Moje angličtina nikdy nebyla bůhvíco, ale teď, po pěti letech od návratu z Anglie, jsem na tom ještě hůř, protože zapomínám. Slovíčka zapomínám, ale příběhy ne.
Pracovala jsem v Anglii. Proč by ne? Stačí přijít o práci a mít úvěr, na který nejsou peníze a člověka to popožene k vyššímu výkonu a chuti si pomoci všemožným způsobem.
Plánovala jsem co s sebou nutně potřebuji, nezapomenout na léky, a hlavně nenacpat moc kufr. Předem se učit slovíčka, fráze a jednoduché věty. Stejně jsem ale byla na základní úrovni a s tím si moc s rodilými Angličany nepokecáte..
Takže, nejela jsem z rozmaru, ale z nutnosti. V té době moc práce doma nebylo, i když jsem ji hledala. Lehce se to řekne, obzvlášť mladým, ti jsou pružní a ohební, ne jako já, která vyjela ven ve svých třiapadesáti letech a rok tam pracovala jako pečovatelka. Ale to jsem už zmínila v povídání o Thomasovi. V článku " Všechno je jednou poprve" jsem zase popsala let letadlem do Anglie.
Na začátku jsem absolvovala úmorné papírování a vyřizování doma i v Anglii. A také se mnou, jako nerozlučný spolucestující, cestovaly i velké obavy, jak to všechno zvládnu. Bylo to na jednu stranu napínavé a dobrodružné, ale bylo mi i smutno a později jsem zjistila, že jsem Patriot a Česko je prostě můj domov. Musím podotknout, že jsem nikdy venku nepracovala. Ale měla jsem v Anglii dceru a ta mi pomáhala po celou tu dobu.
Když jsem svého dědouška uviděla poprvé, byla jsem nadšená. Byl milý, usměvavý a těšil se, že nebude v domě sám. Jeho rodině se líbilo, že budu i vařit, starat se o dům, uklízet a žehlit. K mým hlavním povinnostem bylo starat se o devadesátiletého Thomase. Podávat mu léky na které zapomínal, pomoci mu s koupáním, oblékáním a obouváním. Dohlédnout na jídlo, aby se najedl, posedět s ním u televize, chodit s ním na procházky a na malé nákupy, pomoci mu do postele. Byli jsme spolu rádi, byl zvědavý a pletl se mi do vaření, žehlení košil a nadšeně vozill ve vozíčku malý nákup, aby mi pomohl. Bývalo to i náročné, když plně propukla jeho nemoc. To už mi veselo nebylo. Ale musela jsem to zvládnout, někdy i s pomocí dcery, která telefonovala do nemocnice a mluvila s doktory. Na odpočinek, když se mnou Luci nebyla, mi pomáhaly procházky, něco sladkého na zub, nebo sledování českých komedií na videu, kdy jsem zabalená do deky, sledovala děj filmu. Také jsem se naučila vyšívat technikou Richelieu.
Nejdříve jsem měsíc pracovala na zkoušku, jestli budu vyhovovat a jestli si Thomas na mou přítomnost v domě zvykne. Obdržela jsem pracovní smlouvu.
Sama jsem dostala k užívání celé horní patro domu s ložnicí, obývacím pokojem, koupelnou a WC. Z mé ložnice jsem měla krásný výhled na domy v zahradách, pole plné zeleného obilí a vzdálený les. Bylo to parádní, měla jsem vlastní soukromí a hlavně, moje dcera mne mohla kdykoli navštívit. To jsem potřebovala nejvíc, s někým mluvit česky. Jedenkrát týdně buď v sobotu nebo neděli jsem měla volno a to jsme si, my holky, užívaly. Jezdily jsme na kolech, chodily na markety, do obchodů a na výlety a nebo jsme jen poseděly u kafíčka a povídaly si. Měla jsem v obývacím pokoji i televizi a internet. Syn mne měl mnohdy plné zuby, když jsem ho, skoro každý druhý den, podle něj otravovala přes Skype. Co prý zase potřebuji a tak dále.
S rodilými Angličany je zábava, nejsou tak suchopární, jak se říká. Mají jemný smysl pro humor. A hlavně, nevadí jim, když jeden neumí moc mluvit, ale snaží se, a to dokáží ocenit. Zamilovala jsem si anglickou archtekturu a anglické zahrady a parky, které jsem v obdivu a úžasu fotografovala.
Občas nostalgicky vzpomínám na to neobvyklé období, na jeden rok svého života, který jsem žila jinak, ale stálo to za to.
Jsem už doma, kde mám dva syny a dvě vnoučata.
Jsem nesmírně vděčná své dceři Lucii, která v Anglii žije a pracuje a která mi pomohla vše uskutečnit, najít skvělou rodinu a pracovat pro ni. Byl to krásný čas být zase spolu. Zažily jsme tolik zážitků, radosti a štěstí a lásky mámy s dcerou. Stýská se mi, stýská se mi po ní pořád, od doby, kdy odjela ven. Ráda bych ji měla doma, ale Luci se moc líbí život na Britských ostrovech.
