Ke komu půjdeme na Vánoce?
13. 12. 2018Babičku musíme přivézt, byla by sama doma smutná! První svátek musíme k tvým rodičům, další k mým. Děti, na Štědrý den musíte být u nás! Slovo musíme se v souvislosti s Vánocemi používá velmi často. Je to podivné, když má jít o svátky klidu a pohody.
Jenže, když přijde na plánování, jak vlastně budou probíhat a kdo je kde a s kým bude trávit, slovo musíme vypouštíme z úst častěji, než je zdrávo.
Šestasedmdesátiletý Libor trávil loňské vánoční svátky na chalupě u svého kamaráda. Libor je vdovec, jeho kamarád je řadu let rozvedený. Oběma bylo v Beskydech skvěle. Nakoupili si dobré jídlo a pití, chodili po horách, dívali se na televizi. „Oba jsme byli na Štědrý den v teplácích, seděli jsme na terase, pili slivovičku a dokonce jsme si opekli buřty. Byl to moc pěkný večer,“ říká Libor a letos plánuje Vánoce prožít stejně.
Ovšem v jeho rodině to vyvolává poprask.
„To přece nemůžeš tati. Přece nemůžeš být na Vánoce s nějakým cizím chlapíkem. My jsme tvá rodina. My tě k nám přivezeme,“ říká jeho dcera, která žije v Praze, zatímco Libor na Ostravsku.
„Brácho, to se nechodí, abys nejel k dětem. To přece o Vánocích musíš,“ říká mu jeho sestra.
„Ale mně se nechce trmácet se do Prahy a tam se s nimi tísnit tři dny v malém bytě. Vždycky dceru a její rodinu rád uvidím, ale nechápu, proč bych tam povinně musel jet na Vánoce, když je tam vždycky strašný chaos, zmatek a nakonec se ještě dcera a manželem vždy pohádá,“ říká Libor.
Zvyk, že rodina má být o Vánocích spolu, je pěkný a mnozí lidé se ho snaží dodržovat. Jenže někteří ho dodržují takzvaně za každou cenu. Neptají se svých rodinných příslušníků na jejich přání a představy, ale používají výraz: tak to musí být. V mnoha rodinách připomíná vánoční sdružování se přesně připravenou vojensky organizovanou akci.
„Čtyřiadvacátého prosince jdeme na čtyři hodiny k jedné babičce, tam dostáváme kapra a salát a rozdáme si dárky. Je sama, takže k ní musíme. Posedíme do šesti a pak jedeme k druhé babičce ze strany manžela. Ta žije s přítelem a je u nich i jeho syn a jeho přítelkyně. Tam si vždycky musíme dát řízek a další salát, protože babička by byla naštvaná, kdybychom si ten její nedali. Vracíme se domů kolem desáté večer a pak si teprve děláme svůj Štědrý den, kdy už nejíme, ale předáváme si dárky. Je to v podstatě honička a to hned další den jedeme padesát kilometrů na návštěvu k tátovi mého muže, který žije sám. Tam jsme celý den a pak se vracíme, takže jediný volný den je pro nás druhý svátek vánoční. A to jsme tak unavení a přejedení, že ho celý obvykle prospíme,“ říká dvaačtyřicetiletá Marcela z Prahy.
Podobně složité jsou Vánoce v mnoha rodinách. Ovšem říct na rovinu, že jde o často o zbytečné stresování, si může dovolit málokdo. Pak totiž často zazní: „To snad nemyslíš vážně, že letos nepřijdeš na Vánoce k nám?“
Často si tento stres lidé vytváří sami, někdy se stávají nechtěně jeho obětí. Pořádný tlak mnohdy dovedou vytvořit zejména ženy.
„Moje máma pravidelně předem kontroluje, ke komu půjdou její vnoučata na první svátek. Když jdou nejdříve k druhé babičce, bere to tak, že ona je ta takzvaně druhá v pořadí, a je naštvaná. Když je pošleme k ní, druhá babička je naštvaná, protože tvrdí, že zvykem bylo chodit vždy nejdříve k ní. Je to psycho. Často si říkám, jak mohou tak dětinsky uvažovat dámy, kterým se blíží sedmdesátka. Ale jak jde o Vánoce, něco se jim přepne v hlavě a chovají se divně,“ říká čtyřicetiletý Pavel.
