Zážitky z cest 3
Foto: autor

Zážitky z cest 3

13. 1. 2018

Dobrý den íčkaři. Ano, jsem to zase já, teda my čtyři, co jezdíme na pánské jízdy systémem zvaném  „kolečko.“

„Klucíí, letos mám pro vás trhák.“ Jelikož jsme parta a navzájem si věříme, nevěnovali jsme této větě vůbec žádnou pozornost.

Je pravda, že každý, na koho přišla řada a plánoval naši pánskou jízdu, vždy nachystal pro nás nějaký zážitek. Někdo by řekl překvapení. Jenže nás už skoro nic v této partě a v našem věku nepřekvapuje.

A tak jsme se na setkání v naší hospůdce před blížícím se „relaxačním výjezdem“ věnovali více chuti piva a vzhledu žen. Když jsme vše zhodnotili a končili naše setkání, kamarád ještě jen tak mimochodem oznámil.

„Jo a klucíí – kola a spacáky jako obvykle, proviant tentokrát nebereme. Jen si vemte o nějaký ten fufník víc.“ Myslel tím českou korunu. „To budeme snídat v masně a večeřet v pivovaru?“ padla otázka. „Ne,“ zněla odpověď, „ale našli jsme se s příbuzným asi ze třetího nebo pátého kolena. Jsme tam pozvaní a moc se na nás těší.“

Měli jsme být ve střehu, ale jak jsem psal na začátku – věříme si. Pořád se však říká – důvěřuj, ale prověřuj.

Kdo se chce s námi vydat do neznáma vstříc dobrodružství, ať obrátí pomyslný list a jedeme. Ale pěkně od začátku.

Když byl naložen poslední pasažér, řidič a hlavní organizátor výpravy v jedné osobě si přál zkontrolovat připevněná kola a prý jestli máme vše co obvykle a hlavně spacáky. „Kola u mě dobrý,“ hlásil jeden. „Pohled do kufru smutný, ale taky dobrý. Čtyři tašky a čtyři spacáky“ hlásil druhý. „A stěrače ti stírají?“, zeptal jsem se. Obstoupili jsme kufr u auta. Opravdu smutný pohled. Jen tašky a spacáky. V koutku nějaká krabice, asi dárek pro příbuzné. Žádné sklo, žádná plechovka, ach jo. Jenže nás nic nerozladí. Jedeme. V rychlosti jsme rozebrali dění v rodině, v okolí a ve světě. Potom jsme se dali do zpěvu. Řidič nám totiž pustil směs melodií z operety „Polská krev.“

Když jsme po delším čase unaveni usínali, auto zastavilo. „Klucíí, vyvenčit a nespat, nebo vás někde vyklopím.“ „Se nediv, když nás vezeš na druhý konec světa. Že nemáš příbuzné někde blíž,“ zněla odpověď jednoho. „A ještě tu je jako u Suchánků,“ přidal se druhý. „Vy naděláte s párma kilometrama navíc, vždyť už jsme skoro v půlce,“ pravil řidič. „Tady máte, otravové,“ pokračoval a z krabice, co byla v kufru, vytáhl petku s černou tekutinou. Petka se hnedle orosila. Krabice totiž ukrývala přenosnou ledničku. „Co to je? Řidičova pomsta? Bude se bude brzo stmívat?“, stíhala jedna otázka druhou. Já jsem se na nic neptal, otevřel jsem petku, přičichl a ochutnal. „Jeřabinka,“ vylétlo mi z úst a polkl jsem ještě jeden doušek. Ale to mi už kamarádi brali petku z mé náruče. Ano, byl to likér z černého jeřábu. Řidič se postaral o naše zdraví a pohodlí. Cesta potom rychle a v pohodě utíkala.

Přijeli jsme do hor. Kličkovali jsme údolím mezi horskými velikány. Tak na nás působily okolní kopce. K čemu nám budou kola, blesklo mi hlavou? Auto zastavovalo na parkovišti. „Klucíí, zase vyvenčit, ať vás do toho kopce vyvezu. Každé kilo zbytečné zátěže musí pryč,“ hlásil řidič, když zastavil u známé budky.

