„Je jiná doba“, říká můj syn.
„Je jiná doba“, říkala jsem kdysi svým rodičům.
Byla jsem stejná, výbojná, hledající a nadšená životem, nechápajíc ve svých osmnácti letech své rodiče, kteří mne, dle mého úsudku, omezovali.
„Snad pustíš tu paní o berlích dovnitř. Co se tlačíš?“ slyším se, jak říkám mladé dívce, která se tlačí do dveří autobusu na zastávce.
„Je jiná doba“, odvětí ta dívka, která dělá, že nevidí postiženou ženu.
Udivuje mne dnešní doba mobilů. Jejich nepostradatelnost. Každý musí mít mobil, bez nich je společensky znemožněný. Mobily používají i řidiči, i když nesmí. Malé děti si hrají s maketami mobilů.
Mladí, kteří se dívají z okna tramvaje nebo autobusu, když nechtějí pustit sednout staršího spoluobčana. Mladí, kteří soustředěně hledí do mobilu, aby nemuseli pustit sednout těhotnou ženu. Vychovávají svoje děti ke stejným způsobům. Když je někdo pustí sednout, posadí svoji malou ratolest a oni sami stojí.
Je jiná doba.
Proč je jiná doba? Je to těmi mobily? Nebo lidmi?
My jsme kdysi, jako děti, automaticky pouštěli starší cestující sednout, přímo jsme viseli očima na dveřích, jestli se tam neobjeví potřebnější.
Dnes musím důrazně požádat školáka, aby se zdvihl ze sedadla, jinak nevstane ani náhodou. A ještě se naštve, že obtěžuji.