„Není dobré potomky, partnera a příbuzné do něčeho nutit. Daleko lepší je řídit se o Vánocích, a to nejen o nich, zásadou, že děláme jen to, co ostatní ocení,“ říká psycholožka Marta Boučková. A dodává: „Kdo není typ, kterému dělá radost starat se o ostatní, měl by raději jet na vánoční návštěvu k příbuzným. Pokud má možnost si vybrat, ať na návštěvu raději jede, než ji přijímá. Odejít se totiž dá vždy, a když na člověku neleží povinnosti hostitele, více si návštěvu užije.“
Jenže mnohé ženy k Vánocům přistupují opačně.
„Štve mě, že musím hostit manželovu rodinu. I tu jeho nesnesitelnou sestru, která si není schopna udržet žádného mužského, takže se na Vánoce vždy nasáčkuje k nám, opije se a pak u stromku brečí, že je sama. Ale vždycky jim to udělám hezké, i když to nesnáším. Ale musím,“ vypráví šestačtyřicetiletá Kateřina kolegyním v práci.
Ony ji říkají: „A tak proč to děláš? Proč musíš? Tak tu manželovu sestru nezvi.“
Kateřina: „No, to se musí. Zvu celou rodinu. Sice mě štvou, ale aspoň vidí, jak mají vypadat správné rodinné Vánoce. Ale řeknu vám, holky, lezou mi na nervy rok od roku víc.“
Kdo takové vánoční šachy nehraje, užije si svátky zpravidla lépe než ti, kteří už od října vytvářejí plány přesunů a návštěv rodinných příslušníků. Pravda je, že čím je rodina větší, tím těžší je najít způsob, jak udělat Vánoce, které by se líbily všem a všem vyhovovaly. Ale podobně jako v jiných případech i v tomto platí, že méně je více. Tedy, že přehnané organizování a přílišné používání slova musíme má mnohdy opačný efekt, než chceme.
Čtěte dále:
Jak přežít Vánoce s mladými
O Vánocích se má sejít co nejširší rodina, přece nenecháme babičku či dědu samotné. Tato věta zní dobře, ale realita bývá jiná.
Jak přežít vánoční šílenství? Tady je pár tipů
Předvánoční šílenství je v plném proudu. Mnozí obchodníci nás válcují reklamou už nějaký ten pátek a stále přitvrzují. Do klidných Vánoc, které si vzájemně přejeme, je hodně daleko. Jak tento podivný čas přežít?
Jsi macecha, zničíme tě aneb Spory o majetek v rozvedených rodinách
Je to jedna z nejsložitějších životních situací. Znají ji ženy, kterým zemřel partner a měl dospělé děti z předchozích vztahů. A ty se hlásí o svá práva.
Osamělost seniorů se zvyšuje, s mladšími těžko nacházejí společnou řeč
Žijí na můj úkor, ze sociálních dávek, jsou pomalí, jsou přítěží…To jsou jen některá z prohlášení, jež mladí lidé často pronášejí na adresu seniorů, stejně jako senioři místy nešetří slovy zklamání nad mladou generací.
Manuál pro kruté tchyně
Odmítám se ptát čtyřletého vnoučka, co si dá k snídani, a hodinu čekat na odpověď, než vzhlédne od tabletu. U mě vnoučata budou jíst, co jim dám. Ne, nepohlídám vám o prázdninách tři týdny psa. Prosím, zajeďte mi do supermarketu na velký nákup. Jsem už slabá a stará, nebudu tahat sama těžké tašky, když vím, že vy jezdíte autem na nákupy každý týden.
Rozvádím se. Kvůli tchyni
Následující příběh místy vypadá jako z černé komedie, ale opravdu se stal. Šestapadesátiletý muž s pověstí kliďase a dobráka jednoho dne vzal ze stolu velkou těžkou skleněnou mísu a hodil ji po své tchyni.
Alografní závěť může pomoci předejít sporům v rodině
Existuje mnoho dobrých důvodů, proč sepsat závěť. V klidu, včas a s jasnou myslí si člověk udělá pořádek ve věcech dědictví, se svým majetkem naloží dle vlastního uvážení a dost možná předejde případným sporům v rodině.
Vůbec mi nevoláš aneb Závislost na dětech
Jak se máš, mami? Nijak, pořád stejně. Ahoj, babi! No, že sis na mě vůbec vzpomněl. Dědo, nechceš přijít v neděli k nám? Nebudu otravovat. Neznáte takové hovory? Takové situace? Ne? Pak jste šťastná rodina.
