Eva
Foto: autorka

Eva

4. 3. 2019

Když si promítnu průběh svého vcelku rozmanitého života, je v něm spousta lidí, kteří mým životem prošli bez větší odezvy, někteří se jen tak mihli, jiní mě velmi ovlivnili a pak odešli,  další  kráčejí  vedle mě dál a já doufám, že ještě dlouho kráčet budou, a někteří jsou takovými hvězdičkami, které na chvíli zmizí, pak se zas na chvíli vynoří, ale zůstávají mimo to lidské hemžení, prostě jsou.

Evu jsem znala už od první třídy. Hodná, slušná, vždy hezky oblečená, upravená, učesaná holčička, takový ten typ, který matky rády dávají svým dcerám za vzor. Nejenže jsme s Evou chodily do stejné třídy, ale můj tatínek spolu s jejím tatínkem hráli na housle v symfonickém orchestru Lípa a snad se i trochu přátelili. Zatímco můj tatínek hrál druhé housle, pan Holoubek – tak se tatínek Evy jmenoval – byl prvním houslistou a vždy po skončení koncertu mu dirigent na znamení úcty potřásl rukou. Moc se mi to gesto líbilo.

Obě dvě jsme také navštěvovaly stejnou hudební školu, ale tady veškerá podobnost končila. Zatímco Eva po příchodu ze školy usedala ke klavíru, vytrvale trénovala a objevovala krásy hudební dovednosti, já jsem na housle v rohu mého pokojíku ani nepohlédla, a běhala jsem s partou děcek venku. Táta sice svůj sen o dceři houslistce, se kterou jednou budou hrát houslové duety, nevzdával a snažil se mě přimět, abych na hodinu v hudební škole alespoň trochu byla připravená, ale bylo to zbytečné. Já jsem ty housle prostě nenáviděla a "do houslí" jsem chodila s krajním sebezapřením. 

„Podívej se na Evu, vyhrála soutěž mladých klavíristů, to proto, že pravidelně na ten klavír cvičí, z té by sis měla brát příklad!"

A abych měla ten příklad stále před očima, organizovali spolu s panem Holoubkem rodinné výlety, většinou v létě k jezeru do Doks, kde tátové probírali průběh posledního koncertu, matky přetřásaly různé ty ženské otázky, a - nevím jak Eva, nikdy mi to nepřiznala - já jsem se bohapustě nudila. Evu jsem měla celkem ráda, ale byly jsme obě natolik povahově rozdílné, že vzájemná komunikace byla dost obtížná. Navíc, aniž by chtěla či se o to úmyslně přičinila, ničila moje ego. 

Někdy v šesté třídě, když už jsme zvládali základy Ruského jazyka, nám třídní učitelka rozdala adresy sovětských pionýrů, abychom si s nimi v rámci družby dopisovali. Ta moje pionýrka se jmenovala Marina a hned v jednom z prvních dopisů mně poslala svoji fotografii a požádala mě o tu moji. Mí rodiče však nejevili pochopení pro můj požadavek zajít se mnou k fotografovi, abych mohla poslat svoje foto pionýrce Marině, takže jsem si musela pomoci sama. V krabici s fotografiemi jsem našla jednu, kde jsem byla vyfotografovaná s Evou na výletě v Doksech.  Svoji postavičku jsem označila křížkem a napsala k ní „eto ja“. Pod Evu jsem napsala „eto moja podruga Eva“ a bylo to vyřešené. Přibližně po měsíci mi došla odpověď. Pionýrka Marina mi psala, abych jí poslala adresu Evy, že by si raději dopisovala s Evou. I ta sovětská pionýrka pochopila, kde jsou pravé kvality.

Když jsem tuto příhodu vyprávěla na oslavě Eviných padesátin, Eva s úsměvem poznamenala „ O tom jsem ale vůbec neměla tušení, že jsi kvůli mně tak trpěla – tak já se ti po letech za to hluboce a upřímně omlouvám." Myslím, že společnost kolem nás se tehdy výborně bavila.

Po ukončení základní školy Eva odešla na konzervatoř, já jsem studovala místní gymnázium a sešly jsme si na dlouhou dobu s očí. Eva se vrátila jako učitelka do hudební školy v České Lípě zrovna v době, kdy já jsem bydlela v jiném městě, a když jsem se opět přestěhovala do svého rodného města, Eva už působila v Ústí nad Labem, později získala místo ředitelky hudební školy v Jablonném v Podještědí, zatímco ze mě se stala živnostnice s věčným nedostatkem času a prvky workoholismu ve všem konání.  A pak jsme se po letech opět sešly v našem rodném městě.

Také se vám stane, že potkáte známého člověka po mnoha letech a okamžitě zavedete hovor způsobem, jako byste se včera rozešli? I když jsme obě byly časově velmi vytížené, já ve své kanceláři a Eva ve svých mimoškolních aktivitách, kdy hrála tu v kostele, tu na vítání občánků, opět jsme o sobě věděly a rády jsme se při různých příležitostech setkávaly. Jednou za rok sraz spolužáků, občas jsem dostala pozvánku na koncert, kde Eva účinkovala, jen to společné posezení u vínka nám pořád jaksi nevycházelo. Ale vzájemná komunikace byla najednou velmi snadná, dá se říci, že jsme se ocitly na podobné vlně.

