Každý den jiná
Ilustrační foto: ingimage.com

Každý den jiná

17. 2. 2018

Již několikrát jsem se zmínila, jak velkou inspirací je pro mě chat na i60. Tentokrát ve mně debata o módních materiálech sedmdesátých let, krimplenu, acetátu, dederonu a podobných neprodyšných látkách, vyvolala dávno zasunutou vzpomínku na jedno z mých zaměstnání.

Nastoupila jsem tehdy jako řadová účetní do výrobního závodu. Moje paní vedoucí z mé přítomnosti nadšená zrovna nebyla. Její dosavadní kolegyně dovršila důchodový věk a nečekala ani den, ani minutu, či vteřinu, a odešla na zasloužený odpočinek. Nahradila jsem ji já - matka dvou malých dětí, které byly občas i nemocné, a moje nepřítomnost v práci byla častým jablkem sváru mezi námi, i když jsem si svoji práci nakonec vždy odvedla. Přesto jsem si v duchu říkala, že si snad časem na sebe zvykneme a naše vzájemné vztahy se upraví. To by ale paní vedoucí nesměla podlehnout tehdejšímu módnímu trendu, který časopis Vlasta označil sloganem „ Každý den jiná“.

Toto „nesmírně praktické“ oblečení se skládalo z jednobarevné šatové sukně (pro mladší ročníky vysvětlím, že to byly jakési šaty bez rukávů propínací až dolů), a k té šatové sukni se nosila bílá halenka buď s proužky, nebo puntíky ve  s t e j n é  barvě, jako samotná šatová sukně!  A pozor, teď to přijde – k halence bylo potřeba si vytvořit řadu doplňků (límečky, manžety, fiží, vázačky), aby bylo možno jejich denním střídáním vytvořit dojem, že nositelka tohoto módního výstřelku je každý den jinak oblečená. Problémem, na který módní redaktorka Vlasty neupozornila, byly právě neprodyšné materiály, ze kterého se tehdejší oblečení vytvářelo.

V praxi to vypadalo následovně. V pondělí se moje“ každý den jiná“ paní vedoucí dostavila do práce v zelené šatové sukni, ke které oblékla slušivou halenku se zelenými puntíky, a přizdobila ji vázankou ze stejné látky, z jaké byla ušita halenka. Příjemně voněla pracím práškem a obě jsme s optimismem vkročily do pracovního týdne. V úterý moje každý den jiná paní vedoucí ozdobila svoji halenku slušivou kravatou ušitou ze stejné látky jako šatová sukně. Ocenila jsem její vybraný vkus, i když jsem zaregistrovala, že vůně pracího prášku se začíná jaksi vytrácet.

Příroda mě vybavila trochu slabším zrakem, ale o to více mi nadělila čichových buněk, takže můj nos je dost citlivý na pachy všeho druhu. Tím chci vysvětlit to, že když ve středu paní vedoucí usedla ke svému psacímu stolu v halence s bílým širokým límcem a bílými manžetami, občas jsem v její nepřítomnosti rozprašovala v kanceláři deodorant, abych se cítila alespoň na chvíli příjemněji.

Ve čtvrtek jsem při každé sebemenší příležitosti otvírala okna či dveře s poukazem na to, že je zde trochu vydýchaný vzduch.  Moje paní vedoucí s velikou mašlí pod bradou to nesla nelibě, nesnášela totiž průvan. V pátek už šlo o život. Hned při příchodu do kanceláře mě porazil odér paní vedoucí. Nejen že jsem neustávala ve větracích pokusech, ale odcházela jsem často pod různými záminkami na chodbu nalokat se čerstvého vzduchu. I když jsem musela uznat, že paní vedoucí to v bílém fiží a bílých manžetách ozdobených zelenopuntíkatým kanýrkem sluší, musela jsem naprosto odmítnout její tvrzení, že usiluji o její zdraví tím, že ji neustále vystavuji průvanu.“ Vydýchaný vzduch“ vysvětlovala mým nadměrným používáním deodorantů.

Po víkendovém oddychu, kdy se v rodině paní vedoucí pralo, nastal pondělek a celá ta „každý den jiná“ anabáze nastala znova.

