Zpověď živnostníka
ilustrační foto: pixabay.com

Zpověď živnostníka

6. 11. 2018

Dovolte mi, abych se představil. Jsem živnostník - občan druhé kategorie.

Nebylo tomu tak vždy. Byly doby, kdy slovo živnostník bylo synonymem pro člověka pracovitého, odvážného, vynalézavého a schopného. Neboť založit firmu, udržet ji v chodu a průběžně rozvíjet, uživit rodinu, případně nějaké zaměstnance, a odolat konkurenci, všechny tyto a ještě spoustu dalších vlastností obsahuje. Spokojeně jsem si „podnikal“ a těšil se představou, že moje dvanáctihodinové směny i časté pracovní víkendy budou odměněny existencí mnou založené, mnou vybudované a mnou rozvíjené stabilní fungující firmy, kterou předám další generaci živnostníků. Jméno truhlář Vopička stane se pojmem. Hlavně se nesmím příliš zadlužit a předám svým dětem firmu, kterou budou moci dále rozvíjet a která jim zajistí slušnou existenci

V tom neustálém shonu, boji o zakázky, starostí, zda se mi podaří splnit všechny termíny, a v neposlední řadě i strachu, zda se mi podaří uspokojit úředního šimla, jehož požadavky na mne se neustále zvyšovaly, jsem trochu přestal sledovat dění kolem sebe.

První varovný moment jsem zachytil, když jsem se z úst nejmenovaného politika dozvěděl, že parazituji na sociálním systému. Lehce mě to udivilo. Odvody na sociální a zdravotní pojištění platím dle zákona a včas, sociální výhody nečerpám. Jako živnostník, i když se mi nezadaří a skončím ve ztrátě, nemám nárok na příspěvek na bydlení a vlastně jakoukoliv hmotnou podporu v nouzi. Mám nárok na bezplatnou zdravotní péči ve stejném rozsahu jako ostatní zaměstnanci. A stejně tak nárok na důchod. Záhy jsem to však pustil z hlavy, pro nával práce jsem ani na nic jiného neměl myšlenky.

Potom jsem byl označen za zloděje a podvodníka, který se svým třičtvrtěmilionovým ročním obratem provádí karuselové obchody. Abych podezření vyvrátil, bylo mi nařízeno podávat Kontrolní hlášení. Povinně jsem tedy každý měsíc hlásil všechny faktury nad deset tisíc specializovanému pracovišti Finanční správy, a pomalu si zvykal na různé výzvy ve své datové schránce, kde jsem musel znovu dokládat, že ta a ta faktura, kterou si uplatňuji ve své evidenci, opravdu existuje, pouze vydavatel ji zaevidoval v jiném daňovém období, a podobné pseudoproblémy, kterými se zabývali další a další úředníci. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že veškerá administrativa s tím spojená mi ukrádá čas, který pak chybí při činnosti, která mě živí. Jinak řečeno - stihnu zpracovat méně zakázek a příjmy s tím spojené klesají. A to mě ještě čeká EET.

Stal jsem se osobou permanentně podezřelou, nehodnou jakýchkoliv ohledů, vážnosti. Z jednání úředníků se mnou se vytratila slušnost a zdvořilost a každý telefonát z Finančního úřadu měl spíše charakter povelu, či nesmlouvavého příkazu.

Záznam takovéhoto hovoru : „ Crrr…  prosím… „No tady Finanční úřad Nováková. Vy jste pan Vopička ? No já tady mám to vaše daňové přiznání. Tu daňovou úlevu na ten dar vám uznat nemůžu, nemáte to dostatečně doložené.

