Ke komu půjdeme na Vánoce?
13. 12. 2018Babičku musíme přivézt, byla by sama doma smutná! První svátek musíme k tvým rodičům, další k mým. Děti, na Štědrý den musíte být u nás! Slovo musíme se v souvislosti s Vánocemi používá velmi často. Je to podivné, když má jít o svátky klidu a pohody.
Jenže, když přijde na plánování, jak vlastně budou probíhat a kdo je kde a s kým bude trávit, slovo musíme vypouštíme z úst častěji, než je zdrávo.
Šestasedmdesátiletý Libor trávil loňské vánoční svátky na chalupě u svého kamaráda. Libor je vdovec, jeho kamarád je řadu let rozvedený. Oběma bylo v Beskydech skvěle. Nakoupili si dobré jídlo a pití, chodili po horách, dívali se na televizi. „Oba jsme byli na Štědrý den v teplácích, seděli jsme na terase, pili slivovičku a dokonce jsme si opekli buřty. Byl to moc pěkný večer,“ říká Libor a letos plánuje Vánoce prožít stejně.
Ovšem v jeho rodině to vyvolává poprask.
„To přece nemůžeš tati. Přece nemůžeš být na Vánoce s nějakým cizím chlapíkem. My jsme tvá rodina. My tě k nám přivezeme,“ říká jeho dcera, která žije v Praze, zatímco Libor na Ostravsku.
„Brácho, to se nechodí, abys nejel k dětem. To přece o Vánocích musíš,“ říká mu jeho sestra.
„Ale mně se nechce trmácet se do Prahy a tam se s nimi tísnit tři dny v malém bytě. Vždycky dceru a její rodinu rád uvidím, ale nechápu, proč bych tam povinně musel jet na Vánoce, když je tam vždycky strašný chaos, zmatek a nakonec se ještě dcera a manželem vždy pohádá,“ říká Libor.
Zvyk, že rodina má být o Vánocích spolu, je pěkný a mnozí lidé se ho snaží dodržovat. Jenže někteří ho dodržují takzvaně za každou cenu. Neptají se svých rodinných příslušníků na jejich přání a představy, ale používají výraz: tak to musí být. V mnoha rodinách připomíná vánoční sdružování se přesně připravenou vojensky organizovanou akci.
„Čtyřiadvacátého prosince jdeme na čtyři hodiny k jedné babičce, tam dostáváme kapra a salát a rozdáme si dárky. Je sama, takže k ní musíme. Posedíme do šesti a pak jedeme k druhé babičce ze strany manžela. Ta žije s přítelem a je u nich i jeho syn a jeho přítelkyně. Tam si vždycky musíme dát řízek a další salát, protože babička by byla naštvaná, kdybychom si ten její nedali. Vracíme se domů kolem desáté večer a pak si teprve děláme svůj Štědrý den, kdy už nejíme, ale předáváme si dárky. Je to v podstatě honička a to hned další den jedeme padesát kilometrů na návštěvu k tátovi mého muže, který žije sám. Tam jsme celý den a pak se vracíme, takže jediný volný den je pro nás druhý svátek vánoční. A to jsme tak unavení a přejedení, že ho celý obvykle prospíme,“ říká dvaačtyřicetiletá Marcela z Prahy.
Podobně složité jsou Vánoce v mnoha rodinách. Ovšem říct na rovinu, že jde o často o zbytečné stresování, si může dovolit málokdo. Pak totiž často zazní: „To snad nemyslíš vážně, že letos nepřijdeš na Vánoce k nám?“
Často si tento stres lidé vytváří sami, někdy se stávají nechtěně jeho obětí. Pořádný tlak mnohdy dovedou vytvořit zejména ženy.