Právo v praxi: Exekuce na výživné se jen tak nezbavíte
O tom, jak zrádné může být neplacení výživného, se na vlastní kůži přesvědčil pan Jindřich. Do finančních problémů dostal nejen sebe, ale také své rodiče v důchodu, které požádal o pomoc. Ani jejich půjčka totiž Jindřicha exekuce nezbavila.
Děda není horší než babička. Proč se o nich tolik nemluví?
Jak vám fungují babičky? To je častá věta, kterou si mladí mezi sebou říkají. Ale proč se nikdo neptá, zda vnoučata hlídají dědové? Vždyť takových je mnoho.
Ideální partner? Ano, ale až po smrti
Byl hodný, obětavý, věrný, miloval mě. Byla to ta nejlepší ženská na světě, žádná se jí už nikdy nevyrovná. To často říkají lidé, kterým zemřel partner, partnerka. Jenže jejich okolí ví, že ve skutečnosti to bylo úplně jinak.
Vnoučata o návštěvy prarodičů příliš zájem nemají
Několikrát týdně telefonát, jednou za dva týdny návštěva. To je kontakt Čechů se svými staršími příbuznými. Nejčastěji prostřednictvím mobilního telefonu.
Tykání v rodině. Samozřejmost nebo ne?
Starší generace byla zvyklá všem vykat, mnohdy dokonce i rodičům. Dnes se mnohem běžnější stává tykání, oslovování křestním jménem. Někomu se neformální komunikace líbí, někomu připadá nezdvořilá.
Mužský vzor. Nedostatkové zboží
Děda, který je moudrý a veselý. Táta, který má pevné morální zásady. Bratr, který vystudoval prestižní školu. Tak nějak by měly vypadat idoly, ke kterým mohou kluci vzhlížet. Jenže jich mají čím dál méně. V mnoha rodinách chybí mužské vzory. Na tom se shodují psychologové, pedagogové a dokáží si to připustit i sebekritičtí rodiče.
Babi, to nemůžeš. Pozor na rady mladších
Dědo, to nedělej, ublížíš si. Babi, tomu nerozumíš. Měla bys… Neměla bys… To už se v tvém věku nehodí, to je zbytečné, to nezvládneš. Přesně to jsou věty, které slyší lidé vyššího věku od svých mladších příbuzných. Mnohdy jsou to rady dobře míněné. Ale pořádně otravné.
Hádky kvůli penězům. Častý problém v rodinách
Co je nejčastějším důvodem hádek v rodinách? Finance. Ne nadarmo se říká, že když jde o majetek, projeví se charaktery. Sporů mezi generacemi kvůli nemovistostem a financím přibývá.
Neshody v rodině nebo dokonce týrání? Problém, o kterém se moc nemluví
S čím se nejčastěji lidé vyššího věku obracejí na telefonní linky krizové pomoci? S pocitem, že jsou osamělí nebo jim ubližují jejich blízcí. Mezigenerační neshody v rodinách jsou čím dál častější, ale je velmi obtížné poznat, kdy jde o běžné hádky a kdy o týrání.
Rozdílné tempo. Ve stáří to je problém
Žena chce výlet na kole, muž chce být doma u televize. Nebo naopak. Muž plánuje cestu autem k moři, žena říká: To bude únavné, to nezvládneš. Jestliže je někdo akční a někdo naopak zpomaluje, s přibývajícími léty to do páru vnáší spoustu neshod. Jedna osmdesátiletá dáma se nedávno obrátila na svou psycholožku. Vyprávěla jí: „Jen co jsme do Maďarska dojeli, šel si lehnout. Cesta ho zmohla. Dříve řídil až do Jugoslávie a po příjezdu jsme šli tančit. Nejraději by už nikam nejezdil. Co s ním mám dělat?“
Ženy diktátorky. Jak s nimi žít?
Babička dělá v neděli zásadně řízky. Babička chce, aby ten plot byl zelený. Babička říká, že máme koupit muškáty červené, ne růžové. Když se v rodině vyskytne žena velitelka, mnohdy je to peklo. Matriarchát však vládne v mnoha rodinách.
Umíte mluvit se svými vnoučaty?
Jak jsem se dostal ven z maminčina bříška? Proč si nemůžu sáhnout na sluníčko? Proč máš, dědo, šedé vlasy? Co dělat, když nám vnouče položí takovou otázku? Mnohdy jsou více na rozpacích prarodiče než rodiče.