„Mám písemnou žádost provozovatele o příspěvek na útulek pro zvířata, jeho číslo konta a to se shoduje s číslem konta u platby na mém bankovním výpisu!“

„A kde máte Darovací smlouvu ?“ 

„Na 500,- korun ?“

„I na 500 korun. To vám uznat nemůžu. To daňové přiznání musíte přepsat a potřebuji to nejdéle do středy“ 

A je úplně jedno, že v minulém roce jsem s takto doloženým darem neměl žádný problém, letos je to prostě jinak, a podobné nesmysly a nelogismy se dozvídám podobným stylem čím dál častěji. K tomu pokuty za sebemenší zpoždění, že jsem byl zrovna nemocen, nebo jinak indisponován, úředníka nezajímá. Začínám pochybovat, zda mám vůbec nějaká práva. Podle zákona bych řekl, že snad ano. Ale čím dál častější striktní veto úředníků dává tušit, že mé nároky mohou být pouze takové, které mi příslušný úředník přizná.

Musím si od toho všeho odpočinout, uklidnit nervy, načerpat nové energie, nových sil. Odjíždím na dovolenou a hned první den mého rekreačního pobytu mám krásný sen. Ještě s několika kolegy živnostníky jsme vtrhli na Finanční úřad, kde se krčili za svými stoly ustrašení úředníci.

„Tak co jste si dneska ukradli !!  No no, snad jste se neurazili, tady máte dost možností, jak se obohatit. Že nic? Že nekradete ? My vám to nevěříme, ukažte kapsy ! V kapsách nic - kam jste to schovali ? Budeme se muset zeptat vašich známých a přátel, abychom měli jistotu ! To víte - zákon se musí dodržovat.“

Probouzím se z toho krásného snu do prosluněného rána. Ptáci zpívají, les tiše šumí, a zvoní mobil.

„Tady Finanční úřad Nováková. Potřebuji si zkontrolovat vaše DPH za leden. Kdy se můžete dostavit?“

„Ale já jsem na dovolené!“

„To já přece nemůžu vědět - a kdy se vrátíte? „

„Jak už jsem řekl, jsem na dovolené a služební věci teď řešit nechci, zavolejte mi po dovolené.“

„A to jako kdy? Já to potřebuji mít vyřízené – schůzku si snad domluvit můžeme!“

A dost!!“ Budu na dovolené tak dlouho, jak uznám za vhodné, po příjezdu se ozvu.“

Jenže pro dnešní den už mám zkaženou náladu a pocit, že úředník si osobuje právo i na můj volný čas mi zvedá krevní tlak pokaždé, když na to pomyslím. Proč mi vlastně telefonuje - copak mě má na povel ? Mám svoji datovou schránku, mailovou adresu, proč mi takové důležité věci neoznamuje písemně ? A slušné „dobrý den“ a třeba omluva za vyrušení a přání hezké dovolené by taky bylo namístě.

Alespoň, že syn mi dělá radost. Odmaturoval s výborným prospěchem. Nechám ho ještě užít si posledních prázdnin a začneme pracovat spolu.

„Sorry, táto, já s tebou pracovat nebudu. Vždyť vidím, jak se celý život dřeš, téměř tě doma nevidíme, nervy máš nadranc, a efekt žádný. Já se takhle dřít nechci, pojedu zatím do ciziny načerpat nějaké zkušenosti, naučit se cizí jazyk, a pak se pokusím sehnat si nějaké výnosné místo.“

Nutit ho nemohu, má právo naložit se svým životem, jak uzná za vhodné.

Jenže co já teď s firmou? Mohl bych prodat zařízení a nastoupit někam do práce. Vidina je to lákavá, ale cožpak nějaká firma přijme pětapadesátiletého zaměstnance? Kdepak - budu to už muset dotáhnout do důchodu. Koupím si nové auto, to staré už přestává být bezpečné, a nějak to do toho důchodu doklepu. DPH z auta si odečtu a snad mi vyjde i nadměrný odpočet a dostanu nějaké peníze od státu. Jenže ouha - opět zasahuje bdělé oko úředníka.

