Pohled do zrcadla
FOTO: autorka

Pohled do zrcadla

18. 11. 2016

Jako každé ráno jsem hned po probuzení zamířila do koupelny dát do pořádku svoji tělesnou schránku. Při čistění zubů jsem mimoděk pohlédla do zrcadla a úlekem mi ruka zůstala viset ve vzduchu  v poloze stife.

Ze zrcadla na mě hleděla moje matka. Byl to šok ! Došla jsem si pro brýle doufajíc, že jsem se stala obětí halucinace. Ale nestala. Tvář  mé matky v zrcadle byla v oblasti očí malinko napuchlá – studená voda to spraví – ale výraz, ten pobavený lehce ironický úsměv, to byla ona. Jenom oči v zrcadle, hnědé na rozdíl od matčiných modrých, mě ujistily, že jsem to opravdu já.

Ten den jsem matku uviděla ještě jednou. Šla ztěžka proti mně a při chůzi se široce rozmachovala pravou rukou, aby udržela nemocí narušenou stabilitu svého těla.  Byla to má sestra.

„Takhle zdálky vypadáš, jako naše mamka“, poznamenala jsem, když jsme se pozdravily.

„No vždyť ty taky, hlavně takhle zblízka", odpověděla mi a obě jsme se zasmály mamčiným pobaveným lehkým smíchem. Bylo druhého listopadu – svátek památky zesnulých. Večer jsem vytáhla ze skříně stará alba a ponořila se do vzpomínek.

Tady jsem se narodila. První dítě, první vnouče- velká radost, pozdvižení, sláva. Když se později projevila  tupozrakost pravého oka, stejná jako u táty, a pohled našich očí začal být dost podobný, a když jsem v pěti letech uměla zazpívat Dvořákovu árii  „Letěla bělounká holubička" bez jediného falešného tónu, nikdo nebyl na pochybách, že tohle dítě  je celý tatínek. A když se o čtyři roky později narodil baculatý plavovlasý andílek s velkýma modrýma očima, silným zvučným hlasem  a poněkud nemotornými pohybovými schopnostmi, měla i matka svoji následovnici.

Byly jsme každá jiná podobou i povahou, jenom lásku k hudbě a zpěvu jsme měly společnou.

Co se to stalo?  Moje geny v průběhu let provedly zřejmě nekontrolovanou výměnu stráží. Bylo mi, jako bych ztratila část identity a jinou část jsem získala.

To se vám tedy, rodičové, povedlo. Jestli mě teď odněkud vnímáte, určitě se oba smějete.

Táta svým halasným, mamka lehce ironickým smíchem. A já vám tu  zábavu přeji, bavte se dál, bude hůř. Třeba za dalších deset let na mě vykoukne ze zrcadla můj dědeček. A na moji sestru táta, nebo babička. Variant je mnoho.

Jsem zvědavá, na které z mých dětí vykouknu po letech ze zrcadla já.

Ale byla bych velmi ráda, kdyby na mě moje děti vzpomínaly s laskavou shovívavostí a pochopením, jako já na vás.

 

  
  

