Už jsem muž (smí se to ještě říkat, nebo musím napsat osoba?) v letech a teoreticky by mě již nic nemělo příliš vyvést z rovnováhy. Nu, vyrovnaný jsem již od puberty, ale zájem o věci kolem mne mě neopouští, Ba, co víc, cítím, jak nabývá s věkem na síle.
Nerozčílí mne příliš, když slyším plané řečnění našich volených elit, nerozčílí mne příliš, ani když vidím náhlé demonstrace svolané našimi elitami nevolenými, je mi z toho jen trochu smutno. Jsem vděčen za jeden z mála kladných „výdobytků“ socialismu, který dnes pomáhá společnosti zůstat poměrně normální. Tím darem je, že většina lidí zde (na rozdíl od Švédů nebo Západních Němců) se naučila nevěřit politikům, nevěřit médiím a věřit jenom svému zdravému rozumu.
I ten svůj rozum je ovšem potřeba pěstovat, své schopnosti a znalosti je třeba zdokonalovat. Jednak abychom se nestali poslušným plebsem ve hře mocných, jednak prostě proto, že vzdělání a um nám přináší osobní uspokojení.
Myslel jsem si, že za má živnostenská léta i čas strávený obchodními jednáními jsem docela dobrý v komunikaci s jinými lidmi. Že vidím, co potřebují, dovedu jim naslouchat, dovedu se vcítit do jejich potřeb. Nedávno jsem ale navštívil dva krátké kurzy věnované komunikaci mezi lidmi ze zcela jiného pohledu.
První lektor mi otevřel oči do světa různého vnímání skutečnosti. Každý jsme jiný a zcela jinými způsoby přijímáme vnější podněty. To asi všichni nějak vnitřně uznáváme, ale předvedená metoda, určené kategorizace, to mi teprve otevřelo oči (a uši, a srdce). Pochopil jsem! Pochopil jsem, proč moje žena nemůže pochopit, že já nenajdu máslo v lednici. Moje žena pochopila, že ji neposlouchám nikoli proto, že nechci, ale že jsem prostě primárně vizuální typ, a že mi věci musí ukázat. Jaké to najednou porozumění! Ještě, že jsme do té Školy plnění přání (to není vtip, tak se to doopravdy jmenuje), zašli oba.
Druhý lektor, respektive koučka (jak to asi říct hezky česky?), nás nejdříve rozcvičil fyzickou prací – stoly na hromadu a všichni pěkně do kruhu, abychom si viděli do tváří. Pak jsme se učili, jak předávat vlastní rozumy ostatním. To je přesně to, co mi dělá největší problém u mých vlastních dětí. Aby ale vůbec chtěly slyšet vaše moudra, případně výklad učitele ve škole, je třeba připravit vhodné prostředí. Je to podobné jako s předehrou při milování a téměř stejně napínavé. I tento kurz mne oslnil.
Vzal jsem si tedy letáček Školy plnění přání a pochopil jsem, proč ten název. Vždycky jsem toužil po tom, umět si zazpívat, ale můj vnitřní kritik na mne celý život řval: Na to nemáš! Podobně s malováním, výtvarničením. Na stará kolena jsem se rozhodl, že si tyto sny splním. K tomu chci proniknout do tajemství genomu, chci být dokonalý v ovládání jablíček (těch nakousnutých). Co v této škole postrádám, je návod, jak prodloužit den, tak o 5 či 6 hodin, nebo týden o pár dnů navíc. Nebo jak se vyrovnat s tím, že není v mých silách, navštívit všechny nabízené obory.
Vidíte, život! Již od plínek je hlavním atributem života poznávání. Z tohoto pohledu jej máte před sebou, ať je vám 20 nebo 60. Dobrodružství života je dychtivým dobrodružstvím poznání. A poznání je cesta ke svobodě. A svoboda začíná uvnitř vás. Ať se venku děje cokoli.
