Příběhy naší republiky:  Ču vi parolas Esperanton aneb Jeden jazyk pro všechny
Foto: autorka

Příběhy naší republiky: Ču vi parolas Esperanton aneb Jeden jazyk pro všechny

15. 7. 2018

Jako učitelka němčiny na jazykové škole jsem kromě vlastní výuky měla poměrně dost možností dostat se do německy mluvícího prostředí. Tím mám na mysli samozřejmě pouze NDR. Západ oproti tomu pro mě zůstával jako jeden celek uzavřen. Toužila jsem si alespoň dopisovat s lidmi ze zahraničí. V Českých Budějovicích, kde jsem řadu let žila, jsem objevila esperantský klub, který prezentoval svou činnost ve vitríně u Domu armády, kde sídlila i osvětová beseda.

Esperanto, co to vlastně je za jazyk? Dá se jím hovořit? Má příznivce i v jiných zemích, s kterými by se dalo navázat přátelství?
Přihlásila jsem se do kurzu esperanta a začala s několika dalšími zájemci docházet na výuku, vedenou jedním inženýrem. Zde jsem se dozvěděla i základní informace o vytvoření jazyka a jeho historii a podobě.

Jazyk vymyslel a rozpracoval polský židovský lékař Ludwig Lazar Zamenhof z Bialystoku, kde žili Rusové, Poláci, Němci i Židé a mluvili různými jazyky. Za základ vzal slovní zásobu jazyků románských, menší část germánských a zbytek slovanských a dalších. Zamenhof nebyl první, kdo se zabýval myšlenkou jednotného jazyka pro všechny. Tento nápad měl údajně už Jan Amos Komenský. Existovaly i jiné projekty na vytvoření umělých jazyků, ale Zamenhofovo Esperanto, snadný neutrální jazyk, se ujalo nejvíce. Objevilo se v roce 1887 a poměrně rychle se šířilo. Své příznivce získalo převážně mezi kulturními vrstvami i v nově vzniklém Československu. Zde se konal i 13. světový kongres esperantistů, a to v Praze v roce 1921. První kluby vznikly v Brně a v Praze. Byly vysílány rozhlasové kurzy a pořádaly se i letní školy esperanta. Docházelo i k překladům děl známých autorů do esperanta a ke kulturním představením v esperantu i pokusům o původní tvorbu.

Po válce, kdy řada esperantistů židovského původu skončila v koncentračních táborech,  byla sice tendence esperanto u nás obnovit, avšak Únor 1948 znamenal víceméně jeho konec. Již v roce 1952 byla  činnost Českého esperantského svazu prakticky zrušena. Politické špičky zdůraznily vedoucí úlohu ruštiny jako jazyka našich osvoboditelů. Přestaly vycházet časopisy, skončily rozhlasové relace. Esperanto se provozovalo jen jako zájmové kroužky při osvětových besedách. A tak tomu bylo i v Českých Budějovicích.

Kromě kurzů výuky esperanta tam fungoval i klub esperantistů. Zde se scházeli lidé různého věku a vyměňovali si informace o svých přátelích v zahraničí, případně si poskytovali adresy. Psalo se samozřejmě na Západ a do různých exotických zemí, např. do východní Asie, kde se esperanto rovněž rozšířilo. To nepochybně budilo zájem Státní bezpečnosti, i když navenek nebylo esperanto označováno za nic protisocialistického. Jeho vůdčí myšlenkou přece bylo sjednotit společným jazykem lidi na celém světě. Ale i mezi členy esperantského klubu byli pozorovatelé a donašeči, což jsme však tehdy většinou nevěděli.

Klub esperantistů pořádal i různé ideově nezávadné akce, např. Mikulášskou pro děti, večírek k MDŽ nebo výlet na Kleť. Zážitkem pro mě byla návštěva jednoho maďarského novináře, který u nás měl přednášku. Mluvil esperantem naprosto plynně, což nikdo z členů našeho klubu neuměl. V době mého působení v klubu koncem 70. let jel také náš předseda na světový kongres do Švýcarska. Jinak se ale esperantem mluvilo minimálně. Pokud vím, existovala jen jedna učebnice pro dospělé. Tehdy jsem pojala nápad zpracovat esperantskou učebnici pro děti. Byla to práce zábavná, při níž mi hodně pomáhaly zkušenosti z výuky němčiny. Má snaha však nakonec ztroskotala na ilustracích a k vydání nedošlo. Krátce na to jsem se odstěhovala do Prahy a esperanto už mě přestalo zajímat.

Nyní jsem se ze zvědavosti podívala na internetové stránky o esperantu. Zjistila jsem, že ve světě esperanto stále ještě přívržence má, zatímco u nás je prý jen asi 900 členů. Ale psát o dnešní situaci a míře naplnění ušlechtilé myšlenky jednoho jazyka pro všechny bez jakékoliv nadřazenosti už není cílem tohoto osobně pojatého vzpomínkového článku.


Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Klubalová
Tak mi to nedá zvláště z důvodů příspěvků p. Libora Farského, Františka Pašingra a Věry Ježkové, kteří váhají, zda je esperanto vůbec použitelné a že jej po celém světě zcela nahrazuje AJ. Nechci zde působit jako esperantský fanatik. Ale, přátelé, nemáte vůbec pravdu. Latina je již mrtvý jazyk a přesto jej medicína stále učí, protože je to jazyk učenců které je spojuje. Stejně jako je tomu u gramatiky u „ umělého“ jazyka esperanto. Který má své příznivce po celém světe doposud a to zvláště v rozvojových zemích kde pomáhá africkým migrantům a sirotkům. Kterým, díky tomuto jazyku poskytujeme pomoc i my. Pokud Vás zajímají bližší informace stačí navštívit naší adresu : https://www.facebook.com/esperaszs/, kam mi můžete i napsat nebo kontakt našeho kolegy v africkém Beninu www.acmbenin.org, kam naše pomoc putuje. Z Esperanta se skládají i státnice. A učí se ho většinou taktéž intelektuálové.
Oldřich Čepelka
Ano Jarmile Jakubcové, angličtina vládne světu. Ale ne všude. Vyhořel jsem tváří v tvář italským venkovanům a pak mnoha Francouzům, a to i v obchodech.
Anna Potůčková
Zuzanko P. tak to je náhoda, že jsi je znala. ono jsem pak měla děti a nebyl ani čas se tomu plně věnovat - chtělo to alespoň si esperantsky s někým dopisovat
Hana Rypáčková
Jsem esperantem nepolíbená, ale lákalo mne to..
Libor Farský
To je velmi zajímavé a jistě hezký koníček, i když zřejmě v praxi nepoužitelný. Překvapila mě ukázka textu, očekával bych, že by písmo nemělo mít nad písmeny žádné háčky a čárky.
Zuzana Pivcová
Anička P.: Manžele Irenu a Standu Papírníkovy jsem znala z našeho klubu.
Dana Puchalská
Kamarádka se esperanto učila. Ale pak se zamilovala a bylo po výuce. Ale je to jazyk určitě víc než zajímavý.
Jarmila Komberec Jakubcová
Společný jazyk byla velmi dobrý nápad. Dnes je společným jazykem angličtina. Všude, kde jsem byla jsem se s tímto jazykem domluvila.Měla jsem štěstí, že na VŠE jsem si ji vybrala. Jiné ročníky měly většinou němčinu.
František Pašingr
Jazyk vybírám podle toho, na co ho potřebuji. Třeba šachy mají největší knihovnu v ruštině, nejlepší časopis o cestování je National Geographic, sousedé mluví německy (polsky a slovensky člověk porozumí). Ještě jsem však nenašel důvod učit se Esperanto.
Anna Potůčková
Esperantský kurs jsem za svobodna dělala písemnou formou, ale bohužel jak se opravdu nepoužívá pravidelně , tak se zapomene. Lektorkou mně tehdy byla profesorka Papírníková z ČB.
Eva Mužíková
Zuzko, Tvá aktivita je opravdu obdivuhodná. Čím nás ještě překvapíš ??? Smekám.
Naděžda Špásová
S esperantem se setkávám v křížovkách, asi by mi to nelezlo do hlavy, i když nikdo neví. Zkoušet to už nebudu. :-)
Jiří Libánský
Ona už jen ta myšlenka o tom, že si mohou porozumět navzájem lidé různých národů je úžasná.
Alena Vávrová
V našem městečku žil velký nadšenec, propagátor a učitel esperanta p. Špůr.
Věra Ježková
Zuzko, esperanto mě kdysi také zajímalo. Ale jako jazyk „an sich“, ne potřebný dorozumívací prostředek. Protože, ať se nám to líbí, nebo ne, tuto funkci plní angličtina. A byť esperanto vychází z jazyků živých, je to jazyk umělý. A společnost ho v podstatě nepotřebuje.
ivana kosťunová
Esperanto mě také velmi lákalo, ale podobně jako Blanka, nedokázala jsem to dotáhnout do konce.
Marcela Pivcová
Snad bylo esperanto v klubu s dobrými přáteli zajímavé, ale mne nikdy nepřilákalo. Víc jsem se snažila doplňovat si své školní znalosti z němčiny, ale kurzy v poněkud vzdálené Jazykové škole v Českých Budějovicích jsem nakonec vzdala. Bohužel další cizí jazyk mi nepřibyl.
Ilona Kolářová
Dříve u nás na hlavním nádraží visela u východu nástěnka s kontakty na členy klubu esperantistů. Asi kdyby přijel nějaký cizinec.
Blanka Macháčková
I já jsem se setkala s esperantem, měla jsem chuť se ho začít učit, ale jako s většinou mých vzdělávacích pokusů zůstalo jen u chuti.