Ale našemu vzájemnému utrpení měl být brzy konec. Nevím, jestli paní vedoucí pochopila pravou příčinu mých větracích manévrů nebo jenom chtěla obohatit svůj styl „každý den jiná“, ale uprostřed jednoho týdne najednou vyměnila zelenopuntíkovanou halenku za bílou. A samozřejmě doplnila o další kusy i svoji sadu doplňků. Tím mi zpříjemnila i poslední dva dny v týdnu a já jsem zase omezila své požadavky na čerstvý vzduch. Kamarádky se z nás sice nestaly, ale byly jsme k sobě vzájemně slušné, korektní, dokonce jsme si i o svých narozeninách a jmeninách vyměňovaly malé pozornosti.

Asi po půl roce jsme se stěhovali do jiného města, já jsem změnila zaměstnání, a tak jsem se vlastně nikdy nedozvěděla, zda má paní vedoucí vydržela s outfitem „každý den jiná“ až do důchodu, nebo jestli jej za čas vyměnila za nějakou jinou módní variantu.

Když to tak po sobě čtu, napadá mě, jak je dobré, že jsem si sama sobě šéfovou i výkonnou silou. Takže se zřejmě nestane, že by některá mladá kolegyně po letech s humorem líčila mé osobité pojetí „byznys stylu“.

Čas vše postavil do jiné roviny a proto na svoji bývalou paní vedoucí vzpomínám nyní už jen s pobavenou shovívavostí.

  

 

 obrázek převzat z portálu Pixabay.com.

Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Eliško, děkuji, já zase s obdivem prohlížím vaše fotografie.
Eliška Murasová
Ivano, pobavila jste mě a vyvolala spoustu vzpomínek na ty , co nevoněliI a na moji snahu, jak to nedat najevo. Také jsem měla vlastnoručně vyrobenou šatovou sukni, parádní, vlněnou, pepř a sůl. Fiží nikdy!
ivana kosťunová
Ještě jednou děkuji všem za komentáře. Poznala jsem, že toto téma je daleko živější, než jsem si myslela. :))
Lidmila Nejedlá
Ivo, hlavně, že jsi to ve zdraví přežila. Mně nedělá dobře plný autobus.
Dana Tomanová
Ivanko, moc pěkný článek. Vyvolal ve mně vzpomínky na to období, kdy se nosily šatovky, měla jsem jednu šedou tesilovou, ale rituál "každý den jiná" jsem nedodržovala. Co se týče nevonících kolegů, jsou mezi námi stále ( je zajímavé, že jsou to ti, co jedí údajně zdravou stravu) a o lidech v MHD ani nemluvím, 2x denně si je "užívám".
Zdenka Jírová
Víte, co je nejhorší trolejbusu? když si před vás nebo za vás sedne starší muž, který má problém s inkontinencí a kalhoty si nepere. Zažila jsem to několikrát a to je na vystoupení na nejbližší zastávce, to se nedá vydržet. Na to žádný deodorant není.
Eva Mužíková
Šatové sukně jsem v době kdy " letěly" měla dvě. Jednu světle šedou rovnou, druhou kostkovanou se sklady. Oblékala jsem do nich halenky s dlouhými rukávy a slabé svetříky. Připadala jsem si v tomto oblečení dobře, bylo podle mne praktické....Na to koupáni - v jedné vodě celá rodina se pamatuji. Do rohu kuchyně se donesla plechová vana, nejdříve jsem se koupala já se sestrou, potom rodiče. Nakonec se do té mýdlové vody namáčelo prádlo... ach ty vzpomínky...
ivana kosťunová
Ani já jsem šatové sukně nenosila, styl každý den jiná mě neoslovil, ale mnohé ty hygienické karamboly byly právě důsledkem toho, že materiály , které jsme nosily byly neprodyšné.
Ilona Kolářová
Já díky tomu, že vím, kdo si občas chodí kupovat lůžka nebo lehátka do vlaku, tak bych si je nikdy nekoupila sama s cizími lidmi. Pouze s manželem do double nebo se známými.
Jana Baloušková
Já mám zážitky ze současnosti. Nedávno mě navštívil spolužák, který dává všem ženám mlaskavé polibky na ústa. I když jsem se zprvu úspěšně ubránila, při loučení moje strategie neuspěla. Odér páchnoucího chrupu byl opravdu odporný. V dřívějších dobách bylo zavedeno, že se celé rodiny prý koupaly v sobotu. Napřed otec, pak ve stejné vodě matka a pak děti. Máme v domě rodinu, která tohle praktikuje dodnes, jen ty děti už žijí dávno jinde a snad si tenhle úděsný zvyk nepřinesly do svých rodin. Rodiče však jedou stále ve stejných zvycích, dokonce triko se nosí celý týden a možná i další kusy oblečení. Zvyk z dob praní na valše, šetří se za každou cenu.
Věra Halátová
Nikdy jsem neměla šatovou sukni, nikdy jsem nepoužívala deodoranty. Když v mé blízkosti některá - většinou ženská - udělala deodorantem "pš,pš,pš", dostávala jsem rýmu zrovna tak, jako když někdo vedle mne použil jakýsi sprey proti mouchám. Pracovala jsem také jako začínající účetní v ženském kolektivu, jediná, která tam byla nesnesitelná, žena, podle názvu, bývalá vedoucí, která tam byla na "brigádě" - ráno v 6,00 už v sobě měla dvě kávy a asi deset cigaret, páchla na sto honů, ale nebylo to umělými látkami jejího oblečení, ale její zašlou špínou.
Alena Tollarová
Kdo nikdy neměl šatovou sukni? Škoda, že není na ilustračním obrázku. Ale o ní vlastně článek není. Já jsem ji měla, ale určitě v mé přítomnosti nikdo okno otvírat nemusel. Jsem na tělesné pachy taky háklivá a bohužel nějaký čas jsem seděla v kanceláři s velmi silně se potící paní. Bylo to za trest. Ona za to chudák nemohla, ale přece jen i v té době už nějaké ty "fuky" do podpaždí byly. A dneska by snad už nemusel smrdět nikdo.
Naděžda Špásová
Ha, převlékla se.
Slávek Beran
Váš článek jsem si přečetl velice pozorně. Pamatuji si ten čas dederonových košil, jak říkáte z neprodyšného materiálu. I já jsem ji "občas" musel nosit. Jenže, kdo se jen trochu potil, tak měl záda mokré, jako já. A v tu chvíli jsem tu košili nenáviděl. Paní Jana píše o výtahu, jsou lidé, co takovýto prostor "nemusí". Před dvaceti roky jsem jezdil v MHD Most - Litvínov. Přiznám se, ti cestující za to nemohou, ale byli tací a myslím, že ještě jsou, co "voněli". A teď si vemte, je léto, tak kolem 25. stupňů a máte plnou tramvaj. Tak jste rádi, když jste na konečné a můžete se na pár chvil nadýchat čerstvého vzduchu. Fakt je ten, že nemůžete strkat všechny do jednoho pytle. Někteří mi budou možná oponovat, ale kdo jezdíte v přeplněných ať tramvajích nebo autobusech v letních měsících, asi mi dá za pravdu. Možná je dobře, že jste se přestěhovala, kdo ví, kam by to až došlo, kdyby paní vedoucí stupňovala ty své vůně. Asi bych reagoval tak, že bych ji v mezích slušnosti vysvětlil, že mi to nedělá dobře a proto v kanceláři větrám. Mám už takovou povahu, nemůžu za to. Váš článrk mi za prvé připomněl dávnou dobu dederonu a dvacet roků práce s cestujícími. Myslím, že je občas dobré si připomrnout některé doby, nenž jsou již za námi. Dík za zajímavý článek.
