Dá se naučit být optimista? Ano, jen člověk musí chtít
Ilustrační foto: ingimage.com

Dá se naučit být optimista? Ano, jen člověk musí chtít

27. 5. 2017

Psychologové se rozdělili do dvou táborů. Jedni tvrdí, že dobrou náladu a pozitivní pohled na život mají někteří lidé vrozené, jiní jsou zastánci teorie, že optimismus se dá naučit.

Paní Jana se kamarádí s paní Eliškou. Oběma dámám je šedesát, obě jsou vdovy, obě mají dcery. Jana nedávno zahájila jejich schůzku slovy: „Viděla jsi ve zprávách tu dopravní nehodu? Celou noc jsem z toho nespala. Jo, a víš o tom, že dcera odjíždí na měsíc pracovně do Rakouska? Klidně mě tu nechá a vykašle se na mě, co kdybych něco potřebovala?“

Eliška na to: „Tak to je super, že má Klára práci v zahraničí, pojedeš tam za ní? Kdy jsi naposledy viděla Vídeň? To bych byla ráda, kdyby moje Petra měla tak dobré místo jako tvoje Klárka. A jestli ti můžu něco poradit, nedívej se v televizi na zprávy. Já vím, že člověk má být v obraze, ale já pak byla vždycky nervózní ze zpráv o tom, co zase zdraží a co kdo zase ukradl, tak jsem se na ně prostě přestala dívat. Místo toho jsem začala číst více knížek a je mi lépe.“

Podobné příklady zná ze svého okolí snad každý. Má Jana prostě smůlu, protože se narodila s vlastností zvanou pesimismus? Nebo si smutný pohled na svět sama vytváří? Anebo je prostě jen realistka a upřímně říká, co si myslí, zatímco Eliška předstírá bezstarostnost?

Pohádejte se s pesimistou v sobě

Americký psycholog Martin Seligman je zakladatelem pozitivní psychologie. Její součástí je teorie, že optimismus se dá naučit. Není vrozený, jak většina psychologů dosud tvrdila. Seligmanovi se říká otec teorie naučeného optimismu. Na své pražské přednášce před časem prohlásil toto: „Pesimisty formuje jejich přemýšlení o budoucnosti, kterou vidí v těch nejčernějších barvách. Samozřejmě, že musíme být realističtí. Některé zlé situace opravdu nelze změnit. Ale i na většině z těch špatných se dá najít něco nadějného. Něco, na čem můžeme zapracovat, aby se naše situace opět zlepšila.“

Jeho metoda spočívá v tom, že si na každé věci, která v nás vyvolává špatnou náladu, máme hledat jednu pozitivní stránku. Zjednodušeně řečeno, když slyšíme o dopravní nehodě, máme si říct: To mám ale štěstí, že nepotkala mě ani nikoho z mých blízkých. Jiný příklad: Když se nám něco nepovede, získali jsme cennou životní zkušenost a možnost poučit se z chyb.

Pokud to nepomáhá, Selinger své klienty učí diskutovat sami se sebou. Podle něj je cestou, když se sami sobě snažíme své pesimistické myšlenky vyvracet, polemizovat s nimi, stejně jako bychom diskutovali s jinou osobou. „Když máme před sebou člověka, s jehož názory nesouhlasíme, obvykle vytasíme argumenty. Máme od něj odstup, zachováváme si vlastní názor a sebevědomí. Zkusme stejným způsobem polemizovat s tím pesimistou v nás,“ vysvětlil.

Zbavte se negativních frází

V první řadě je tedy třeba udělat si jasno, do které skupiny lidí vlastně patříme. Je to poměrně snadné. Špatné životní situace potkávají každého z nás, bez ohledu na to, jakého jsme založení. Pesimista si v takovém případě řekne, že je to nezvratný stav, v lepším případě bude trvat dlouho. Optimista je přesvědčen, že se špatné období brzy změní, že se prostě něco stalo, ale zase to odezní.

Pesimisté mají pocit, že na špatných událostech ve svém životě mají nějakou vinu, podíl. Optimisté mají tendenci zodpovědnost za ně svalovat na někoho jiného.

„Stát se optimistou znamená naučit se několik dovedností, týkajících se toho, jak budeme sami k sobě hovořit v situacích, kdy budeme trpět a bude nám zle,“ shrnuje celé toto učení psycholog Seligman.

Takže, tady je několik zásad, kterými se při vytváření optimisty uvnitř nás můžeme zkusit řídit. Přestaňme používat negativní fráze typu: „To nemůže dopadnout dobře, příští rok to bude jedině ještě horší“. Proč to říkáme? Kde bereme tu jistotu? Co když naopak bude všechno lepší?

Nezdůrazňujme své chyby. Nikdy nikomu nevyprávějme, co se nám nepodařilo, co jsme se nenaučili, co nám nejde. Nikomu do toho nic není. O svých neúspěších ani nevtipkujme. Může být sice zábavné vyprávět ve společnosti, že jsme se za celý život pořádně nenaučili anglicky a vůbec nám to nechybí, ale mnozí lidé si z toho mohou odnést dojem, že se tím ve skutečnosti trápíme a proto svůj mindrák zlehčujeme. A ruku na srdce, není to tak doopravdy?

