Mám rád vlaky, co někam jedou...
ilustrační foto: pixabay.com

Mám rád vlaky, co někam jedou...

16. 3. 2017

Pohvizdoval si můj táta na chodbičce vlaku, kterým jsme se sestrou jeli na prázdniny k babičce.

Jezdili jsme pravidelně osobním vlakem a čtyřikrát jsme přestupovali. Kdo z vás zná starý český film Rodinné trampoty oficiála Tříšky, jistě si vzpomene na scénu, jak rodina obtěžkána zavazadly pádí podél vlaku, hledá volné kupé, ukládá zavazadla. Tak toto jsme museli absolvovat čtyřikrát, přičemž někdy byly intervaly mezi výstupem z jednoho a nástupem do druhého vlaku velmi krátké. Ano, i zavazadlo jsme jednou kdesi zapomněli, naštěstí jeho obsah nebyl příliš cenný. Poslední úsek cesty na trati Náchod - Police nad Metují jsme projížděli s ulehčením, že žádný další přestup už nás nečeká, pospávali jsme a nabírali síly k poslední fázi cesty, kdy nás po výstupu z vlaku čekal ještě asi kilometrový výšlap na místo určení, z čehož posledních 100 m bylo do kopce.

Jistě, dalo se jet i rychlíkem, tím bychom výrazně zmenšili počet přestupů na jeden jediný, ale rychlík jezdil příliš rychle, a táta by tím pádem neměl žádný požitek z jízdy. Pro tátu totiž dovolená začínala tím okamžikem, kdy nastoupil do vlaku, zaujal strategické místo u otevřeného okénka a s blaženým úsměvem pozoroval, co se děje na trati. O své poznatky se nezištně dělil nejen s námi, ale se všemi cestujícími na chodbičce, kteří zrovna byli v doslechu. Dozvídali jsme se, v jaké poloze je které návěstidlo, proč stojíme, proč naopak nestojíme. Dále táta s neustálým pohledem na hodinky kontroloval, zda jedeme na čas a kolik času budeme mít na přestup. Přesně věděl, ve které stanici bude lokomotiva doplňovat vodu, a nám k tomu poskytoval vyčerpávající výklad. Z jeho pohledu byla cesta vlakem jedno veliké dobrodružství, o které by se za žádných okolností nenechal připravit.

Já jsem to vnímala poněkud jinak a přiznám se, že v období mých pubertálních let jsem se za toho potrhlého člověka v chodbičce vlaku i trochu styděla a tvářila jsem se, že k němu nepatřím. Táta totiž i přes občasnou nevůli ostatních cestujících odmítal zavřít okénko, naopak, při poslední fázi cesty z Náchoda do Police nad Metují v každé stanici vykloněn do půli těla z okénka otevřeného nadoraz divoce gestikuloval a vítal se s personálem na stanici slovy: "Nazdar, Franto, jak se vede?“, nebo "Josko, nazdar, kde je Vláďa, že on je už v důchodu, syčák jeden?" A všichni ti Járové, Joskové, Frantové mu kynuli a volali "Nazdar, Míro, tak už zase jedete?“

Můj táta totiž prožil dětství ve strážním domku jedné malé stanice u Hronova, zvané Žabokrky - později Hronov zastávka – nyní opět Žabokrky. Jeho táta byl "vechtr" (každý den prohlížel koleje, jestli je na nich dost oleje), domku se tedy říkalo "vechtrovna". Toto dětství, protkané příjezdy a odjezdy vlaků, cinkotem návěstidel, stahováním závor, plné jisker a sazí, ho navždy v dobrém slova smyslu poznamenalo. On i jeho starší bratr se stali součástí velké železničářské rodiny a zanícenými fandy železnice a vlaků.

