Silvestr s vnoučaty před 13 roky v Čenkovicích - Orlické hory
FOTO: autorka

Silvestr s vnoučaty před 13 roky v Čenkovicích - Orlické hory

1. 1. 2017

Byly vánoční prázdniny, já měla doma vnuka od syna, vnučku a dalšího vnuka od dcery - děti ve věku 8 - 12 let. Jeden den mi zavolala dcera, že bychom mohli jet lyžovat do Čenkovic.

Nasedli jsme ráno - zeť a já s třemi vnoučaty, dcera s miminkem zůstala doma. Cesta byla krásná, bezpečná, děti si v autě povídaly, jak to budeme dělat dál. Rozhodli jsme se všichni... Zeť bude se svými dětmi na největším vleku a já s 10letým vnukem, který ještě nikdy nelyžoval, půjdeme do lyžařské školy. Mně bylo v té době 57 let, ve 20letech jsem jela na mistrovství republiky Sokolovský závod branné zdatnosti na běžkách. Na sjezdu jsem byla také několikrát s učňovskou školou i se školou střední, zvládla jsem to velmi dobře i na sjezdovkách, ovšem na tehdy půjčených lyžích ve škole s obyčejným vázáním.

V lyžařském středisku nás už museli navádět, parkoviště bylo přeplněné. Naši tři lyžaři si obuli rychle boty, vzali na ramena lyže a všichni šli k vleku. Já se zbývajícím vnukem jdeme do půjčovny, kde vnuk uviděl snowboard a už u něho zůstal. Takže si obul i vypůjčené boty, vzal prkno - já zaplatila na jednu hodinu trenéra a mezitím si nazouvala boty na sjezd o dvě čísla větší, poněvadž menší jsem nemohla dopnout. Dostala jsem za poplatek i lyže a vyšli jsme všichni ven. Mladý trenér se na mě podíval a řekl: "Vy asi lyžovat umíte, vy to zvládnete?" Já na to: "No nevím, v takových botách jsem poprve v životě a na lyžích také. Mohl byste mi poradit vhodný svah?"  V duchu jsem si říkala, že nás vezme oba na ten malý, kde nás bude oba učit. Ale on s přehledem řekl, že půjde s chlapcem k jezírku a já abych šla na protější svah, že je nejnižší.

Oba mi zamávali a nechali mne stát v botách a s lyžemi v ruce. Ještě přišel zeť, že by mohl koupit rodinnou permanentku na lyžování, že bychom všichni ušetřili. "Kde budete lyžovat vy?" ptám se s vírou, že mi trochu pomohou a vysvětlí taktiku. "Zde na tom svahu" a ukázal mi na vlek. Měla jsem pocit, že svah končí až v nebi, tak jsem s díky takovou nabídku odmítla a koupila si tu nejlevnější jízdenku na vlek a dala ji do kapsy. Začala jsem se přesunovat ke "svému" vleku. První zádrhel - vůbec jsem nevěděla, jak si lyže nasadit - ihned mi poradil ochotný pán - to bylo jednoduché. Říkala jsem si, sjedu kousek a pak pojedu k vleku. Ovšem po cestě chodila spousta lyžařů, já na neznámých lyžích poprvé, takže jsem se zase zeptala, jak se lyže sundávají, dala je znovu na ramena a trmácela se klopotně na protější svah. Tam jsem se trochu rozjížděla, asi moc nemotorně, neboť jsem zjistila, že jsem se stala terčem pro kameru - asi do pořadu "Natočto..." To mi dodalo odhodlání stoupnout si ihned do fronty na vlek, kde jsem se seznámila s milou paní, která mi řekla, že výjezd na vleku je velmi jednoduchý, ať si stoupnu za ni a dělám to, co ona. Podařilo se mi nahodit kolečko mezi nohy, udržela jsem se po celém vývozu a už vidím, jak na konci milá paní elegantně kotvu vyhodí a je na svahu. Takže já také kotvu vyhodila, jenže komicky přistála na druhé straně vleku v závěji. Paní se otočí? "Potřebujete pomoc...?" Ne, já si odpočinu a sjedu to dolů, zamávala jsem jí. Zůstala jsem sedět v hromadě sněhu na neuježděné stráni a nejdříve slastně odpočívala po "namáhavém" výjezdu nahoru a přemýšlela, co dál. Po chvíli přijel běžkař a také se rozmýšlel. Ptám se: "Myslíte, že se to dá sjet?"  No nevím, ale asi není jiná šance, a odjel.

