Vdovci. Muži, o kterých se nemluví
Ilustrační foto: ingimage.com

Vdovci. Muži, o kterých se nemluví

18. 5. 2017

Mezi lidmi ve věku nad šedesát let je počet ovdovělých žen pětkrát vyšší než počet ovdovělých mužů. Je to důsledek toho, že se ženy dožívají vyššího věku než jejich partneři. O vdovách, jejich trápeních a životním stylu se proto v poslední době hodně mluví a píše. Vdovci jakoby neexistovali.

Mezi ženami ve věku nad sedmdesát pět let už tvoří vdovy více než polovinu. Jenže mužů, kteří ztratili životní partnerku a poslední etapu života tráví sami, také není málo. Jen nejsou v té záplavě ovdovělých žen moc vidět. A protože se většina mužů se svými problémy nerada svěřuje, vlastně nikdo nepřemýšlí nad tím, jaké to je být vdovcem. Jaké to je přijít o druhou polovičku očima muže?

Existuje studie, ve které se psychologové snažili v různých zemích světa mapovat, zda je rozdíl v tom, jak ztrátu dlouhodobého životního partnera vnímají muži a ženy. Došli k závěru, že muži po ovdovění trpí častěji depresí než ovdovělé ženy. Ženy se podle nich se ztrátou partnera dokáží lépe vyrovnat, navíc muži a ženy zpracovávají stresy rozdílně. Socioložka Dana Hamplová uvádí, že ovdovělí muži méně často uzavírají nová manželství. Na rozdíl od mužů rozvedených. „Zatímco pouze čtvrtina ovdovělých mužů začne žít s novou ženou, mezi rozvedenými tak učiní více než třetina,“ říká.

Možná i to svědčí o tom, že se vdovci se ztrátou partnerky vyrovnávají obtížně, byť to nedávají veřejně najevo. Mnozí jsou v tak špatném stavu, že vážně uvažují o sebevraždě. Uznávaný psycholog Jaro Křivohlavý říká: „Nebezpečí svévolného ukončení života se zvyšuje, když je pacient starší, například přes sedmdesát let, když je to muž a když je sám, tedy rozvedený nebo ovdovělý nebo svobodný, když měl prestižní zaměstnání, kde měl mimořádný pracovní stres.“ Takže příklad, který si uvedeme, je vlastně typickým vzorkem toho, jaké to je být ve vyšším věku vdovcem.  

Zhroutil se mu svět  
V jednom ostravském činžáku zemřela pětasedmdesátiletá dáma. Všichni sousedé ji měli rádi. Byla veselá, inteligentní, společenská. V domě jsou velmi dobré sousedské vztahy. A tak lidem po pár měsících začalo být divné, že jejího manžela málo vídají. Přesněji, vůbec. Je bývalý středoškolský profesor, vždy býval dobře naladěný, upravený, společenský. Pak si všimli, že vychází z domu výhradně brzy ráno. Jde do nejbližšího obchodu. Nese si malý nákup. A pak ho zase nikdo tři, čtyři dny nevidí. Týden od týdne vypadá hůř. Pak už si to sousedky řekly na rovinu: Zapáchá, je špinavý. Vypadá, jako by zestárnul o deset let. Jedna se odvážila zazvonit a zeptat se, zda něco nepotřebuje. Bylo znát, že mu to není vhod. Po dalším měsíci si všimli, že se mu na balkoně hromadí pytle s odpadky. Už nechodil ani k popelnici. Do akce byli vysláni mladí muži z domu. Dva z nich ho jednou odchytili, když šel z obchodu, a zeptali se, zda by s nimi nešel na pivo či víno, že mají pánskou jízdu spojenou se schůzí vlastníků bytů. Že zkrátka potřebují probrat něco, co se týká domu. Přišel. Po dvou sklenkách vína se rozbrečel. Vyprávěl jim, jak je bez své ženy bezmocný. Jak strašně mu chybí. Jak to nemá komu říct.

„On si neuměl ani zapnout pračku. Ta paní se starala o veškerý chod domácnosti, on jen bádal v přírodovědných knihách. Pak si vždy vyšli na vycházku. A zase trávili čas doma. Ona péčí o něj a domácnost, on četbou. Nemají děti, nemají příbuzné. Jemu se její smrtí zhroutil jeho svět,“ vypráví soused nešťastného vdovce. I když se ho pak snažili zvát na různé akce, zpravidla odmítal. Postupně se zase dal do pořádku, co se týká jídla a vzhledu. Ale je z něho zlomený starý muž, byť je mu sedmasedmdesát a všichni o něm vždy říkali, že vypadá výborně a je velmi společenský. Ztrátu ženy, se kterou prožil padesát let, nezvládl.  

Aktivní ženy, pasivní muži?  
„Ženy často zabezpečují společenské kontakty, jsou aktivnější, takže díky nim i muži žijí aktivněji, byť se třeba tváří, že jim to leze na nervy a že by raději byli doma. Ale smrtí partnerky mnohdy dojde k tomu, že muž společenské vazby ztratí a žije samotářským životem,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.