         Vyrazili jsme do kopce. Motor se brzo unavil, a tak mu pomohla trojka, za chvilku dvojka. Nakonec auto v zatáčce u odstavné plochy zastavilo. „Na to mé auto nestačí, takový tlustý prďoly jsem ještě nevezl,“ brblal řidič. „Když jsem tady byl se ženou a vnoučatama dojednávat tu naši pánskou jízdu, tak jsem to vyběhl na dvojku,“ pokračoval. „Jestli to nevezme ani jednička, poběžíte přede mnou po svejch.“ „Nekecej a šlápni na to, nebo ti tu popelnici skutálíme do údolí,“zaznělo sborově. Motor zařval, auto se vzepjalo a už jsme uháněli vzhůru k nebesům. Po chvilce jsme s burácejícím motorem přijeli k horskému stavení s velkou stodolou. Ze stavení vyšel mohutný horal se slovy. „Myslel jsem si, že se blíží bouřka, a oni zatím měšťáci v kočáře.“ Přestavili jsme se, přivítali jsme se. Vešli jsme do stavení. Zatímco jsme se rozhlíželi, horal přinesl ze sklepa orosené půllitry.

„Načal jsem soudek, tento týden je řada na mně,“ spustil horal a vysvětloval. „Hospoda je až dole v údolí, a tak se my tady nahoře střídáme. Každý víkend někdo koupí soudek a sejdeme se u něj ve světnici, nebo venku pod přístřeškem.“ „Kde máš ženu a dcerky?“, zeptal se náš řidič. „Schoval jsem je před vámi do údolí. Bude tady pánská jízda a jeden nikdy neví . . . ,“ nechal se slyšet náš hostitel.

Tak a tady konec. Co se dělo dál, by vás asi nezajímalo. Jen vysvětlím, kde jsme spali. Mohli jsme si vybrat. Vybrali jsme si stodolu s voňavým senem.

Brzo ráno, teda skoro ještě v noci nás probudil hřmotný hlas horala. „Vstávejte, pojďte se podívat na moře.“ Vypotáceli jsme se do probouzejícího dne. Stejně jsme se museli vyvenčit, a tak jsme moc neprotestovali. Klopýtali jsme za horalem asi 100 metrů k velké lavičce pod rozložitým stromem. Usedli jsme a otevřeli oči. Teda já určitě. Co jsem viděl, v životě nezapomenu. Pod námi bylo údolí, kde blikala světla pouličního osvětlení a okna vstávajících obyvatel. Najednou se do obydleného údolí plížila mlha. Pomalu, nenápadně, majestátně. Vzpomněl jsem si na to moře. Bílé a vzpěněné. Pomalu jako při přílivu mlha zaplavovala údolí. Začínal krásný den. Nad námi modrá obloha se sluníčkem a dole obrovská plocha bílé mlhy. Ano, viděl jsem moře, bílé moře. Nikdo z nás nebyl schopen slova. Po chvilce se ale ozval křaplavý neidentifikovatelný hlas.

„Ach bože, jakou já mám žízeň . . . .“

„Vstávejte, holoto, konec představení“ zazněl bodrý hlas horala, ale hnedle vlídně jako od maminky z jeho úst plynuly něžné věty. „Ve džbánečku máte pivo na vzpamatování. Podělte se, to není pro jednoho, ale máte to dohromady. V kuchyni máte hrnec česnečky jako start do života. Ve sklepě máte vychlazený hořký šípkový čaj. Venku u koryta, co jím protéká studánka, máte hadry. Ta voda za studánky je kouzelná. Když ty hadry namočíte a přiložíte si je na hlavu, ta vás někdy jako kouzlem přestane bolet. A můžete se na seně dospat. V poledne vás vzbudím a můžete na kola. Ovšem na silnici vás nepustím. Nechci se s klukama od PaChu dohadovat. U oběda se domluvíme, co s vámi.“

Oběd byl lehký a nenáročný. Míchaná vajíčka na špeku a cibulce, no a k tomu ten hořký šípkový čaj.

