Příběhy první republiky: Deník Modrého kruhu 4
Foto: archiv autorky

Příběhy první republiky: Deník Modrého kruhu 4

11. 7. 2018

Pokračování…
Tak pomalu ubíhal čas, nevlídný čas dubnový, nastal květen, když jsme se rozhodli, že pojedeme k Jindrovi Šmídovi dáti se vyfotografovat. Den byl určen, a tak jsme se jednoho večera rozjeli do Machova. U Jindry jsme udělali pěknou skupinku, naladili tváře do úsměvu a Jindra známý všeobecně Kapička začal fotografovat. Všechno by dobře dopadlo, až na Pepu, který stále nemohl vykouzlit ze sebe přirozený úsměv. Olda mu správně řekl, že se tváří jako pulec. Nedalo se nic dělat, Pepovi se úsměv nepovedl, a tak Kapička slíbil, že mu úsměv na fotografii udělá sám. Při tom zůstalo, a tak jsme za soumraku opustili Machov a jeli k domovu. Na Bezděkově jsme potkali známé kamarády s děvčaty, a tak jsme museli slézti z kol a zazpívati jim. Nechali jsme se sice dosti dlouho prosit, ale konečně jsme si sedli na mez a začali naší polkou „Ale ne“. V té době jsme již uměli více písniček, a tak jsme je všechny přezpívali. Nejvíce se líbila couboyská píseň „Soumrak“. Bezděkovští  posluchači byli naším zpěvem nadšeni, a tak jsme museli slíbit, že je zase co nejdříve navštívíme. Fotografie se nám vydařily, takže jsme na ně měli hned několik zakázek.  

 

                                                                                           fotograf Jindra Šmíd      fotograf Jindra Šmíd

 

 

 

 

 

Zkoušky jsme měli stále ještě několikrát v týdnu, neboť nás to hodně bavilo. Kolikrát jsme se také sešli na zkoušku a hráli jsme třeba karty. Tak se stalo jednou u Mirečka, když jsme místo zkoušky mazali karty, zatímco Olda na otomaně pěkně spal. O 1 hodině jsme ho probudili a šli jsme ze zkoušky. Staly se také jiné věci. Když nastaly krásné dni, chodili jsme i v neděli odpoledne s naší vypůjčenou kytarou zpívat k vodě. Tak jsme se sešli na rybářském paloučku s našimi kamarádkami. Ony hned, že jim musíme zazpívat. Samozřejmě Olda hned zmáčkl kytaru a zpívali jsme až do omrzení. Nedaleko nás byla chajda, kde byli trampové, kam jsme později si šli zahráti ping-pong. I těm jsme měli zazpívat. Bohužel nedošlo k tomu. Mireček H seděl na slunci a opaloval se. Já s Oldou jsme se váleli ve chládku. Mireček nechtěl jít zpívat do chládku a já jsem nešel zase na slunce. Tak jsme se tam jako malé děti dohadovali, až z toho byla hádka a my se sebrali a opustili smějící se nám trempové. Tohle musí přestat, takhle to nepůjde, prorokoval Olda kamarádsky. Já jsem uplatňoval právo nejstaršího a poukazoval na to, že Mireček je mladší, a že má poslouchat. Když jsme se již dosti pohádali, tak jsme si potom svorně sedli a zpívali kolem šumným lesům a byli jsme zas nejlepší kamarádi.

Na rybářském plácku                                 Na rybářském plácku                     

Hned po této neděli jsme si zvolili funkce. Olda, jelikož brnkal a byl držitelem kytary, rozhodoval o tom, bude-li se zpívat, a všichni samozřejmě jsme ho museli poslouchat, aby se již neopakovalo to, co v neděli. Já jsem měl za úkol práci jednatelskou a obstarávat angažmá, což měl dělat i Mireček H. Pepa H byl zvolen pokladníkem, neboť jsme v té době začali ukládat po 5K týdně.

Jednou jsme měli zkoušku na sále, kde byl přítomen i J. Tér. Všichni jsme již byli nahoře, jenom Pepa, nemoha se odloučiti od meruny, stále ještě se proháněl a trhal boty na hřišti. Vydali jsme se všichni tři za Pepou, ale to neznáte Pepu. Ten jsa právě v nejlepší střelbě posílal tam tomu Osobovi do brány góla, a tak jsme nic nepořídili. Olda byl už rozhodnut, že sežene v Polici nového kluka, zpěváka, když tu se Pepa přižene celý zpocený s utrženou podrážkou na zkoušku. Tak zůstalo při starém, samozřejmě nějakou tu nemístnou poznámku utržil. Později přijel na dovolenou kamarád Láďa Š. ještě s jedním kamarádem, kterého jsme si hned zamilovali pro jeho ušlechtilou povahu. Museli jsme jim také zazpívat, a Láďa jakožto vedoucí hudby u fy Rolný nám slíbil angažmá na Moravě. V té době jsme dostali také pozvání na soutěž do Pardubic o mistra Východních Čech. Samozřejmě, že jsme hned vyplnili přihlášku, napsali písničky „Žhavé srdce“, „Návrat“ a „Soumrak“a odeslali zpět, těšíce se na 4. září 1943, kdy byla soutěž určena a kdy jsme měli v Pardubicích vystupovat a hájit tak barvu Petrovic. Za pár dnů dostali jsme od kamarádů z Pardubic dopis a v něm modré lístečky s našimi jmény (jako legitimace) na které se dostaneme do divadla. Všichni jsme se těšili a i ostatní naši kamarádi i kamarádky, kteří chtěli jet s námi.  

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Stále zajímavé čtení. Poslechla jsem si nahrávky a zejména R.A.Dvorský by určitě potěšil moji maminku, která ho přímo zbožňovala. Jindra Šmíd byl náramný fešák. Kluci z kapely se tváří soustředěně nebo lépe zodpovědně v okamžiku kdy mají reprezentovat svoji kapelu.
ivana kosťunová
Blanko ta konkrétní kytara má svoji zajímavou historii, v závěru se o ni zmíním.
ivana kosťunová
Zuzko, fotky jsem při skenování prochu upravila a byla jsem velmi překvapená jak prokoukly :))
Věra Ježková
Tatínek psal hezky.
Dana Puchalská
Pěkně jsem si opět početla. Děkuji
Blanka Macháčková
Kytara byla, je a doufám že i bude stmelovacím prvkem pro dobré lidi. A obzvlášť v tehdy tak složité a těžké době.
Zuzana Pivcová
Mně se líbí nejen vyprávění, ale i dobové fotky. To je pro mě cennější, než si stále číst s malými obměnami to samé o prvorepublikových hvězdách.
Marie Doušová
Moc hezké čtení, které přiblíží naší mládež v těžké době.Každá doba přináší mladým lidem hledání sama sebe a je vidět , že to jde. Ivo je hezké , že se podělíte o deník ,který by někde zapadl.Dík!