Ale stěžují i lidé středního věku, zcela zdraví nebo třeba maminky, které nakupují s dětmi.
Velký nákup v supermarketu je pro mnoho lidí čím dál větší stres. „Jen co tam vejdu, rozbolí mě hlava,“ říká třiasedmdesátiletá Jana. Spolu s kamarádkami se shodují, že nechápou, proč je v řadě obchodů puštěná hudba.
„V některých krámech je tak hlasitá, že když jde o nákupní centrum, přeřvávají se ty prodejny navzájem. Nedávno jsem si chtěla ve slevách nakoupit trička, ale jen co jsem do těch hadráren vešla, obrátila jsem se čelem vzad, protože mi ta hudba rvala uši,“ říká. Podobně mluví i její mnohem mladší známá, která chodí nakupovat se dvěma malými dětmi. „Vždycky se mi rozpláčou, když vejdeme do obchodu, kde ta hudba příliš řve,“ říká.
Samostatnou kapitolou jsou nákupy potravin ve velkých supermarketech. Chce to dobrou fyzičku. Nákupní vozíky jsou totiž čím dál větší, takže manipulace s nimi vyžaduje sílu a obratnost. Chce to skvělý zrak a postřeh. Potraviny jsou totiž neustále přesouvány z místa na místo. Tam, kde jsme před týdnem kupovali máslo, je nyní regál s jogurty a másla jsou přemístěna o kus dál. Podobně je to se spoustou dalších výrobků. Jde o psychologický tah. Zákazník, který určitou věc musí hledat, prý projde obchod vícekrát, a tudíž ho upoutá i to, pro co původně nepřišel. Utratí tedy víc. Tak praví příručky, podle kterých se zaměstnanci supermarketů vzdělávají, jak na nás. Chce to bleskurychlé reflexy. Protože když už zdárně nakoupíme a dostaneme se k pokladně, pokladní u nich jsou tak rychlé, že normální člověk nestačí potraviny, kterými přejely přes scanner, ukládat zpět do vozíku, natož do nákupní tašky. U pokladny totiž nastává honička, něco jako sprint, tlačenice. Nedej bože, když ukládáte zboží pomalu, to vás prodavačka sjede naštvaným pohledem: Zdržujete milá paní, milý pane, koukejte na tu frontu za vámi.
Britský list The Guardian nedávno provedl velký průzkum, nakolik jsou obchody přívětivé k lidem, kteří nemají ani dobrou fyzičku, ani skvělý zrak a postřeh ani bleskurychlé reflexy. Autoři došli k závěru, že nakupování nyní musí být pro lidi vyššího věku doslova peklem. Dotazovaní uváděli, že jim silně vadí hluk v obchodech i to, že čím dál více supermarketů zavádí samoobslužné pokladny, se kterými si mnozí zákazníci nevědí rady. Jako problém zmiňovali i to, že v supermarketech nejsou toalety ani možnost se posadit, odpočinout si. Ty sice jsou v nákupních centrech, ale ne v běžných velkých supermarketech, do kterých se chodí nakupovat potraviny a základní věci. Přitom právě do nich senioři chodí nejčastěji. Potřebují si prostě normálně nakoupit jídlo a věci do domácnosti, mnohé nebaví brouzdat naleštěnými nákupními centry plnými zábavných atrakcí a módy. Velmi často britští senioři zmiňovali, že jim vadí velké vozíky, se kterými se špatně manipuluje a malé nápisy na zboží, které nejsou schopni rozluštit. Téma je zajímavé a vzbudilo rozruch, protože v roce 2050 bude celá čtvrtina obyvatel Velké Británie starší pětašedesáti let.
A podobné to bude ve všech zemích Evropy. V Česku podle demografů budou v roce 2050 lidé starší pětašedesáti let tvořit třetinu obyvatel. Takže si nyní mnoho lidí klade otázku, zda se podle toho změní i celá společnost, její fungování. Třeba právě systém nakupování. Bude v obchodech dál hrát hlasitá hudba, když třetině lidí vadí a nechtějí ji? Britové jsou v tomto napřed. Některé obchody tam začaly dělat experimenty spočívající v tom, že některé dny vyhlašují jako přátelské k seniorům. Například tím, že v nich dělají tiché hodinky. Vyjdou vstříc lidem, kteří by rádi nakupovali v tichu. Německé supermarkety čím dál častěji doplňují nákupní vozíky velkými lupami, díky kterým si člověk může snáze přečíst miniaturní písmenka na obalech zboží.
Nejvíce si však dotazovaní stěžovali na to, jak rychle probíhá takzvané odbavování u pokladen. Na to, že mnohé pokladní jsou tak rychlé, že vyložené zboží posouvají tak, až je zákazník nestíhá přebírat a dávat do vozíku. „Abych nezdržovala, vždy to tam házím páté přes deváté a ve výsledku mám rozmačkaná rajčata nebo čerstvé pečivo přimáčknuté kuřetem. Připadám si vždy nemožná, pomalá, neschopná, ale prostě opravdu nedokážu zboží tak rychle přebírat a ukládat. Ty mladé pokladní jsou rychlé jako blesk. Pokaždé se z nákupu vracím unavená a frustrovaná,“ říká jednaosmdesátiletá Olga z Prahy, sama bývalá prodavačka. Takže se smíchem vzpomíná na to, jak jí u pultu stála fronta a ona pomalu, pomaličku krájela salám, dávala vlašský salát do kelímku, vážila ho, pak pomalu zavíčkovala, dala do sáčku, přešla na druhý konec pultu, pomalu vše spočítala a ještě se zákaznicí probrala, co je nového. „Zdá se mi, že dříve lidé byli klidnější, tolik nepospíchali, nestresovali se tím, že jsou někde o pět minut déle,“ říká.
Nakupování se prostě velmi často mění ve stres a mluví o tom čím dál více lidí, ať už se jedná o obyvatele Británie, Německa či Česka. Každopádně bude zajímavé sledovat, zda v tomto směru něco změní a zda budou obchodníci schopni zareagovat na fakt, že přibývá zákazníků, kteří chtějí něco opravdu jiného, než je nyní běžné.
Hana Charvátová pro portál i60