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Děkuji za tvůj komentář. Jsem překvapená, co lidí má stejnou zkušenost jako já, myslela jsem že to mje poze mé specifikum.
Marie Doušová
Hezký článek a pravdivý , také si všímám , že se více podobám mamince.
Eva Komínová
Je to zvláštní, mám úplně stejný poznatek. Vidím na svém obličeji mamičiny rysy. A přitom jsem se od mala podobala svému otci. No ale podíleli se na mně oba, takže se to musí někde, někdy a nějak projevit.
ivana kosťunová
Naďo, pobavila jste mě a máte pravdu-člověk nikdy neví. Ilonko, přesně tak to mám. Vždy jsem si říkala- takováhle já nikdy nebudu ! A prásk ho - geny to nevzdaly. Hanko, až to zjistíte, dejte vědět.
Ilona Kolářová
Musím se usmívat, protože jsem kdysi psala článek o tom, jak se začínám podobat své mamince. Nejhorší je, že se chovám přesně jako ona, ačkoliv jsem si říkala, že nikdy taková nebudu. Ne nadarmo řekl MUDr. Uzel, že když chce ženich vědět, jak bude vypadat a jak se bude chovat jeho žena za několik let, ať se podívá na tchyni. Geny se nikdy nedají potlačit.
Hana Šimková
Po přečtení článku se jdu honem podívat do zrcadla a jsem zvědavá, který předek na mne vykoukne.Ještě nikdy jsem to pořádně nezkoumala.
Naděžda Špásová
Ivo, vaše články si vždycky ráda přečtu. Můžu vás ujistit, že to máme se sestrou podobné. Mně se při pohledu do zrcadla víc a víc zdá, že jí jsem podobná. Přitom jsme každá úplně jiná. Geny jsou prostě geny. Hlavně, že to, co v tom zrcadle vídám, se nepodobá opici, když už je to náš prapředek. *****
ivana kosťunová
Za všechny vaše komentáře moc děkuji, těší mě, že nejsem sama, kdo má takové pocity a zkušenosti. Evo, je to hezké vědět, že jsme něčím obrazem, ale ta proměnlivost podob je pro mě záhadou. Pořád jsou věci nebem a zemí, které jsou pro mě nepochopitelné.
Eva Krausová
Ivanko, tak to máme asi podobné. Nejen, že se čím dál víc v mnoha směrech podobám mamince a tím nemyslím jen podobu fyzickou, ale v projevech, přístupu k životu, v gestech, rituálech, až mám někdy pocit, jakoby ve mě žila ona. Zvláštní, že za života maminky jsem vždy měla pocit, že se víc podobám tátovi, ale v poslední době je to spíš o mamince. Prostě geny se nezapřou a rodiče žijí skrze nás, ač už tu nejsou... I já dnes a denně na ně vzpomínám, zvláště na maminku. Vždyť je to ale pěkné, že jsme jejich obrazem, ne? Moc pěkně jste to napsala. Je dar, moci vzpomínat na rodiče s láskou a pokračovat v rodu.
Anna Čípová
Paní Ivano, to se vám moc povedlo. Při pohledu na fotografii jsem si říkala, co tajemného bude v článku. Díky za vaše řádky, které pobavily. Já jsem slyšela na pohřbu tety od příbuzných: "Ty jsi celá nebožka Jožka". To hodně potěšilo.
Jarmila Komberec Jakubcová
moc hezky napsané, také se začínám stále podobat svému otci
Hana Rypáčková
Sedím tu s Vildou /synátorem/ u červeného vínka a pěkně se bavíme....Já jsem po mamince stejná hrabalka a prý i obavča /já si to nemyslím/ . Sestra byly víc tatínkova teď jsme obě babči.
Zuzana Pivcová
Také se přidávám. Jsem přesvědčena a před sestrou to prohlašuji, že se čím dál víc podobám naší mamince, kterou sice už 40 let nemáme, ale měla nás později, takže jsme ji znaly až ve zralejším věku. Marcela, ta je "odjinud". Někdy si vzpomenu, jak jsme šly sestře na promoci, maminka se moc nevyspala a pak prohlásila, že na fotce vypadá, jako když má vymáčknuté oko. Tak já tak nějak vypadám, když sedím dlouho nad portálem a ráno v pět vstávám. Díky za pobavení, Ivano. Je třeba to brát s nadhledem. :-)
Libor Farský
To je moc hezké. Bohužel nemám žádné vzpomínky na svého pokrevního otce, zrcadlo mi jen připomíná jak vypadám po včerejšku.
Věra Lišková
Moc krásně jste to napsala. Stalo se mi něco podobného. Dřív jsem nebyla podobná mamince, ale najednou, ani nevím jak jsem začala slýchat větu. "Jste celá maminka." Dokonce se si mne jedna paní s ní spletla, než si uvědomila, že to není možné.
Elena Valeriánová
To já se někdy vidím jako moje starší sestra. :-) Hezky napsané.
Jana Šenbergerová
Tak tohle už mám také za sebou. Teď se začínám podobat své babičce. Moc hezky jste to napsala. :-)