Téma týdne: Náš Přítel mobil a počítač...?
Foto: autorka

Téma týdne: Náš Přítel mobil a počítač...?

10. 6. 2017

Ve svém dětství jsem vůbec neznala telefon. Až v prvním zaměstnání jsem ho měla na stole - byl to rok 1965 - byl to přístroj na vytáčení čísel... Když jsem se vdala tak v domácnosti jsme nikdy telefon asi nepotřebovali, prostě nebyl - ale přesto jsme byli několik let vedeni v pořadníku. Po dlouho době jsme se dočkali, po čase zase odhlásili - protože byl považován některými za zbytečnost a jen na vyhazování peněz.

Bylo mi 55 let a já dostala boreliózu a ocitla se v Brně na infekčním oddělení nemocnice. V té době jsem právě k narozeninám dostala svůj první mobil Nokiu - manžel měl také takový. Seznámil mne s tím, jak ho mám obsluhovat, pro jistotu jsem si to poznačila na papír a vzala si ho s sebou do nemocnice - byla jsem 14 dní na infekčním oddělení, takže mobil byl naší jedinou spojkou v dorozumívání. Dokázala jsem jen mobil otevřít, přijmout hovor, zavřít nebo zavolat na určité čislo... Na pokoji se mnou ležela mladá dívenka, která měla také boreliózu, ještě v horším stadiu než já. Musela celý den ležet na břichu, podávala jsem jí tekutiny na pití - prostě jeden den jsem se o ni trochu víc starala. Dívenka byla povídavá, tak jsme také probírali všechno možné, její sportovní úspěchy a přišla řeč na ovládání mobilu. Říkala jsem jí, že jsem k narozeninám dostala mobil, ale nedokáži s ním nic dělat než hovor přijmout a zavolat... Takže další dny mi ona na oplátku za pomoc zase pomáhala s mobilem. Trpělivě vysvětlovala jak se napíše SMS, jak odešle, jak si uložit nové kontakty a všechno ostatní co na mém prvním mobilu bylo možné dělat... Takže když jsem přijela z nemocnice domů - dokonale jsem tento přístroj ovládala a byla své milé dívence moc za tuto pomoc vděčná.

Teď už mám přístroj nový seniorský - má větší písmena, jednodušší ovládání, ale stejně když chci psát SMS, tak si musím vzít brýle, to samé když chci SMS přečíst, nebo hledat v adresáři. Takže mobil mi většinou leží na stole, když odněkud přijdu tak zkontroluji jestli mi někdo nevolal a všechno vyřizuji až doma - chytrý mobil už vůbec nepotřebuji.

...Když nám odletěl v roce 2001 druhý syn s manželkou za prací do Thajska, tak mi v místní knihovně udělal internetovou adresu s tím, že si budeme jednou za týden psát. Ukázal mi velmi rychle jak se to dělá a že to nic není - ovšem já jsem nevěděla nic.

V knihovně jsem našla spřízněnou duši v mladé knihovnici, která mi vždy dopis od našich pomohla přijmout a zase naopak můj odeslat. Ale já se internetu moc bála, měla jsem obavu chytnout na něco jiného - prostě měla jsem z toho chytrého Přítele strach i když na druhé straně jsem se mu obdivovla.

Až po delší době - když syn se svojí manželkou bydleli u nás - mi moje milá snacha, která byla s malou vnučkou doma stále trpělivě vysvětlovala, jak mám dát svoje příspěvky na disketu, jak uložit data - v té době jsem stále používala internet v místní knihovně.

Po delší době jsme si pořídili internet domů a tím jsem se mohla víc seznamovat s tímto "zázrakem..." Naučila jsem se i fotit na digitálním fotoaparátu a tím si uchovávám dost vzpomínek na hry s dětmi.

Mám tři dospělé děti, které žijí v prvních manželstvích modelem - máma, táta a děti a já za to v duchu pokorně děkuji.

Protože ještě externě spolupracuji ve výzkumu trhu - tak vím, že takový model není dnes už samozřejmý - ve výzkumech bývá někdy i otázka:  "V kolikátém manželství žijete...?"

Loni mi bylo 70 let, nebojím se virtuálního světa, ale stačí mi úplně takový jaký mám.

Když vidím ve svém věku některé seniorky jak ovládají chytré telefony - vůbec nezávidím. Přeji jim jejich dobré oči, že nemusí používat brýle. Já mám na čtení 3 dioptrie, takže ovládání novinek je pro mne těžší neustálým nasazování a sundáváním brýlí - proto všechno raději vyřizuji až doma. Ale svým mnohým známým i menším vnoučatům pomáhám se základy obsluhy počítače i mobilu. Moje některé spolužačky, které neumí psát na mobilu SMS chci také učit, ale ony ani nechtějí - nechtějí se učit nové věci.

Svoje vnoučata jsem učila plavat, jezdila s nimi na kole, učila skákat přes švihadlo, hrála s nimi i školku s míčem o zeď domu, učila skákat panáka, hráli jsme různé hry - na cestách nejvíce slovní fotbal, vařili a uklízeli jsme někdy spolu, občas jsem i některé učila základům pletení a šití, těm malým četla pohádky, vyprávěla a někdy si i dost vymýšlela.

Ale švihadlo je ta moje největší parketa - nejstarší vnučka mi říká, že bych s tím mohla vyhrát i mistrovství světa - ve svém věku umím dobře celou školku, vajíčko i dvojskok... Jenže já se tomu jen usmívám - dobře vím, kolik už mých známých používá hole nebo berle. I já už mám občas potíže s kolenem a to jsem ráda, když mi vnoučata umyjí okna nebo vygruntují.

Ano i ve vyšším věku se musíme stále něco učit, nenechat mozek zakrnět a ani to naše tělo. Když mám problém na počítači už mi radí vnuci, když mám problém s elektronickou poštou tak mi pomůže dcera nebo vnučka, s ucpanými odpady mi pomůže šikovný vnuk, když mi něco bolí, tak mi pomohou také vnoučata. Tak jako druhé babičce když je náhodou odjetá, tak jí 14 vnučka obstará domácí zvířata a podojí i kozu.

Moje nejstarší vnučka mi říkala dřív, že jsem žila v době mamutů - když jsem jim vyprávěla jak jsem musela od malička dělat. Už v 5 letech jsem točila klikou při odstřeďování mléka, pomáhala stloukat máslo, čistila jsem stáje koní a pomáhala při další nekončící práci v domácnosti. Také ve 14 letech jsem už dojila krávy a už dříve jezdila s koněm při polních pracích, tatínek měl druhého...

Teď mi ale už vnoučata říkají, jak jsem měla zajímavý život, když jim ukazuji ta všechna naše pole, kde jsem v dětství a mládí pracovala.

Ano svět se mění moc rychle, ale já jsem ráda, že jsem mohla vnoučatům kupovat kuličky a cvrnkat je s nimi do dolíčku. Jsem ráda, že všichni mají dobré kamarády a tráví s nimi hodně času v přírodě i na zahradě a že všichni i jejich rodiče hodně čtou a také jako dárek dostávají velmi rádi právě knížku...

A nejvíc mne těší, že mají všichni rádi víc ten svět reálný než ten "virtuální..."

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Ještě jednou Vám všem ze srdce děkuji za Vaše dobrá slova...
Jana Šenbergerová
Maruško, užívejte si tu pohodu. Dnes už přestává být běžná ... Vaše vnoučata mají štěstí, že vás maJÍ.
Soňa Prachfeldová
Moc hezké, z Vašeho povídání dýchá láska a rodinná pohoda. A to je to nejdůležitější, dobré vztahy osobní , i když bez virtuálního světa to už dnes nejde, ale jak se říká - všeho s mírou.
Hana Rypáčková
Ani jsem při čtení nedutala...Moc hezky popsaný živit...ALE musím se přiznat, že si to čtu na chytrém telefonu v autobusu.A jak mi cesta utíká...
Hana Čadová
Hezky napsaný článek. Dnešní děti sedí u počítače od rána do večera, mez mobilu ani ránu! Znám rodinu, kde není televize a děti 6, 3 r. nemají mobil. A také to jde.
Lidmila Nejedlá
Maruško, napsala jste krásný článek o tom, jak šel váš život. Vaše rodina je šťastná, protože má dobrý základ a vzor. Ať se nadále dobře daří.
Marie Ženatová
Děkuji Vám ze srdce všem za milá slova...
Naděžda Špásová
Maruško, krásně jsi to napsala. Naše generace zažila věci, které ta dnešní už moc nezná. Je dobře, že i ti mladí mají chuť žít normální život a nespoléhají jen na techniku. PC i mobil celkem ovládám a jsem ráda, že jsem ještě schopná se to naučit a neuzavírat se před novotami. Moc hezké fotky.
Zdena Proboštová
Hezkýýýýýýýý. I když se celý produkční život motám kolem počítačů tak vím, jak je těžké ve vyšším věku se pořád učit nové věci a pozapomenout ty dřívější. Ale závidím Vám to švihadlo i když panáka jsem ještě před třemi léty s malejma holkama taky skákala (teda to sádélko se pěkně natřásalo) cha :-))) Palec nahoru !!!!