U tátova staršího bratra strýce Pepy se syndrom železnic projevoval podobně. Osud ho zavál do Čakovic, kde s tetou obývali malý byt v bytovce, jaké se stavěly v padesátých letech minulého století. Snad aby získali trochu více prostoru, pořídili si v nedaleké zahrádkářské kolonii zahrádku, kde trávili veškerý volný čas. Zatímco teta pilně sázela, plela, zalévala, strýc zakrátko objevil nedaleko zahrádek malou budovu, kde sídlil výhybkář. Okamžitě se s ním skamarádil a začal ho pravidelně navštěvovat. Jednou jsem šla na tu návštěvu s ním a s mírným údivem jsem sledovala, jak strýc rozumí všemu tomu cinkání, světlům, signálům. Výhybkář byl přející a za mírnou úplatu (domácí buchty či koláče od tety) nechal strýce tato zařízení obsluhovat. A tak strýc s úsměvem nadšeného děcka přehazoval výhybky, stahoval závory, dával návěstidlo na Stůj, snad i telegrafoval.

Oba bratři se pravidelně scházeli v létě na dovolené ve svém rodišti, a přijet tam jinak, než vlakem, by považovali za zradu svých ideálů. Dodnes nemohu zapomenout, jak se jednou oba sešli v závěrečné fázi cesty v jednom vlaku. Každý z nich obsadil jednu stranu vagonu, otevřel okénko a sledoval dění na trati. Možná si to trochu s odstupem let idealizuji, ale opravdu si myslím, že lidé v té době byli k sobě shovívavější, tolerantnější. Všichni spolucestující totiž i přesto, že byli vystaveni průvanu a padajícím kouskům popílku z lokomotivy, s pobavenými úsměvy sledovali, jak ti dva neustále přebíhají z jedné strany vagonu na druhou a o dění na trati se vzájemně informují. Někteří cestující dokonce kladli doplňující otázky. Když jsme potom vystoupili ve stanici určení, byla všechna okénka našeho vagonu otevřená a cestující nám mávali na rozloučenou. Aby taky ne - takovou estrádu určitě ve vlaku ještě nezažili!

Já jsem to okouzlení železnicí nikdy nesdílela. Vlaky se mi zdály být vždy hlučné, špinavé, smrduté a cestování po železnici pro mě bylo nutné zlo. Mým snem bylo auto - jakékoliv, které má čtyři kola a doveze mě v klidu a pohodlí na místo určení. Když jsme si tedy s manželem pořídili svého prvního ojetého trabanta, vnímala jsem to jako mé vítězství nad železnicí.

Nedávno, když jsem své zážitky z cestování po železnici při jakési rodinné sešlosti vyprávěla dětem, sledovaly mě obě s údivem, který pak vyjádřily slovy: "Mami, ty vážně pamatuješ ještě parní lokomotivu?" Znělo to, jako bych pamatovala i vznik hnědého uhlí.

Ale já dokonce pamatuji i to, jak na velkých stanicích běhali k vlaku prodavači a z velkých táců nám do okénka prodávali pivo, limo, horké párky, eskymo ! Vždy jsme posháněli veškeré drobné mince, protože oni se nemohli zdržovat vracením peněz. Poslední piva prodávali už v poklusu vedle rozjíždějícího se vlaku.

Svůj vztah k železnici jsem už dávno přehodnotila. Od naprostého odmítání, k mírnému zájmu, většímu zájmu po objevení se Pendolina, až po umírněnou nostalgii.

Plánuji si na léto, že si celou tu  trasu ještě jednou projedu .Samozřejmě vlakem.  Zjistím si správné spoje, rychlík zavrhnu, možná zase budu čtyřikrát přestupovat. A jestli to ještě lze, na poslední úsek cesty z Náchoda do Police nad Metují si otevřu okénko a budu se snažit zachytit střípky známých míst. A těm dvěma dospělým klukům, kteří tam symbolicky pojedou se mnou, řeknu:

"Nazdar, kluci, tak už zase jedete."