Já zjistila, že zapadám stále níž a už bych potřebovala, aby mne vytáhl jeřáb. S velikým vypětím jsem vytáhla jednu nohu z lyží, pak druhou a snažila se vstát. Nepodařilo se, takže zase s velkým náporem jednu lyži sundat, druhou nohou zabořenou celou ve sněhu si pomoct - stála jsem. Trochu to rozjela, udělala první oblouček a zase pád. Než se mi podařilo vstát, známá paní na mne z vleku zase mává - jak to jde?

Svah byl dlouhý jako pohádka, já zase sjela kousek šikmo do obloučku a dalšího pádu, už jsem se ani neoprašovala, nemělo to cenu, padala jsem stále. Znovu jsem ve vysoké závěji, nade mnou se řítí lyžařka na běžkách, udělá přímo u mne dva velké přemety na lyžích a také zůstane sedět.

Mám společnost podobnou, začínáme si odpočívajíce v závěji povídat. Ona, že nelyžuje, ale rodina ji jednou za rok vyveze, musí vylézt nahoru a sjet. Jenže ona říká: "Při prvním pádu si sundávám lyže a scházím svah pěšky". Pokyvuji hlavou, jak nádherné řešení... Dívám se, jak štíhlá paní elegantně vstane, sundá si běžky a jde lehce po svahu dolů... Ovšem moje váha není na elegantní vstávání obzvláště s těžkými a většími botami, se kterými bych snad nesešla po svahu ani pět metrů. Takže znovu do boje o přežití.

Ozve se mi mobil v kapse, zeť se mne ptá, co dělám - právě jsem se zvedla ze země a pokouším se zase jet. Myslím si, že mu stačilo mne slyšet, že žiji - je spokojen, mobil se odmlčel. Nahoře fouká silný vítr, chci se kochat krásnou krajinou, ale zima je moc, mám pocit, že umrznu. Znovu šikmý sjezd a další pád - pády do hlubokého sněhu nejsou bolestivé, ale o to je horší dostávat se z hlubokého sněhu. Když sjíždím - bolí mě kolena, když se zvedám, bolí mě všechno. 

Občas si myslím, že se zabořím dva metry hluboko a už nevylezu, neboť se mi stává, že když se zvedám, tělo má tendenci se spouštět stále níž a níž. Kus ode mne jezdí stále vlek, lidi už nevnímám, protože je mi jasné, že na vleku nemá nikdo kameru, už si na mne zvykli -  že neustále padám a stále se těžce zvedám. Už to berou všichni jako zpestření výjezdu, jen já trpím stále víc a víc.

Za hodinu se mi podařilo sjet dlouhý svah, dole si ihned sundávám lyže a jdu je vrátit. Cesta je to klopotná, dobelhám se do půjčovny, tam mi ochotný pán pomůže boty sundat, já mu za to ochotně vymetám všechen sníh, který jsem tam nanesla. Celý šťastný přiběhne vnuk - jak si dobře zajezdil. Vnuk je po hodině upocen a nadšen, já spíš promrzlá - on totiž nejezdil na vleku, ale vždy s trenérem svah vyběhl.

Obcházíme chaty a u jedné je celá řada velikých krápníků. Já jeden maličký beru ze střechy, ale vnuk se rozběhne do závěje a utrhne ten největší -  je větší než on, silný a těžký, sama to zkouším - vnuk šílí štěstím, že takový rampouch ještě neviděl. Jdeme za našimi lyžaři, kteří poctivě čekají v dlouhé frontě, a ukazujeme rampouch, všichni se rozesmějí - není na nich už vidět napětí, že je někdo předjede -  naši si krápník pohladili a dokonce i lízli. Říkám, má to mnoho bacilů, raději to neolizujte, ale já jako dítě jsem vždy tyto rampouchy také moc ráda ochutnávala, tak jako nám všem byl pochoutkou obyčejný bílý sníh - ovšem tehdy bylo jinak zdrávo.