 A zase několik vlídných vět od našeho hostitele. „Na silnici nesmíte, PaCháci po vás půjdou. Už je toho plné údolí, jak se v horách čerti ženili. Tady máte mapku. Pojedete po lesních cestách a cestičkách. Všude jsou závory, takže autem se tam nikdo nedostane a pěšky za vámi utíkat nikdo nebude. Přes pastviny máte dnes dovoleno taky jezdit. Ovšem po pěšince a neplašit ovce ani krávy. Zastavíte se na druhé straně dole v pekařství. Tam máte objednanou svačinku. Nahoru vás potom jeho soused vezme traktorem na valníku. Potom sjedete sem do toho údolí, co jste snad ráno viděli. Tam budete mít auto. To už budete snad čistí. Naložíte si kola a přijedete nahoru. Klíče budete mít pod kamenem, pod autem.“

Je to dlouhé a rozvláčné, co? Bohužel tato pánská jízda se nedá popsat v několika málo odstavcích. Je tolik zážitků, že by to vydalo na útlou knížečku o několika kapitolách. Tak teď už jen krátce.

Cesta, která byla naplánovaná hostitelem vzhledem k našemu městskému životu většinou z kopce či po rovině, ubíhala v pohodě. Při krásném výhledu jsme zastavovali, abychom se pokochali krásou hor a udělali si několik fotek. Až jsme zastavili dole u soukromého pekaře. Teda tam to vonělo. Nejvíc chlebem, taky jsem poznal kmín, či povidla. Ale to je vedlejší. Důležitá je ta svačinka. Křupavé rohlíčky, nadýchané těsto z kvásku, nahoře sůl a hlavně ručně užmoulané špičky. To se dnes v supermarketu nekoupí. A k tomu vychlazené mléko přímo od zdroje. Jo, a kdo chtěl, ještě hrudku domácího másla. Napadla nás hříšná myšlenka – kam se hrabou klobásy a pivo. Když se svačina a beseda s pekařem chýlila ke konci, překvapil nás mistr dotazem. „Pánové a co takhle medvědí mléko, dáte si??? Nahoru vás soused vyveze a lesem nikoho nepotkáte.“ Nadšeně jsme souhlasili. Medvědí mléko – vychlazené mléko, rum a slazené medem. Je to zdravé, osvěžující a každá buňka v těle děkuje. Rozloučení, poděkování a cesta na valníku s kolama nahoru do kopců. Potud vše v pořádku, i potom cesta na kolech probíhala v pohodě. Když tu přede mnou jedoucí náš řidič a organizátor výpravy se začal na kole ošívat. Najednou rychle vybočil ke krajnici. Praštil s kolem, zařval „stůjte“ a fofrem rychlostí tryskáče přeskočil strouhu. Zahlédl jsem jak letě vzduchem si stáhl kalhoty a z „motoru“ mu tryskalo ještě nezažehnuté palivo.

Co dál? Nic. Beztak už toto povídání bylo až moc dlouhé. Vše dobře dopadlo, a tak zase vstříc dalším zážitkům.

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Zavadilová
Eva Zavadilová
Ilona Kolářová
Pokud si dobře pamatuji, tak medvědí mléko někdo používal při nachlazení. :)
Zuzana Pivcová
Někdy bych chtěla do té vaší pánské společnosti jen tak trochu nakouknout klíčovou dírkou, jinak nerušit. Líbíte se mi, je to na můj vkus, tak akorát!!
Anna Čípová
Poutavě napsané. To bílé moře muselo být nádherné. Které pohoří jste navštívili? Děkuji předem za odpověď.
Naděžda Špásová
Je dobře, když se sejdou lidé, kteří si rozumějí a umí si užít společné chvíle. Máte štěstí.
Eva Balúchová
Vydařená pánská jízda.Buďte rád,že máte takové přátele.Podle fotek i krásná příroda.
Miluše Blešová
Nádherný příběh, úžasné fotky (mohlo jich být víc), běhal mi mráz po zádech a přitom jsem se královsky bavila, když jsem dočetla k tomu vychlazenému mléku od zdroje blesklo my hlavou "Tak to jim pěkně zrychlí peristaltiku".