 

 

 

 

 

 foto : pixabay.com

Hodnocení:
(4.8 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Jano, díky - měla jsem tehdy takovou nostalgickou náladu.
Jana Kollinová
Úžasné čtení. Děkuji.
ivana kosťunová
Děkuji, Libore, no, občas se zadaří...
Libor Farský
Objevil jsem tento článek až dnes, v březnu jsem byl v nemocnici. Je kouzelný.
ivana kosťunová
Děkuji všem za milé komentáře a těší mě, kolik hezkých vzpomínek můj článek vyvolal. Věřte mi, že všech názorů i komentářů si velmi cením.
Alena Vávrová
Jsem ráda, že jsem k článku dorolovala zpátky, je moc pěkně napsaný a také mne vrátil zpátky do dětství k prázdninovým cestám k babičkám do Vč. kraje. Do Opočna pro nás jezdil strýc bryčkou. Můj tchán byl železničář - výpravčí i traťmistr, manžel prožil část dětství na venkovských žst. Takže toho vyprávění bylo také až až. Vlakem jezdím dosud, asi je to osud ;-).
Eva Krausová
Ivanko, vlaky mám raději než autobusy, protože v nich cítím jakousi nostalgii. Ač když si vzpomenu na ty staré vagóny, kam jsme do výše těžko s mamkou a fenkou Baruškou spolu obtěžkány kufry lezly, což bylo často těžší, než zdolat horu vysokou..., vzbudí to úsměv na tváři. ČD tyto vagóny ještě nevyřadili zcela a je skutečně obtížné do nich nastoupit. Moderní vlaky jsou super proti tomu. Nicméně mi u cestování vlakem vadí jejich časté zpoždění, někdy i o téměř hodinu, což se mi u autobusů nestává. Ale vyjet si lokálkou na Moldavu, to se mi moc líbí. Jen by se mi líbilo cestovat jako dřív, kdy babičky vezly husy v košíku, ač by mne zajímalo, jak by na ně reagovala má fenka Meginka...než dnešní obrázek z vagónů, kdy lidé nepřítomně civí do mobilů a komunikace žádná. Ale líbí se mi časopis ČD, kde se člověk dozví o zajímavých místech ap. Mám i IN kartu kvůli dojíždění do práce nyní. Líbí se mi moc stará, udržovaná nádražíčka, to žádné autobusové nádraží nenahradí.
Zuzana Pivcová
Ivano, nevím, jestli byl můj komentář zasvěcený rozbor, ale byl to upřímný pochvalný vzkaz. A byla bych ráda, abyste to tak vzala. Nijak jinak.
Jarmila Komberec Jakubcová
Článek se mi moc líbil - popisovanou železniční trať sice neznám ale chtěla bych jí projet. Před 5léty naše firma pořádala jízdu pro své zaměstnance a jejich příslušníky historickým vlakem i s lokomotivou do Lužné u Rakovníka. Všem se to moc líbilo.
Helena Votíková
Ivanko nádherný článek. I my si občas zavzpomínáme na červenou limonádu v pytlíku s brčkem. Také jsem stála u otevřeného okénka a koukala jak se v zatáčkách vláček klikatí a užívala si jak mi vítr čechrá vlasy. To že v nich byly i saze mi bylo fuk.
Ilona Kolářová
Včera, když Anička uveřejnila nádraží, tak jsem se musela smát, protože manžel prošel kolem a já se ho ptala, co je to za nádraží. On na to pohlédl a řekl: "No to snad jasný, přeci Vizovice, to musí poznat každej." Pochází ze Zlína a kraj včetně nádraží zná dokonale. Zrovna teď na sobotu, protože já budu v práci, si naplánoval okružní cestu do Zlínského kraje. Vyráží ve 4:40 a přijede v noci. Jen se mu nelíbí, že má pršet, takže focení asi nebude nic moc.
Marie Ženatová
Ivanko moc ráda jsem si pročetla Váš příspěvek, protože také jezdím ráda vlakem a mám i zajímavé zážitky. Ještě jednou díky moc...
Zdenka Jírová
Ten článek se Vám opravdu povedl.Moc hezky a vtipně jste popsala "železničářskou vášeň". Já osobně jezdím vlakem ráda a také jsem zažila parní lokomotivy i udýchané motoráčky. Dodnes, když chci jet do svého rodného městečka, musím nejméně 3x přesedat. Ten poslední vláček je právě "motoráček", který staví v každé vesnici a já si je počítám, kolik jich ještě bude, protože jedu "na konečnou".