Sedmašedesátiletý Ivan z Brna to jen potvrzuje: „Moje žena zemřela po dlouhém trápení s rakovinou. Já si teď uvědomuji, jak je můj život prázdný. Přátelé, se kterými jsme se navštěvovali, ke mně přestali chodit. Zřejmě je jim to blbé, nevědí, jak se ke mně chovat. Asi si říkají, že nemám náladu na návštěvy. Chápu je. Stejně je vždy zvala moje žena. Ona vše chystala, telefonovala lidem,  organizovala výlety, dovolené. Ona byla tím motorem našeho vztahu. A já brblal, že pořád něco vymýšlí, že je moc akční. Teď sedím doma, koukám na televizi. Nemám kam jít. Mám jet sám k moři? Nedovedu si to představit. Mám pozvat na návštěvu kamarády, manželský pár? Vždyť bychom se stejně nebavili, pořád bychom mysleli na to, že Jiřinka už tady není. Připomíná mi ji všechno, každý hrnek, každá kytka. Nejraději bych všechno z bytu vyházel nebo se odstěhoval někam úplně jinam.“ Na otázku, zda o svých pocitech někomu vypráví, odpovídá, že nikoli: „Komu? To mám jít do hospody vyprávět chlapům, jak je mi smutno po mé ženě? To by se mi spíš vysmáli. Když jsem to kolegovi naznačil, řekl, že si určitě ještě nějakou novou ženu najdu, že osamělých žen je hodně. No, to mi opravdu pomohl.“

Ovdovělých žen je mnoho. Vede to k tomu, že mnohé ztrátu partnera lépe zvládají. Slyší o jiné vdově, vidí, že se s novou životní situací po čase vyrovnala. O svých pocitech diskutují na sociálních sítích, čtou si o nich v časopisech. Ovdovělých mužů je méně. Muži nejsou zvyklí se se svými pocity svěřovat. Získají tedy pocit, že jsou ve svém trápení osamocení. Že se týká jen jich a nikoho jiného. Že jim nikdo nepomůže. Že ukázat světu to, že pláčou nad ztrátou ženy, by byla slabost. To všechno jsou důvody, proč jsou vdovci skupinou, která by si zasloužila větší pozornost a porozumění, byť se tváří, že o nic takového nestojí.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Kdysi jsem někde četla, že muži se po rozvodu rychleji vrhnou do dalšího manželství než ženy, protože nejsou zvyklí být sami. Ale s ovdověním v pozdějším věku je to asi ještě mnohem horší. To už musí být muž během let v manželství hodně samostatný a všeobecně v domácnosti zručný, aby pak ztrátu partnerky zvládl a sám se obsloužil. Samozřejmě něco jiného je ovšem psychická stránka věci. Znala jsem ve městě, kam jezdíme v létě, mezi rodiči svých vrstevníků dva páry, kdy první zemřela paní a pán brzy po ní, v jednom případě za rok, v druhém dokonce za 3 měsíce.
Jana Šenbergerová
Menšiny to nikdy nemají lehké, obzvláště ty tiché a nenápadné. Je určitě dobré, když starší dvojice s možností odchodu jednoho z nich počítají a připraví se na ni i tím, že se postarají o soběstačnost obou. Pokud má muž samotářské sklony v partnerství, těžko se změní, když zůstane sám. Někomu se však mohou otevřít nové obzory. Vdovou už jsem byla a vím, co to obnáší. Zvládla jsem to, protože jsem měla čas se na to připravit a také jsem byla mladší. Zajímalo by mě, jak se na své současné nebo možné vdovectví dívají muži. Můj současný muž byl mnoho let vdovcem. Byl uzavřený, znal jen cestu do práce a z práce, ale měl svým způsobem štěstí, protože žil s dcerou a s počítačem, přes který jsme na sebe narazili. :-) Věřím, že už by se o sebe uměl postarat sám.
Miluše Blešová
Muži bývají ve věcech osobních uzavřenější ale neplatí to o všech. Rodiče bývali aktivní, měli přátele, šili kde komu a bylo u nás živo, před šesti lety maminka prodělala mozkovou příhodu a i když postižení nebylo velké a rehabilitace pomáhala ona se uzavřela do sebe, nikoho nechtěla vidět, nešla ani naproti do obchodu, před čtyřmi lety zemřela. Táta nebyl zvyklý start se o jídlo, úklid, praní. On byl vždy ten upravený, usměvavý, vtipný a společenský muž. Na pohřbu vypadal sklesle, podlomeně, když jsem přijela za měsíc byl to jiný muž! Sousedka ho naučila používat automatku, zval si domů chlapy ze vchodu na fotbal a hokej (jejich ženy doma v klidu koukaly na seriály), každý donesl něco na zub, jezdí každý rok do lázní, drobných krejčovských oprav pro kamarády má také dost a oni mu třeba vymění těsnění nebo ho vemou autem do města. Našel si mladší přítelkyni. Občas se mu zaleskne slzička, když vzpomene na maminku ale o věku nepřemýšlí, ráno vstane a plánuje, co bude dělat ten den. Včera jim na sídlišti otevřeli novou prodejnu s drůbežími produkty, když jsem mu volala zrovna se holil a chystal na zkušební nákup, někdy mě umí zvednout ze židle ale zaplať Bůh, že je takový.