Příběhy první republiky: Deník Modrého kruhu 6
Foto: archiv autorky

Příběhy první republiky: Deník Modrého kruhu 6

14. 7. 2018

...Pokračování

Asi tak začátkem září roku 1943 Přijali jsme do našeho kroužku Zděnku H, když nás předtím Olda tak hanebně opustil a my marně sháněli čtvrtého, nechtějíce, aby došlo k rozpadu „Modrého kruhu“. Přiznám se, že jsem měl velké obavy, než jsme začali zpívat, bohudík, že docela zbytečné. Jak se později ukázalo.

Začali jsme se tedy pravidelně scházet v mládeneckém pokoji, čili  klubovně „Modrého kruhu“  a učili se zpívat.Zdálo se nám to docela jiné se ženským hlasem a že nám to neladí, zkrátka mnoho nadějí jsme v to nevkládali. Začali jsme tedy naší lehkou, nesmrtelnou polkou „Ale ne“. Ta písnička byla jaksi naším symbolem, neboť kde jsme vystupovali,tam všude byla na pořadu. Jednak svojí prostotou,lehkostí a melodií. Druhou písničku jsme se učili „Návrat“ a další krásnou písničku ze života námořního „Šanghaj“.

Jednoho dne přinesl  Mireček z Police od Oldy naši kytaru, kterou nám ani sám neodevzdal a pro kterou si  musel  Mireček dojít. Abych nelhal, tedy kytaru p.Maxy, kterou máme stále ještě půjčenou. Nedalo se tedy nic dělat. Musel jsem jeti do Hronova, nakoupiti příručky, cestou zpátky, stavil jsem se v Bezděkově, abych se pozeptal Bezděkovských trempů, jak se kytara ladí, a ještě téhož večera jsem se začal učit brnkat, abych později mohl naše umělce doprovázet. Naučil jsem se poměrně dost brzy, a tak zanedlouho jsme již zpívali za doprovodu kytary. Ze začátku to šlo bídně, ale později nám to již šlo dosti dobře.

V té době jsem byl nucen změniti dosavadní zaměstnání v České Metuji a nastoupiti v Halbštátě v muniční továrně, a tak nastaly zlé časy. Musel jsem dělat také na noc, a tak jsme se ani v týdnu nemohli scházet a mě zbylo již poměrně málo času k učení na kytaru. Scházeli jsme se tedy vždy v neděli dopoledne, a měl-li jsem denní směnu, tedy i všední dny. Scházeli jsme se v dobré shodě a zvláště Zděnka svou chutí dodávala nám mnoho odvahy, a tak my s novou radostí, s novým nadšením, chtěli jsme ukázat veřejnosti, že dokážeme zpívat a hlavně dobře zpívat i bez Oldy, což se nám také podařilo.

To již převzal vládu po krásném létu nevlídný podzim a na Petrovicích se začalo mluvit o Mikulášské zábavě pořádané Spolkem divadelních ochotníků, na které jsme měli poprvé veřejně vystupovat. S novým nadšením a novou chutí vrhli jsme se do dalšího zpívání, abychom opravdu mohli ukázat veřejnosti, že jsme nezaháleli a že se nebojíme zpívat veřejně na jevišti.

Opravdu také k Mikulášské zábavě došlo a my tak poprvé se Zděnkou vystupovali.zpívali jsme na dvakrát a sice „Ale ne“, „Návrat“ a „Šanghaj“, „To byl ten nejhezčí valčík“.

 

 

Úspěch byl napoprvé opravdu velký, zvláště melodický Šanghaj se velmi líbil a „Návrat „. Ovšem musím se také zmínit o tom, že vlastně mimo naše zpívání s kytarou zpívali jsme také podle piana ne jako „Modrý kruh“, ale jako ochotníci a tak vlastně mimo několika členů ochotníků jsme vlastně dělali kabaret jen my. Úspěch byl, jak jsem již napsal , velký, a tak kabaret musel být asi za 14 dní zase před vyprodaným jevištěm opakován. V opakovaném kabaretu přbrali jsme jednu písničku a sice „Soumrak“. Ustrojení jsme měli stejné jako dříve, tmavé kalhoty s bílou košilí a se znakem přišitým na pravé straně. Zděnka tmavou sukýnku s bílou blůzkou a také se znakem na pravé straně, což jí opravdu slušelo znamenitě. Teď si vzpomínám, že ještě před kabaretem jsme zpívali před menší společností na Petrovičkách, kde měli tenkrát večírek na rozloučenou.

                                                                                                                                                     Pokračování příště.....

 

Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Doušová
Moc příjemné čtení.
Eva Mužíková
Ivano, počkám na více pokračování a přečtu si je najednou, jedním dechem. Díky.
ivana kosťunová
Zuzko, to je přesně to, co mě na tom udivuje. Zábavy, taneční večírky, snad i divadlo, bylo zakázené, ale tehdejší mladí jako by válku za zády vůbec nevnímali. Je pravda, že fronta šla asi jinudy, přesto ty zprávy musely být každý den deprimující. Oni prostě byli mladí, a chtěli se bavit. A asi měli štěstí, že zrovna v té vesnici se neudávalo.
Zuzana Pivcová
Ivano, jako bývalá archivářka s částečnou dokumentární znalostí 2. světové války včetně protektorátu už z toho pomalu začínám nervóznět, co s těmi mladými lidmi bylo dál. Pravda, Tvůj tatínek musel přežít, jinak bys tu nebyla, ale i tak...
Dana Puchalská
Pěkné vzpomínání. Těším se na další.