Když se nám něco podaří, není to dílo náhody. Máme na tom svou zásluhu, protože jsme šikovní, chytří, dobří. A takovým lidem se v životě daří.

Špatné zprávy, například ty o zhoršující se ekonomické situaci jsou sice nepříjemné, ale naše babičky a dědečkové by se jim smáli. Jsme generace, která žije v nejklidnější době. Neznáme válku, hlad a to, co my považujeme za bídu, považovali naši předci za blahobyt.

 

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libuše Křapová
Nejvíce mi padla do noty odpověď Mirka H. a Zuzany P. Taky na otázku, jak se mám, odpovídám - docela do jde. A nesnáším taková příkazová klišé, jako - musíš myslet pozitivně - a pod. Když je mi smutno, tak je mi smutno. A žádný příkaz to v té chvíli nezmění.
Jana Šenbergerová
Já se to naučila v kurzech Silvovy metody kontroly mysli a stresu a můj život se změnil k lepšímu. Možná i proto k mým oblíbeným knihám patří ta od Heidelore Klugeové Optimisté žijí déle. Léta jsem si ji chodila půjčovat do knihovny, a letos se mi povedlo koupit ji v antikvariátu. Jestli déle, to se teprve uvidí, ale že lépe, to už mohu potvrdit.
Zuzana Pivcová
Kdysi jsem chodila na angličtinu k Američanovi a ten nám říkal, že u nich při setkání zazní Jak se vede? a každý odpoví ve smyslu Díky, skvěle, zatímco u nás na stejný dotaz hned kdekdo odpoví: Ale, člověče, stojí to za houby....a už začne sypat ty jobovky. Přitom jemu se ale Češi jevili jako upřímnější. Podle mě to jsou ale oba mezní postoje, takhle reagovat. Učit se optimismu? Můžu se snad naučit mít blond vlasy? Že bychom začali s hlasitým smíchem sami pro sebe, jak doporučuje pan docent Nešpor z bohnické psychiatrické léčebny? Nejsem ani pesimistka, ani optimistka. Vím, co je, co bude a že si nejvíc za sebe musím ručit a taky dokážu ručit sama. Z toho pramení nikoliv smířlivá, ale docela spokojená vyrovnanost. Není to fráze.
ivana kosťunová
Zajímavý článek podněcující diskusi.
ivana kosťunová
Já se snažím také býti realistou, je to proces, ke kterému se musí dospět na základě určitých životních zkušeností - realismus vnímám jako optimismus s uměním zhodnotit možná rizika a umět se s nimi vyrovnat. Jinak souhlasím s těmi, kteří zde uvedli, že optimismus je nám vrozen a být negativně naladěn je tak trochu naše národní póza. Kurzy pozitivního myšlení dle mého názoru něco na úrovni tantry - a hlavně byznys.
Jarmila Komberec Jakubcová
Pesimismus je asi tak trochu naším národním zvykem. Většina známých na otázku jak se máš odpoví jak se má špatně a že bude hůř, jaké má nemoci a co je potkalo zlého.Myslím, že pesimismus je určitý styl života. když jim odpovídám, jak jsem spokojená, co plánuji, že se cítím zdravá nechápou a tak dnes už raději řeknu "nestojí to za nic".Pak jsem jak se říká normální. Nejsem optimista, jsem jen prostě realistka.Oba extrémy nemám ráda.
Mirek Hahn
Mám nejraději realisty. Ti očekávají, že všechno dopadne dobře ale pro jistotu mají připravenou alternativu, kdyby to nedopadlo. Lektory organizující semináře s tématem pozitivního myšlení považuji za obchodníky s deštěm, našli si dobrý byznys. Jedno doporučení bych přeci jen měl... pokud padne při setkání formální řečnická otázka : "Jak se máš ?" nebo "Jak je ?"... neodpovídejme obligátním : "Za moc to nestojí" ale zkusme říct : "Mám se fajn" :-)
Věra Lišková
Nevím jestli je pozitivní pohled na život vrozený, ale v dětství a mládí jej máme téměř všichni. Kam se pak s přibývajícím věkem vytratí ? Není marné si uchovat v sobě kousek té čisté dětské duše, i když se to zdá v dnešní době nevýhodné. Je to poklad, z kterého lze celý život čerpat optimismus. Některé věci se zkrátka za peníze nekoupí.
Zdenka Jírová
Ten článek je pravdivý. Optimismu se dá naučit, ale musí se chtít. Mám doma knihu Moc podvědomí. Je tam vysvětleno, jak moc na náš stav působí podvědomí. Když si budeme říkat, jsem smolař, nic se mi nedaří, i okolí Vás bude za smolaře považovat. Funguje to i naopak, kdo se chová sebevědomě, okolí ho považuje za úspěšného. Je dobré si to uvědomit a začít se podle toho chovat.