Zuzana Pivcová
Člověk, který pracuje s veřejností, tak se může k takovým nepříjemným zážitkům snadno dostat. U mě to byly kurzy němčiny i badatelna vojenského archivu. O některém jedinci, když se zjevil ve dveřích, už jsem předem věděla, že bude zase zle. A bylo. Já jsem moc uměliny nenosila. Na výstavě Země živitelka jsem si při zahájení nakoupila několik tehdy docela vzácných bavlněných roláčků různých barev a ty jsem různě střídala, právě tak trička. Nikdy jsem nenosila nějaké límečky, natož fiží. K tomu by mě nikdo nepřiměl. No, myslím ale, že celkově je dnes situace s osobní hygienou a tělovou kosmetikou o dost lepší než dříve. Někdy ale, když to někdo přežene s toaletní vodou či parfémem, je to taky nepříjemné. Díky za článek.
Jana Šenbergerová
Nic takového jsem v práci naštěstí nezažila. Zato trpím ve výtahu, a to nejen kvůli lidským pachům, ale často i kvůli zcela nelidským parfémům, antiperspirantům či deodorantům. Naštěstí jsem schopná zdolávat schody pěšky.
Karel Kafka
Vůbec nevím, jak by to mělo být u paní a dívek, ale pan Werich tvrdil, že správný chlap by měl smrdět potem, tabákem a česnekem. Pan Werich byl klasik, to jistě uznáte.
Soňa Prachfeldová
Pobavilo mě to a když by se natáčeli Bakaláři - prima námět. A ten odér, to je něco to pižmo se nedá vydýchat.
Eva Mužíková
Když jsem pracovala na ředitelství Uranových dolů ve výpočetním středisku, byla jsem časem " povýšena " na odbor rozboru a statistiky. Tam jsem získala i značné navýšení platu - ale cena, kterou jsem za toto povýšení musela zaplatit byla kancelář, kterou jsem sdílela s kolegou, který nesnesitelně páchnul potem... Otylý svobodný třicátník, který se potil snad i při jídle. Když jsem přišla domů, mé oblečení bylo tímto žluklým potem také cítit. Jelikož byl dosti sebevědomý, musela jsem postupovat ve snaze " převychovat " jej velmi opatrně. Po čase se začal převlékat častěji, moje trápení skončilo teprve, když se mu podařilo najít si partnerku...
ivana kosťunová
Děvčata, děkuji vám za vaše zážitky, velmi jsem se zasmála, kdybych je znala dřív, mohl by tento článek být bohatší a veselejší.
ivana kosťunová
Děkuji, Blanko, myslím že v tobě mám minimálně velmi silnou konkurenci :))
Blanka Macháčková
Hezky se to čte, hůř se v tom žilo. Ještě že ta doba pominula a takových případů ubylo. A těm, co to zůstalo je dobré to říct. I když to je někdy těžké. Jsi dobrý vypravěč.
Elena Valeriánová
A když smrdí chlap ... fujtajbl!
Elena Valeriánová
Úsměvná vzpomínka, myslím, že jsme podobné nasbíraly za svůj pracovní život mnohé z nás. Nesnáším, když člověk páchne. Měla jsem kolegyni, naštěstí jsme spolu neseděly v kanceláři, ona měla strašně ráda teplo a ten odér byl hrozný, chudák její kolega. Styděla jsem se za ní. Jiná naše kolegyně, pomalu důchodkyně, trpěla únikem moči, převlékla se , své bombarďáky přeprala a dala je sušit na topení. Podívaná pro bohy. Moje poslední kolegyně byly voňavé a čisťounké. Holky jako ze žurnálu.
Marie Doušová
Když pracujete s lidmi v jedné kanceláři ,kde je více než tři lidé ,tak se musíte snažit přizpůsobit a někdy i vydržet je velmi obtížné. Nejraději jsem měla , když jsme byly v kanceláři dvě a to bylo bez potíží. Měla jsem velmi příjemnou kolegyni.U nás v podniku bylo nejhorší , že nás stále vedoucí přesazoval a stěhoval s patra do patra a tak jsme nikdy nevěděli kde budeme a s kým sedět v kanceláři po měsíci. Bylo to hejbejte se škatulata z místa na místo.
Dana Puchalská
To je příjemná vzpomínka. Moje přítelkyně má dceru a ta jednu dobu pracovala na městském úřadě. A měla tam jednu dost roztěkanou kolegyni. Nejenže celou noc spala v natáčkách,aby byla krásná,ale občas i s tou natáčkou vzadu na hlavě přišla i do práce. A jednou asi neměla opravdu svůj den. Sice natáčku ve vlasech nezapomněla,ale co jí chybělo byla sukně. Ráno se pořádně oblékla do silonové halenky pod ní měla silonové kombiné(a byla to prý síla si k ní přivonět) a dala si na sebe kabát a uháněla do práce. No a když si odložila kabát a začala úřadovat,tak to už kolegyně nevydržely a začaly se nahlas smát. A tak jí pan vedoucí taktně upozornil na to,že jí kus oděvu chybí a poslal jí domů.Jo život píše samé zajímavosti.
Naděžda Špásová
Ivano, jako vždy, jsem se opravdu pobavila. Mám to podobně, jsem hrozně háklivá na odér lidského potu, nebo podobné smrady. V posledním zaměstnání jsem měla nadřízenou, jejíž vkus se značně vymykal mé představě o slušivě oděné šéfové, na rozdíl od mých kolegyň, které pěly ódy. Nepoznala jsem ženskou s takovou dávkou nevkusu, jako měla ona. Ale naštěstí nesmrděla. Jo a ještě má švagrovou, která je něco podobného. :-) :-)