„Moje máma pravidelně předem kontroluje, ke komu půjdou její vnoučata na první svátek. Když jdou nejdříve k druhé babičce, bere to tak, že ona je ta takzvaně druhá v pořadí, a je naštvaná. Když je pošleme k ní, druhá babička je naštvaná, protože tvrdí, že zvykem bylo chodit vždy nejdříve k ní. Je to psycho. Často si říkám, jak mohou tak dětinsky uvažovat dámy, kterým se blíží sedmdesátka. Ale jak jde o Vánoce, něco se jim přepne v hlavě a chovají se divně,“ říká čtyřicetiletý Pavel.
„Není dobré potomky, partnera a příbuzné do něčeho nutit. Daleko lepší je řídit se o Vánocích, a to nejen o nich, zásadou, že děláme jen to, co ostatní ocení,“ říká psycholožka Marta Boučková. A dodává: „Kdo není typ, kterému dělá radost starat se o ostatní, měl by raději jet na vánoční návštěvu k příbuzným. Pokud má možnost si vybrat, ať na návštěvu raději jede, než ji přijímá. Odejít se totiž dá vždy, a když na člověku neleží povinnosti hostitele, více si návštěvu užije.“
Jenže mnohé ženy k Vánocům přistupují opačně.
„Štve mě, že musím hostit manželovu rodinu. I tu jeho nesnesitelnou sestru, která si není schopna udržet žádného mužského, takže se na Vánoce vždy nasáčkuje k nám, opije se a pak u stromku brečí, že je sama. Ale vždycky jim to udělám hezké, i když to nesnáším. Ale musím,“ vypráví šestačtyřicetiletá Kateřina kolegyním v práci.
Ony ji říkají: „A tak proč to děláš? Proč musíš? Tak tu manželovu sestru nezvi.“
Kateřina: „No, to se musí. Zvu celou rodinu. Sice mě štvou, ale aspoň vidí, jak mají vypadat správné rodinné Vánoce. Ale řeknu vám, holky, lezou mi na nervy rok od roku víc.“
Kdo takové vánoční šachy nehraje, užije si svátky zpravidla lépe než ti, kteří už od října vytvářejí plány přesunů a návštěv rodinných příslušníků. Pravda je, že čím je rodina větší, tím těžší je najít způsob, jak udělat Vánoce, které by se líbily všem a všem vyhovovaly. Ale podobně jako v jiných případech i v tomto platí, že méně je více. Tedy, že přehnané organizování a přílišné používání slova musíme má mnohdy opačný efekt, než chceme.
Čtěte dále:
Jak přežít Vánoce s mladými
O Vánocích se má sejít co nejširší rodina, přece nenecháme babičku či dědu samotné. Tato věta zní dobře, ale realita bývá jiná.
Tajemný adventní věnec. Co o něm víme?
Blíží se adventní čas a jeden ze způsobů jeho slavení je výroba či koupení adventního věnce. Většina lidí, kteří ctí tradiční české vánoční zvyky, si bez něj tuto dobu nedovede představit. Jenže ve skutečnosti adventní věnec se starými českými zvyky nic společného nemá.
Z prarodičů rodiči. Záchrana i problém
Říká se tomu příbuzenská pěstounská péče. Přichází na řadu, když rodiče z různých důvodů nemohou vychovávat své děti. Nejčastěji je nahrazují babičky a dědové. Může z toho být krásný život i velké komplikace.
Vnoučata o návštěvy prarodičů příliš zájem nemají
Několikrát týdně telefonát, jednou za dva týdny návštěva. To je kontakt Čechů se svými staršími příbuznými. Nejčastěji prostřednictvím mobilního telefonu.
Mužský vzor. Nedostatkové zboží
Děda, který je moudrý a veselý. Táta, který má pevné morální zásady. Bratr, který vystudoval prestižní školu. Tak nějak by měly vypadat idoly, ke kterým mohou kluci vzhlížet. Jenže jich mají čím dál méně. V mnoha rodinách chybí mužské vzory. Na tom se shodují psychologové, pedagogové a dokáží si to připustit i sebekritičtí rodiče.