Věra Lišková
Pěkné a nevadí, že je text delší, protože čtenář je okouzlen jeho formou i obsahem.
ivana kosťunová
Zuzko, díky za zasvěcený rozbor. Oldřichu, hned jdu na " Maléry " . Mám ten kraj taky moc ráda, táta byl z Velkých Petrovic.
ivana kosťunová
Hanko R. jsem moc ráda, že jsem vás alespoň trochu potěšila.
ivana kosťunová
Ilono, kdybych věděla, že tvůj manžel je stejně postižený, tak bych mu ten článek věnovala. Docela mě překvapilo, že hodně lidí má podobné zážitky- myslela jsem si, že to byla naše rodinná rarita.Eleno, Naďo moc děkuji za sdělení vašich prožitků.
ivana kosťunová
Libuško, hvězdičky neřeším, mě spíš potěší komentáře, kde se dozvím, jak na koho moje spisování působí. Ostatně před chvílí jsem si omylem odklikla hvězdičky , takže tím se to vyrovnalo.
Oldřich Čepelka
Cože? Náchod? Police? Žabokrky? Moje místa. Občas se tam vracím, patřím tam, Ivano. malery@tima-liberec.cz ...
Zuzana Pivcová
Pro mě to je až takové hrabalovské vyprávění, v němž se mísí úsměv zastřený slzami, humor až do lehkého sarkasmu, a přitom plno pochopení, uznání i úcty. Jednotlivé postavy a jejich projev jsou vylíčeny dokonale. Moc se mi to líbilo číst a navíc jsem si připomněla naše rodinné, i když ojedinělé, cesty vlakem do Českého ráje. Včetně těch lokálek chrlících spousty sazí.
Naděžda Špásová
Ivano, zase jsem si s chutí přečetla vaše vyprávění. Kdysi jsme takhle cestovali do Chlumce nad Cidlinou a s kuframa jsme přesedali v Lysé. A ještě před tím, jsem jezdila vlakem do Žatce na učňák. Ale láska se z toho nestala. S vaším tatínkem musela být sranda, že jo.
Hana Rypáčková
Ivano, nádhera !! A ještě tak lehce a rozverně napsané. škoda, že je konec.Taky všechno pamatuji. A ten kožený řemen, kterým se otvíralo okno! Můj děda byl mašinfítra. Ačkoli měl pracovat v nakladatelství a tiskárně, vydupal si školu na vlakvedoucí a celý život jezdil. Jinak jet by byla potupa! Měli tři děti a na letní byt jezdili do Hajan u Blatné. Na nádraží pro ně jeli domácí žebřiňákem a přesně " oficiál Tříska". Když si nás babička po přestěhování sem vezla na prázdniny , sestra byla dost rostlá a musela sedět, aby taky ještě neplatila. Vždyť babička měla "režijku".
Ilona Kolářová
Krásné vyprávění. To mi trochu připomíná mého manžela, který, když nějak jedeme, okamžitě zabere nejlepší místo a nikoho tam nepustí. Bohužel, teď se už jen u mála vozů dají stahovat okénka, ještě u některých motoráčků. To si sedne na chodbu a lítá od jedné strany na druhou, a běda, když mu někdo místo zasedne. Nebo někde zastavíme, on někam vyběhne s foťákem a já trnu, že mu ujedeme. Totéž praktikuje i v cizině. Když přijedeme k jeho rodičům do Plzně, tak jeho otec je ještě potrhlejší. Už je v důchodu, ale to vůbec nevadí. Má víc času na vlaky, teď přibral navíc i letadla. Navíc byl hlavní inženýrem projektu "tunel Ejpovice", takže se tam pořád probírají tunely. Takových lidí ale docela dost.Dnes zrovna se mnou jeli dva hoši, kteří sledovali lokomotivy, odkud kam vyjíždějí. A to samé. Lítali od okna k oknu, z jedné strany na druhou.Musela jsem se smát.
Elena Valeriánová
Ivano, krásné nostalgické vzpomínání. Moc se mi vaše vyprávění líbilo, krásně se to četlo. A taky jsem vzpomínala na mé cesty vlakem.
Libuše Münsterová
Omlouvám se , chtěla jsem dát hvězdiček pět, moc se mi to líbilo