„Tady Finanční úřad Nováková. Máte tady v daňovém přiznání vykázáno, že jste si koupil nějaký majetek, ale nemáte to doložené! Potřebuji k tomu vidět fakturu, abych mohla posoudit, zda na ten odpočet máte nárok.

„Koupil jsem si auto, vykázal jsem v extra kolonce v daňovém přiznání a ještě jsem fakturu řádně zaevidoval v Kontrolním hlášení. Dobrá, naskenuji vám ji. Mohu vám poslat i fotku toho auta.“

Začínám být jízlivý.

„ To nebude potřeba“, odpovídá nevzrušeně úřednice.“ Jenom k tomu ještě přiložte vlastnoručně podepsané prohlášení, že to auto používáte pro podnikání a kartu majetku".

„Prosím vás, proč si asi živnostník do firmy kupuje auto? K čemu jinému, nežli k podnikání bych ho měl používat? A jak souvisí karta majetku s DPH ? "

Opět skenuji a zasílám zbytečné papíry, vibrují mi nervy, ale zvykám si. V očích některých politiků a úředníků jsem se stal občanem druhé kategorie a podle toho je se mnou také nakládáno. Včera jsem se dočetl v tisku, že v našem státě ubývá takzvaná střední třída. Neřekl bych - drobní  živnostníci v mém okolí sice kvapem ruší své živnosti, aby se mohli ještě uchytit v nějakém slušném zaměstnání, ale počty úředníků a státních zaměstnanců se zvyšují, takže v konečném počtu to asi vyjde nastejno. Můj syn má pravdu. Za těchto podmínek rozvíjet živnost nelze. Ale stroje prodávat nebudu. Jakmile definitivně skončím s činností, vyčistím je, naolejuji, pečlivě uschovám. Snad ještě v budoucnu najdou uplatnění. Pevně v to věřím.

"Nashledanou v lepších časech“

 

 

 

 

 

