Na mezi
ilustrační foto: pixabay.com

Na mezi

4. 2. 2018

Přiznám se, že miluji diskuse na portálu i60, kdy si lidé vyměňují své názory na různé události a jevy kolem nás. Co člověk, to názor. Někdo je ve svých názorech pevný, neuhne ani o píď, u jiného pozoruji určitý názorový vývoj, někteří prezentují své mnohdy zajímavé názory ostýchavě, jako by se obávali nepříznivých reakcí. Ne každý dovede svůj názor také obhájit relevantními argumenty, proto si vážím lidí, jejichž argumenty se opírají o rozsáhlé encyklopedické znalosti, schopnosti vyhledávat si a třídit informace, a o životní zkušenosti, které dovedou díky svým analytickým schopnostem uspořádat a utvořit si svůj osobitý názor na věc.

Vážím si jich, i když se jejich názor neshoduje s tím mým. Já mám totiž s rozhodováním problém. Obzvlášť s rozhodováním typu:“ buď a nebo“. Dosti často se neztotožním ani s jednou variantou.

Začalo to už na základní škole. Dvě spolužačky se poškorpily a hned se kolem každé z nich vytvořila parta spřátelených dětí.

„Jsi s Boženkou nebo s Maruškou?“Ptaly se mě děti, sotva jsem vkročila do šatny.

„Nevím“. Zněla má udivená odpověď.

A protože jsem nevěděla, přestaly se se mnou bavit obě party. Nevadilo, měla jsem své kamarády, obě party se stejně zakrátko smířily, a stali jsme se opět tím stádečkem rozjívených děcek. Ale ta moje neschopnost se vyhranit mě postupem času začala trápit, podvědomě jsem se snažila najít tu svoji parketu v různých prostředích, klubech, kroužcích, spolcích, ale vše marné. Tam, kde všichni ostatní měli jasno, zastávali jednotný a správný názor, mně se hlavou honilo – asi to tak bude, ale přeci jenom ….

Teprve v roce 1980 jsem si ve svých nejistotách udělala jasno. Náš oddíl žen nacvičoval tehdy na spartakiádu. Stály jsme na značkách a za zvuku hudby (zpíval nám tehdy Matuška) jsme se plavným pohybem přesunovaly synchronně ze značky na značku a vytvářely tak různé obrazce a útvary lahodící hlavně oku ve vzdálenosti tribun na stadionu. Líbilo se mi to. Každý byl součástí celku, přesně věděl, kde je jeho místo, a věděl, kam má jít, aby celek byl dokonalý. Každé zaváhání působilo rušivě. Časem jsme se sehrály natolik, že jsme mohly nacvičovat i složitější obrazce a uskupení. K tomu ale už nestačilo jenom stát na značce, ale bylo též potřeba využít i prostor mezi jednotlivými značkami, a tak jsem se poprvé setkala s pojmem „meziznačka“. Bylo to místo mezi značkami vzájemně kolmými a my stojící na meziznačkách jsme se vlastně nacházeli na diagonálách oběma směry, zkráceně jsme tomu říkali „na mezi“.

Teprve stojíc „na mezi“, jsem si uvědomila, že toto je moje ukotvení. Já vlastně celý svůj dosavadní život stojím na mezi, jenom jsem si to konečně dokázala pojmenovat. Můj pohled na svět se tím stal pestřejší, protože mohu hledět nejen vlevo, vpravo, dopředu, dozadu, ale i šikmo po diagonálách. Platím za to menší vyhraněností a větší složitostí při rozhodování.

Se svojí pozicí jsem ale spokojená. Ráda si vyměňuji názory s lidmi vyhraněnými, stojícími v zákrytu i „na mezi“. My se totiž vzájemně potřebujeme. Nebýt vyhraněných, nevěděli bychom my ostatní, které je to místo „na mezi“, a nebýt nás stojících na různých těch diagonálách, nevěděli by ostatní, jakým způsobem se vyhranit. Jedině smysluplnými diskusemi své pozice srovnáváme, nebo naopak rozdělujeme, aby výsledný obrazec lahodil oku.

Než se ale alespoň trochu sesynchronizujeme, bude to chtít tvrdý trénink. Osobně to odhaduji na pět let.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.8 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.