Vnoučata už dojezdila, beru je na čaj a odcházíme všichni do auta, kde se přezouvají a svačí. Už se rozjíždíme, já podávám na zadní sedadlo rohlíky, sýry, pečivo a sama si vytahuji kousek chleba. Najednou auto začne běhat od jedné strany k druhé, tak jako já na sjezdovce, silnice je ve špatném stavu. A tato chvíle mne tak vylekala, že i když už auto jede dobře, nemám odvahu dát do úst chleba, neboť někam vrazit a ještě se udusit - to už by bylo moc. Takže chléb pokládám zpět do sáčku, vnoučata se po jídle zklidnila a my jedeme k domovu. Já mám stále v hlavě ty své pády - teď pozoruji silnici, a tak se přece jen dobře dostáváme k domovu. Sotva dojedem, děkuji za šťastný návrat všem, ale říkám - nejvíce děkuji Pánu Bohu, že mi poslal anděly strážné na sjezdovku a teď i na cestu domů.

Vždy jsem si myslela, že přejezd Drahanské vrchoviny - 30 kilometrů je na mne ta největší dávka. V Orlických horách jsem zjistila, že po mém sjezdu na lyžích nepotřebuji ani posilovnu, ani cvičení, ani masérku, prostě tělo tak celé bolavé a procvičené jsem ještě v životě neměla. A proto už si do hor budu brát jen svoje běžky, ale Vám - Vy elegantní sjezdaři moc a moc fandím a už vím, co je to sjíždět na sjezdových lyžích sjezdovku na Silvestra.

Toto úterý jsem jela s vnučkou, která řídila auto a s menším vnukem do blízké Olešnice na Moravě na sjezdovku, ale já tam měla s sebou už jen fotoaparát - udělala jsem si několik snímků, o které se chci s Vámi ráda podělit - bylo mi tam moc a moc hezky v krásné přírodě mezi výbornými lyžaři, sluníčko nám svítilo, a i když bylo mrazivo, tak to byl určitě pro nás všechny nádherný a velice vydařený zimní den.

Moje nové milé přítelkyně a přátelé - moc Vám všem přeji hezké a veselé prožití posledního dne v roce a mnoho zdravíčka, štěstíčka, pohodičky, elánu i potřebné Boží přízně k novým hezkým zážitkům v nadcházejícím roce 2017 - i toto přeji Vám všem z celého srdce.

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Už je to také několik let, co mne vzali naši mladí právě do Olešnice, ale já si vzala sáňky a s nejmladším vnukem jsme si našli v okolí menší svah a klidně sáňkovali a to bylo úplně nejlepší - to jsem také foťáček ještě neměla...
Helenka Červenka
Už mě bolí celé tělíčko, jen to čtu :-) Taky mě pře lety vzali mladí na týden do Krkonoš, tak jsem byla ráda, že mě do ničeho nenutili a ochotně jsem na sebe vzala roli chůvy tříleté vnučky. Tak jsem jen stála pod svahem a kochala se, protože foťák jsem tehdy ještě neměla.
Marie Ženatová
Ve svém dětství v rodné vesnici jsem měla kamarádku Naděnku, jezdila tam vždy na prázdniny z Brna. Tak mi dovolte Naděnko také Vám tak říkat, díky za Váš příspěvek, ono v mém věku už je ten foťáček skutečně úplně nejlepší...
Naděžda Špásová
Hezky jste, Maruško, popsala své lyžařské umění. Na lyžích jsem stála 2x v životě a to na školních kurzech. A vůbec mě to neoslovilo. Takže pokud bych v zimě jela na hory, tak jako vy, Maruško, jen s foťákem. Vlastně vy k němu přidáte ještě běžky.
Marie Ženatová
Děkuji Vám všem za Vaše milá slova k mému vyprávění, ono když o tom píši po dlouhé době, tak už je to jen a jen s humorem... Jenže když tehdy stála na tom velikém svahu, tak ten hodinový sjezd dolů byl pro mne úplným hororem...
Anna Čípová
Maruško, jsi odvážná. Já stála na sjezdovkách jen na výcvikových kurzech. Děkuji za přání, přeji hodně krásných chvil s vnoučaty. Měj se báječně.
Zuzana Pivcová
Je to vtipné vyprávění, které svědčí o tom, že jste byla nad věcí. Já jsem nebyla na lyžích přes 50 let a už bych si je opravdu nepřipnula. Hodně štěstí!
Eva Mužíková
Paní Marie, nejsem škodolibá, ale při čtení Vašich pokusů o zdolání svahu jsem se bavila. Ono to ani jinak nešlo, píšete velmi poutavě a hlavně s humorem*****
Hana Rypáčková
To sis měla Marie zopáknout. Ten kopec v Olešnici nevypadá hrozivě.... :-) Ale běžky jsou jistota, viď.