Hodnocení:
(4.9 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ilona Kolářová
Já naštěstí takové problémy nemám, poněvadž bych podnikání nebyla schopna.:)
Jiří Libánský
"Dobrý den. Tady finanční úřad. Máme tady pane Libánský vaše daňové přiznání. Moc jsme se s kolegyněma nasmály. Mohl byste se tady někdy zastavit?" To byl, když jsem začínal, můj první kontakt s finančním úřadem. Později jsem také neměl s finančákem problém. Protože se v složitém systému profesionálního šamana úhrad v naturáliích a nebo protislužbou vůbec nikdo nevyznal, nechali mě platit daně paušálem a nebyl problém. Kde jsou ty časy.
Robert Augusta
Dobrý den, tady finanční úřad ... to snad dám jako hlášku roku. Sice se paní nejmenuje Nováková, ale jinak je to 1:1.. a víte co je můj průšvih? Mám zamšstnance, sice jen dva ale mám... to je neuvěřitelné co vše "musím" ... no ale souhlasím, nevzdám to a vydržím, a to mám do důchodu 20 let čas ... Kolegové, lidé druhé kategorie, držte se!!! RA
Danka Rotyková
Není mi z toho zrovna dobře, a to jsem četla pravdu. Jsem takový celoživotní nerváček, tohle chování ze strany státních úředníků nemohu ustát, i když se mne osobně netýká. Už jednou jsem se o tom vyjadřovala podobně jako Mirek Hahn v závěru příspěvku. A když přemýšlím o předávání živnosti synovi, vybaví se mi hned pochyby - jestli má syn chuť a odvahu podnikat, jestli nemá zcela jiné zájmy a představy o svém životě. Někdy na to přijde mladý člověk až později. Nezbývá než se s tím smířit, vždyť si přeci přejeme pro naše děti to nejlepší.
ivana kosťunová
pane Libánský, popisujete přesně mé zkušenosti a pocity. Vždy jsem měla s Finančním úřadem dobré vztahy , ale to se změnilo před 2-3 lety. Ta šikana, kterou nastolilo Ministerstvo financí, se prostě nedá dlouhodobě ustát. Je to trochu i o lidech, některé pracovnice se v tom zvýšení své moci doslova našly a skvěle si to užívají. Ten arogantní výrok Babiš opravdu vypustil, bohužel. Ono to toriž dopadá tak, že účetních bude pomálu, zůstanou ty nejodolnějsí .
ivana kosťunová
Lidmilo, já v tom jsem. Ale už taky pomalu balím, to se prostě nedá :))
Lidmila Nejedlá
Ivo, ty do toho vidíš! Někdy mám pocit, že je tu tendence vše zlikvidovat k úplné závislosti na cizině.
Jiří Libánský
Finační úřad jsem vždy vnímal pozitivně, jelikož jsem měl pocit, že jak já, tak i úřednice, máme společný zájem na co nejjednodušším a nejrychlejším řešení problému. To se to změnilo. Výše postihů za drobné opomenutí při mém nepatrné zisku by mohla snadno přesáhnout můj celoroční výdělek. Jsou práce, pro které je obava, ze správného zaúčtování a vyplnění daňového dokladu příliš stresujícím faktorem. K tomu se přidala hrozba dalších komplikací ve formě EET. Poslední kapka. Být v neustálém stresu a být společností vnímán jako parazit? Zrušil jsem živnost. Proti státem řízené postupné likvidaci samostatného podnikání nemám šanci. Kdysi na obavy z nadměrné administrativy živnostníků tehdejší ministr financí pan Babiš namítl: "Firma, která nevydělá ani tolik, aby si mohl,a zaplatit dobrou účetní, tak ji není škoda, když zanikne." A o tom to je. Bohužel.
Věra Ježková
Ivanko, tohle jde zcela mimo mě. Ale má představa živnostníka je taková, jak píšeš na začátku. Ještě bych dodala „poctivého“. A každý takový má můj obdiv – protože sama bych živnostování nebyla schopna. :-)
ivana kosťunová
A o tom to je- proč následníci nevidí v živnosti záruku slušného živobytí, čili jak říká paní Rypáčková, - proč mu na to syn hází bobek.
Libor Ptáček
Ano, syn má rozum. Od mlada a až na věky do chomoutu? Tenkrát dědicové a následníci chtěli-museli. Byla to záruka živobytí i pro další generace.
Hana Rypáčková
Ve Strakonicích má sídlo 1 108 firem / největší ovšem v Praze/, 4 191 živností a zrušených 173. Mnozí nadávají, ale většina . co já znám nemají problémy s úřady. Vychází jim vstříc a taky starosta je malým podnikavcům nakloněn. Všechno je o lidech. Problém je s tím, že otec znovu obnovil firmu a syn mu na to hází bobek...
Libor Ptáček
