklony k rasismu, měla bych hrůzu z islámu a možná bych hledala únik v nějaké východní filosofii. Cestování mně těchto postojů zbavilo. Zároveň ve mně vypěstovalo nechuť ke stádnosti a myšlenkovým schématům.

Co vás právě zaměstnává? Plánujete cestu, anebo jste spíše v domácké fázi a připravujete knížku?

Jsem v silně domácké fázi. Pečuji o chalupu a vnoučata a dokončuji knížku Přezrálé broskve. Jde o druhou část cyklu s názvem Žena, růže, píseň, kost. Čtyři novely, ve kterých jsou příběhy hrdinek volně provázány. Broskve by měly vyjít někdy na podzim. O cestování v nich není ani zmínka.

Scarlett Wilková (autorka je redaktorkou MF DNES)

 

 

Milena Holcová

Narodila se v roce 1954, žije v Brně. Původně pracovala jako právnička, ale pak svůj život radikálně změnila. Procestovala téměř celý svět, její zásady jsou: co nejmenší bágl, co neblíže k lidem, co nejvíce času, co nejdál od turistů. Poznala život afrických venkovanů, mongolských pastevců, afghánských tálibů, indiánů a dalších lidí z různých částí světa. Je úspěšnou scénáristkou a spisovatelkou, napsala scénáře Láska v moll a Riskantní rozhovor, které tvořily součást úspěšného cyklu Soukromé pasti v TV Nova. Mezi její úspěšné knihy patří Romance na tři doby, Věčný striptýz, Nech tu děti a zmiz. Má tři děti.

Autor: Redakce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA