Jak to vidím já, aneb "Sytý hladovému nevěří."
ilustrační foto: pixabay.com

Jak to vidím já, aneb "Sytý hladovému nevěří."

13. 9. 2017

Když jsme malé děti v kruhu rodiny, zdá se nám, podle našeho vnímání, že všechno je takové, jak má být. Prožíváme hezké dětství, ale jen do doby, než začneme vnímat sociální rozdíly. Najednou dítě vidí, že sousedovic Pepíček má hračku, která se mu líbí a touží ji také mít. Když doma zjistí, že si to rodiče nemohou dovolit, touží dál a touha se postupně mění v takovou závist, že Pepíčkovi hračku zkrátka ukradne a problém je na světě.

Nyní už budu psát o nás ženách. Dospěly jsme, začaly nám „tikat“ biologické hodiny a staly jsme se matkami. Ne všechny ženy však toto štěstí měly, ač po dítěti toužily. Tužba postupně přechází v závist a někdy až do té míry, že žena dítě ukradne a opět je problém na světě.

Své děti jsme vychovaly a postupně se stávaly šťastnými babičkami. A opět se stalo, že některé ženy, ač samy děti mají, se ani v pozdním věku babičkami z různých důvodů nestaly a pochopitelně závidí. Vnouče zkrátka neukradnou, a tak hledají náhradní náplň života. Chodí plavat, cvičit, tančit.... a já si těchto žen vážím, už jen proto, že nezatrpknou a s lahví alkoholu neskončí jako trosky. 

Dítě, které nikdy nepoznalo nedostatek, tak nepochopí jiné dítě, které nedostatkem trpí. Stejně jako matka, která má jedno, dvě, tři i více dětí, nepochopí ženu, které mateřství nebylo dopřáno. A babička? Ač už jsme ve věku, kdy bychom měly chápat, tak stejně nechápeme. Která z nás, co vnoučata máme, si umíme představit, co cítí „nebabička“, když se dostane do kolotoče rozplývajících-se šťastných babiček nad svými vnoučaty, bez možnosti tento stav ovlivnit? A tak se stane, že obsah poháru hořkosti, spojený s nenaplněným místem v srdci, zkrátka přeteče a problém je na světě. Osobně přiznávám, neumím si představit život bez rodinných sešlostí, což znamená, dětí, vnoučat, sourozenců, pro které tak ráda a hlavně s láskou, připravuji různé laskominy. 

Měly bychom být vůči sobě více shovívavé. Nikdy nevíme, co bude za pár let, až naše milovaná vnoučata dospějí a budou žít své životy, na což mají bezesporu nárok.

Při dnešním stavu společnosti vidíme LDNky, oddělení sociálních lůžek a mnohdy i interny plné lidí, o které nemá nikdo zájem. Pochybuji o tom, že všichni tito lidé jsou bezdětní, bez vnoučat, či pravnoučat. Pochopitelně nejsou, ale ti, které tolik milovaly, se mnohdy ukáží maximálně tak v době výplaty důchodů, neboť důchody jim jsou dobré. Jsou staří, nepotřební.... Je to smutná kapitola života a nikdo z nás neví, zda ho také nečeká.

 

Úvodní foto: pixabay.com

 

        

        

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Doušová
Je potřeba tolerance a pochopení. Článek se musí pochopit správně a hledat tam co tam je pozitivního a co pouze úvaha o životě.Co nás v životě čeká to nemůžeme nikdo předvídat a tak žijme tak , jak nám to vyhovuje .
Eva Mužíková
Byla jsem čtrnáct let vdaná a bezdětná. Lidé z mého i nejbližšího okolí se mi snažili mnohokrát, snad s dobrým úmyslem toto moje / podle nich trápení/ zmírnit. : " Povoz si můj kočárek .. pojď si přebalit a nakrmit naše miminko.. pochovej si jej..atd./ Takové nabídky jsem odmítala, časem mne i obtěžovaly. Necítila jsem jakoukoliv potřebu těšit se s děťátkem někoho jiného, netrpěla jsem pocitem, že mi dítě schází, nezáviděla jsem. Svůj život jsem žila naplno, měla jsem zajímavou práci, spoustu koníčků a oporu v rodině. Babičkou jsem se stala až ve svých 62 letech, mladí nijak nespěchali. Do té doby jsem nikdy neměla pocit, že mému životu vnoučata schází, byla jsem spokojená s vědomím, že se mladým daří dobře a přijdou li vnoučata později, či vůbec, to mi v hlavě neleželo. Nyní mám vnoučata dvě, nejsem rozmazlovací babička, jsem spravedlivá, důsledná a určitě náročnější na jejich výchovu nežli rodiče. Jiná nebudu. No a když je nevidím delší dobu, nevadí mi to. Hlavně že vztahy mezi mnou a rodinou mého syna fungují, víme o sobě a jsme si vzájemně oporou. Věřím, že jestliže nastane doba, kdy budu jejich pomoc potřebovat, budu se moci na všechny spolehnout. Tak to vidím já.
Jiřina Votavová
Jak to vidím já, matka a nebabička? Každý jsme originál, to platí i u babiček a nebabiček. Vidím to optimističtěji a slovo závist bych zrovna v uvedených případech nepoužila. Vnoučata jsou určitě většinou radost, ale ani všechny babičky nejsou šťastné. Do školy, ze školy, nemoc vnoučat, kroužky, kterými jsou někdy zaměstnávány a přetěžovány i ony, což jim už vůbec nezávidím. Proč by tedy měly být zrovna všechny bezdětné ženy a nebabičky nešťastné? Nejsou. Několik jich znám a mezi ty spokojené nebabičky patřím i já. Před pár lety mi jedna známá řekla, že život bez vnoučat není život. Nedávno jsem ji potkala a trochu změnila názor. Byla až moc pesimistická, jsou to prý i velké starosti.
Libuše Křapová
Souhlasím s Elenou, sama bych to tak pěkně a výstižně popsat nedokázala.
Elena Valeriánová
Jsem babička čtyř vnoučat. A přece se dovedu vžít do pocitů mé sestřenice, která vnouče nemá žádné. Určitě mi nezávidí, jen lituje, že ji nemá kdo volat a ptát se: "Babi, kdy přijedeš? Babi, já už mám sbaleno, zítra přijedu." Už několikrát mi řekla, že mi závidí a přece vím, že to není ta zlá závist. Ani zloba. Její dcera žije v Americe. Vdala se za hodně staršího muže. Každý rok sestřenice s manželem pobývá čtyři měsíce u ní. Mají se tam krásně, cestují po souši i zaoceánskou velelodí po oceánech. A přece by všechno toto pozlátko štěstí a spokojenosti vyměnila za teplou dětskou ručku ve své dlani. Jitka Caklová ve svém článku jen poukazuje na to, podle mého mínění, že chápe pocity i těch, které to štěstí nemají a babičkami nejsou. Je citlivá a chápající a umí se vžit do pocitů jiných. Člověk by se měl dívat kolem sebe a vidět tak nějak srdcem.
Vanda Blaškovič
….Nyní cituji pisatelku: „Která z nás, co vnoučata máme, si umíme představit, co cítí „nebabička“, když se dostane do kolotoče rozplývajících-se šťastných babiček nad svými vnoučaty, bez možnosti tento stav ovlivnit? A tak se stane, že obsah poháru hořkosti, spojený s nenaplněným místem v srdci, zkrátka přeteče a problém je na světě“……Pisatelka jasně dokazujete, že si dovedete představit co cítí tyto nebabičky - cítí jen samou závist… ??!! Proč?? Jak to může pisatelka vědět, že právě takto ženy zareagují?? Ona by takto zřejmě zareagovala, proto to píše..Vidím to úplně jinak. A doufám, že i ostatní babičky a nebabičky. Vůbec bych nějaký přetečený pohár hořkosti nepředpokládala. Ta „nebabička“ je prostě správná ženská nad věcí, žije si svůj život a naivní názory jednotlivců, na toto téma, musí být pro ni úsměvné.
Naděžda Špásová
Jíťo, nezlob se, ale co pořád máš s tím nepochopením? Samozřejmě, že jsem pochopila jak jsi to myslela, ale takhle to v normálním světě přece nechodí. Jen jsem chtěla říct, že naivita a víra v lidské dobro se dneska jaksi nenosí. A nikomu tuto víru v žádném případě neberu.
Zdeněk Týr
Naše manželství bylo uzavřeno před více než 34 roky v roce 1982. U obou se jednalo o manželství druhé. Jak já, tak manželka, jsme měli děti z předchozích vztahů, moje děti byly svěřeny do výchovy matky, manželka měla v péči dvě děti, o které jsme se starali společně. V podstatě po celou dobu našeho soužití s manželkou jsem se snažil maximálně zajistit rodinu po finanční stránce, z téhož důvodu jsem pracoval v uranových dolech, abych měl příjem, který bude saturovat veškeré potřeby manželky a jejích dětí. Manželka pracovala jako pomocná síla v nemocnici, takže její příjem byl tomu odpovídající. Dokud jsem měl nadprůměrný příjem, lze říci, že naše manželství fungovalo normálně. Postupně se náš vztah ovšem zhoršoval, zlom nastal v roce 2014, kdy jsem podstoupil operační zákrok. Od té doby se mnou manželka přestala normálně komunikovat, opakovaně po mě chtěla, abych se vystěhoval. Intimní život zcela odmítala, na jakékoli mé návrhy reagovala řevem, když jsem se jí dotkl, tak řvala, jako bych jí nějak ubližoval. Já trouba jsem jsem si myslel že se o mě ve stáří postarají. Dnes je mi 75let a jsem sám. Ještě že mám svoje děti,ty pomáhají jak nejvíc mohou.Paradoxt je že jsem dal všechno jejím dětem, i auto se zařízenou garáží.Tak jsem jí věřil. Mojim dětem jsem nedal nic. Zdeněk Týr Příbram
Zdenek Pokorny
Myslím, že vím o čem autorka píše, nemyslela to zle.... :-)
Vanda Blaškovič
Nic proti autorce, ale naprosto nesouhlasím. Toto je tak zjednodušeně napsaný článek, že jsem ho musel číst 2x abych se přesvědčila, že to pisatelka myslí vážně.
Marie Seitlová
Jitko, ten článek mě vedl večer k zamyšlení se nad svým životem a vztahy kolem sebe. Poslednímu odstavec v naší rodině neplatí. Za svou babičkou jsme všichni stále jezdily a když onemocněla maminka, tak bylo totéž. Asi záleží na vztazích v rodině. Mě bylo líto, že mí synové přišli brzy o tátu a já o manžela. Když jsem potkala úplnou rodinu, bylo mě smutno. Nebyla to závist.
Jana Šenbergerová
Já to vidím úplně jinak. Ale to by se tu rozhodně nesetkalo s pochopením. Nicméně to, že sytý hladovému nevěří, platí, ale jen do chvíle, než sami hlad zakusíme.
Miluše Blešová
Evo B. vnímám to hodně podobně a výrazu závist se záměrně v životě vyhýbám, věřím na sílu slova, myšlenky a závist je snad nejhorší, nechci ji ve svém životě i když někdy je těžké se tomu vyhnout. Z bolesti se člověk může vyplakat, závist se přemáhá asi dost těžko a člověk který závidí s tím asi nic dělat ani nechce. Jitka se v článku dotkla velmi důležitého a pro některé z nás bolestivého tématu, jistě nebylo snadné ten článek napsat.
Eva Balúchová
O vztahu ke starým lidem už jsem se Jitce vyjádřila.Ještě bych chtěla napsat o té závisti.Myslím,že ti lidé spíš než závist cítí bolest.Poznala jsem něco podobného když jsme u vnuka čekali na výsledky.Kdyby byly špatné,musel by na delší dobu do nemocnice.Jak jsem šla po ulici a potkávala stejně staré kluky,říkala jsem si jaké mají štěstí,že jsou zdraví.Ale nebyla to závist,ale bolest.
Ilona Kolářová
Moc pěkně napsaný článek. Musím souhlasit. Já jsem měla z celé třídy dítě nejdříve a nakonec všichni mají vnoučata a já nic. Ale mně to nevadí. NIkdy by mě nenapadlo závidět. Synovi bude třicet sedm, štěstí v osobní životě žádné, přítelkyně s dítětem, které bral jako vlastní se mu odstěhovala do Švýcarska k bývalému manželovi a přeci se kvůli tomu nezblázním a nezahořknu. Člověk musí brát život s pokorou a přijmout ho takový jaký je. Je mi celkem jedno, zda mám vnouče či nemám a je mi úplně jedno, co na to říká okolí. Především já se musím cítit dobře, protože štěstí se nachází jen v nás a je úplně jedno, kolik má člověk dětí či jak je materiálně zabezpečen.
Jarmila Jakubcová
Jituš musím s tebou souhlasit.
Hana Rypáčková
Myslím, že jsem hrozně bohatá, vážím si celé své rodiny a taky přátel. Život mi připravil spoustu rolí a snažím se je statečně dohrát v posledním dějství. K tomu mi dopomáhej Bůh.( V jakékoliv podobě).
Lenka Hudečková
Já sama jsem matkou, ale nikoliv babičkou. Chvílemi mě mrzí, že nemám babičkovské starosti, ale pak si říkám, že mám starostí dost sama se sebou, se svým zdravím..., a tak jsem ráda za milujícího manžela, dceru i za svého tátu...mám je, a to je hodně. A taky rodinu od Jiříka... ♥♥♥
Zuzana Pivcová
Já myslím. Jíťo, že Tvůj článek chápu a asi také důvod, který Tě vedl k jeho napsání. Jsem z těch výjimek, které nemají děti ani vnoučata. Dost soucítím s těmi, které ve stejné situaci trpí, případně i zahořknou, já tenhle pocit v sobě nemám a ostatním jejich rodiny bez výhrad přeji. I jejich projevy vůči potomkům a prapotomkům, lásku, obavy, určitou závislost na nich. Nevím, co by to dělalo se mnou, je to pro mě neznámá pevnina. Když máme srazy se spolužáky, dnes už všichni nadšeně vyprávějí především o svých vnucích. Je to fajn a ráda si to vyslechnu, řekněme, že je to pro mě i jakýsi psychologický průzkum. Přála bych všem, aby jejich rodinná soudržnost byla co nejdokonalejší. Z některých článků to tu přímo vyzařuje a teď v létě na venkově jsem měla také dobrý pocit. Díky.
Lidmila Nejedlá
Kdybychom do člověka viděli, byli bychom k sobě lepší a tolerantnější.
Marie Novotná
Nikdy není všechno jen bílé nebo černé.Pravda bývá -většinou-někde uprostřed.Závistivé osoby lituji.Nemoc se nechá léčit,ale závist ne.
Anna Čípová
Co s námi bude, až nebudeme schopni se o sebe postarat? Neřešit!
Naděžda Špásová
Závist je hnusná a bohužel je to atribut české povahy. Myslím si ale, že závidět někomu děti a vnoučata je až na spodku žebříčku. Závidět někomu starosti není to pravé ořechové. Zato závidět peníze, majetek , postavení, to je to, co hýbe společností. Navíc si myslím, že ty bezdětné se o sebe dokáží slušně postarat. A jak skončíme zatím neřeším, proč taky?