Také jsem kdysi podnikal a vydrželo mi to třináct let. Časem se ale tak změnily podmínky že jsem od toho utekl a štěstí že bez ztráty kytičky. Ono založit firmu chce jen nápad, trochu odvahy a peněz a nalézt vhodné podmínky. Ale další a časem rostoucí problém je firmu udržet, a jak vidím z článku, stát má tisíce klacků co hází pod nohy živnostníkům. Čekal bych spíše podporu těm co odvádí daně a zaměstnávají lidi, ale ono to je jaksi naopak. A co poradit „tvému“ podnikateli? Ať si najde práci od-do kde nebolí ruce a doma podniká na základě občanské výpomoci nebo výměnnému obchodu. Houpací křeslo jsem opravil a přívěs zelí, sousedovi udělal polici za to že mi dovezl dceru na léčení do Krkonoš a podlahu u verandy za kýbl brambor. Ano, znám rčení že se to vydaní v cenách obvyklých, ale okurky co jsem dostal za jinou práci vlastně byly nestandart za pár kaček proto že byly tak zohýbané že to neodpovídalo normě EU/Čsn.
Jitka Caklová
Víc než smutné, ale nespadlo nám to sem z nebe, je to vývojem společnosti. Mám také zkušenosti s malou živností, týkající se výroby pekařských výrobků a se stále-se rozpínající úřední a kontrolní mocí a to musím podotknout, že to bylo v době, kdy tato "moc" byla ještě v plenkách. Nevím jestli si někdo umí představit, že bez půjček a dotací dva mladí lidé po svatbě po válce v roce 1945 začali hospodařit v propachtované chalupě, jejich majetek čítal jednu postel, stůl a židli a po čtyřech a půl roku práce, sedm dnů v týdnu, od nevidim do nevidim, měli zavedené hospodářství včetně nových zemědělských strojů, traktoru, nářadí a náčiní, technicky odpovídajících době? Až Vítězný únor z nich udělal občany druhé kategorie. Přesně tak, jak situaci popisujete, tak ji předpovídal můj otec. Přesně jak píše v závěru svého příspěvku Mirek Hahn.
Jarmila Jakubcová
Podnikám od roku 2006 jako OSVČ. S Finančním úřadem nemám dodnes žádné problémy, daňové přiznání si dělám sama tak i jiné účetní úkony. Snad nejsem výjimka? Spíše se setkávám s ochotou mi pomoci ze strany úřednic FÚ. Jinak článek je velmi pěkný a v řadě měst asi není vše v pořádku.Myslím, že je vždy vše v lidech, kteří buď svoji práci dělají dobře se snahou pomoci a pak jsou ti druzí.
Naděžda Špásová
Ivano, to se vám opravdu povedlo. Vím, že jsou ještě mezi živnostníky poctivci a ti doplácí na ty zloděje, kteří v tom umí chodit. Proti úřednímu šimlovi není úniku. :-)
Mirek Hahn
Kdyby to byla jen čistá zvůle úředníků dalo by se proti tomu vystoupit. Ale je to bohužel horší, je to přímý důsledek práce establishmentu, který jsme si demokraticky zvolili. Aby toho nebylo málo, ten názor, že živnostník je potenciální zločinec a je třeba na něj bič, sdílí spousta našich spoluobčanů, neživnostníků. Máme co jsme (většinově) chtěli ?
Eva Mužíková
O tom se mi ani nezdálo.. v rodině nikdo nepodniká, žádného kamaráda podnikatele nemám... jaká síla je potřeba k tomu, aby se takovýto člověk nedopustil trestného činu?? Nakopal paní Novákovou kamsi...
Jana Šenbergerová
Pravdivé a smutné. Vystihla jste to přesně.
Marie Doušová
Buzerace proti malým a poctivým živnostníkům je opravdu někdy neúnosná. Mám dojem , že tady se naši úředníci vyžívají, protože je jim to dovoleno a na velké soukromé fabriky si netroufají. Kde se rozkrádají milióny o to se nikdo raději nezajímá.
Alena Vávrová
Výstižně podaná situace !
Dana Puchalská
Ano. Kdo nezažil nepochopí. Článek je víc než dobrý. Moc dobře vystihuje všechny ty složité peripetie, kterými živnostník prochází a někteří úředníci ho ještě zbytečně prohání. Píšu ***********
Zuzana Pivcová
Za tenhle článek, Ivano, děkuji. Je to oblast, ve které se (třeba narozdíl ode mne) hodně vyznáš, a podat takovouto analýzu živnostenského podnikání je nad mnohé nekonkrétní debaty na chatu. Znám lidi, kteří se živností nakonec skončili, ani ne tak z důvodu neprosperování, ale udolal je úřad. Často si říkám, kde se i v dnešních úřednících bere ta arogance pramenící ze zastupování státní moci na jakékoliv, byť i nepatrné, úrovni. Jsem ráda, že mám s nimi minimum co do činění, ale i tak to je o nervy.