Ale od začátku. Jednou jsem něco vezl do Děčína, a tak jsem dlouholeté známé z četu nabídl, zda nechce na výlet, že pojedu okolo. Dovezeme, složíme, pokecáme. A po cestě zpět přestávka na oběd. Jak jsme se tak dali do hovoru, zjistil jsem, že mám témat na povídky něurekom. Trochu jsem o tom později přemýšlel a došlo mi, že je to tím, že na každou výzvu reaguji (a teď pomíjím ty, které šly jaksi mimo). První myšlenka je - šlo by to? Druhá - chce se mi do toho? A třetí - a proč by to nešlo? Jen si dám dohromady podmínky, za jakých by to šlo, a pokud to je reálné, jdu do toho.
Příběh první.
Pracoval jsem u bezpečnostní agentury v jednom velkém areálu kde byla zaměstnána zhruba stovka lidí, a během půl roku jsem jako služebně nejstarší (vysoká fluktuace), dělal velitele kontraktu. Jednou se mi střídající směna zmínila, že po noční jednu kolegyni museli do auta nakládat, jaksi jí nesloužily nožičky. Když přiběhl hned po ránu ředitel, že mu z lednice zmizely tři láhve šampusu, bylo jasno. Následovala jeho další otázka:“ Když dám vaší stávající firmě padáka, vezmete to???“
A pokračoval:“Založíte si vlastní firmu, seženete lidi a budete nám dělat ochranku, už to tady znáte, tak by to neměl být problém.“
Tak to byl pro mne životní převrat, ale po dlouhé úvaze a výpovědní době bývalé firmě jsem to vzal a vydržel u toho třináct let. Potom se ale tak výrazně změnily podmínky, že kradl každý včetně zaměstnanců, s pojišťovnami to bylo na ch…a tak jsem nechal doběhnout smlouvy se zaměstnanci a klienty a praštil s tím.
Příběh druhý.
Syn povídá:“Nechceš nám dělat doprovod při vodácké výpravě na Hron? Dal jsem do kupy asi dvacet kamarádů a schází nám logistika - pobřežní doprovod s bágly a kuchařka. Tak co, šlo by to?“
A proč ne. Upravil jsem Transita, za něj vlek s vojenskou kuchyní, a jelo se. A zase příběhů z vody na několik stránek.
Příběh třetí.
„Nechceš štěně?“ To mi volala kolegyně z vrátnice u jedné pražské nemocnice. „Nějaká paní šla na vyšetření, štěně si u nás odložila, už je to týden, a nějak se nevrací.“
Tak jsem toho pejsánka vzal, dostal jméno Čery-Čert a vyrostl z něj parádní služební pes. Nic jsem jej neučil, měl to jaksi vrozeno, a navíc to byl i srandista. Ta lumpárna mu koukala z očí, a zase psí příběhy na několik stránek.
Příběh čtvrtý.
„Jé, to byl krásný film, já bych se také chtěla svézt na lodičce po Ohři.“ To prohlásila moje přítulka. Prý na vodě ještě nebyla a chtěla by to zkusit. Tak jsme splouvali Ohři, a protože je moc dlouhá, tak po půlkách dva roky po sobě, zase spousta fotek a zážitků.
Všechna tato témata podrobně popíši v dalších samostatných článcích. Chce to jen čas a trochu práce s mým fotoarchivem, a psát a psát. Zde jsem jen popsal, jak jsem k takovému barevnému životu přišel. Asi je to osud, ale podobných akcí bylo mnoho. Je to hlavně tím, že o každé výzvě nebo nápadu či příležitosti začnu přemýšlet.
Nejsem typ, co chodí denně do stejné fabriky, bydlí v paneláku, a největší zážitek loňského roku bylo, když stáli šest hodin v zácpě u Makarské, nebo když přihlíželi, jak tahají z moře utopence.
A z pohledu dnešního důchodce? To je ale už trochu jinak. Zbohatnout již nestihnu, s tím, co mám, bez problémů vycházím a adrenalin nebo risk, proč?
Ale stejně, vším čím jsem byl, byl jsem rád! (a ještě něco z fotoarchivu, náhodné fotky, netříděno.)