V říjnu loňského roku mi zazvonil  mobil: „Ahoj, tady Eva, budou mi předávat ocenění starostky za celoživotní kulturní přínos městu. Je to slavnost s programem a následným rautem, každý oceněný si může pozvat omezený počet hostů, tak já bych tě tam moc ráda taky měla."

Byla to pro mne čest a samozřejmě jsem pozvání přijala. Seděla jsem v hledišti, poslouchala oslavnou řeč starostky, která Evě předávala ocenění a věcné dary, a v duchu jsem viděla opět tu holku ve školní lavici, na výletě u jezera, a u klavíru, kde už posté piluje další úsek klavírní skladby až k naprosté dokonalosti. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho.

Dostat se na špici v jakékoliv činnosti vyžaduje kromě přirozeného talentu také nesmírnou dřinu, musíte té činnosti přizpůsobit celý svůj osobní život,odřeknout si mnoho příjemných věcí, je to do určité míry řehole. Ne každý je ochoten ji podstoupit. Proto bych chtěla bych tímto článkem připomenout a oslavit všechny ty bezejmenné nadšence ve všech oborech, kteří  nám možná svým jednostranným zaujetím mnohdy mohou připadat i komičtí, ale bez jejich obětavé činností bez nároku na honorář, bez nároku na slávu, by náš život byl o mnoho chudší. 

Eva Navrátilová dodnes učí, občas si zahraje v kostele na varhany, doprovází na klavír Českolipský dětský pěvecký sbor, hraje při vítání občánků, a doprovází jiné občany na cestě poslední, a to jsem nevyjmenovala všechny její hudební aktivity. Občas ji někdo z žáků osloví "paní profesorko" Na to ona s úsměvem odpovídá :" Ale já nejsem profesorka, já jsem jenom obyčejná chudá česká učitelka". Přesto jí tak oslovují dále. Prostě to tak cítí.

Pokud jste si dosud mysleli, že v Carnegie Hall vystupovali z Čechů pouze Helena Vondráčková a Karel Gott, velmi byste se mýlili. V roce 2017 zde vystupoval spolu s dalšími oceněnými dětskými sbory  Českolipský pěvecký sbor za klavírního doprovodu Evy Navrátilové. Na ukázku jsem vybrala píseň „Přeštický panenky“, a pomyslně se připojuji k závěrečnému potlesku publika, a gestu dirigenta, tolik podobnému podání ruky prvnímu houslistovi, kterým všichni Evino mistrovství ocenili.

Přeštický panenky

 

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Krásné emotivní vyprávění. Přátelství je nádherná záležitost a člověka obohacuje.
František Matoušek
Hezký článeček s ještě hezčím závěrem. Líbilo, moc.
Libor Farský
Sem s nimi! ♥
ivana kosťunová
Znala jsem i jiné finty :))
Libor Farský
To je nádherně podaný příběh a krásná hudební tečka. Také jsem odmítal chodit do houslí a dnes dělá totéž vnučka s hrou na čelo. Nevím proč ji do toho syn pořád nutí. Asi jí poradím tu fintu se špekem, ta mne móc pobavila!
Eva Krausová
Ivanko, i mne vždy upoutají lidé, kteří něčeho v životě dokáží, jsou úspěšní. Však i to, že ses dala na podnikání je úspěch, protože v tom je hodně odvahy, odhodlání. Písnička potěšila, však i hudba nám vždy okoření životy.
ivana kosťunová
Já vím :))
Jana Kollinová
Článek mě zaujal. Komu z nás se poštěstí mít přátele ze školních let, kteří nám mají co říci i po x-letech a na setkání s nimiž se těšíme? Kolik z nás má přátele, kteří si nás váží natolik, že se o nás zmíní nebo napíší článek? Ivano, ty patříš mezi ty obdarované!
ivana kosťunová
Já jsem si jednou dokonce namastila smyčec špekem. Nic jsem neuměla, a myslela jsem si, že když mi nebude hrát smyčec, že se na to nepřijde :))
Soňa Prachfeldová
A ještě dodávám, že jsem také chodila do houslí a moc nerada, štvaly mě ty hudební besídky, nechtěla jsem si stříhat nehty a dokonce jsem někdy šla i za hudební školu.
Alena Vávrová
Ráda jsem si přečetla, díky!
ivana kosťunová
Zuzko, přečetla jsem si i Marušku i Nepovedenou houslistku a musím říci, že ve srovnání se mnou jsi zase tak nepovedená houslistka nebyla. Ty jsi ty housle alespoň měla ráda ! Spíše to vidím tak, že maminka na tebe vás měla vysoké nároky ( stejně jako ta moje). Asi to byl v té době nějaký módní výchovný trend. :))
ivana kosťunová
Soňo, díky - ale i když vnímám umění všeho druhu velmi citlivě, za umělce se nepovažuji. Na to jsem příliš roztěkaná :))
ivana kosťunová
Děkuji všem za milé vzkazy, jsem ráda, že Eva zaujala. Zaslouží si to.
Elena Valeriánová
Milá Ivano, je to krásný článek o životě a o přátelství. Děkuji.
Marie Doušová
Hezké zamyšlení nad mládím a poutavý příběh až do dospělosti se moc povedl. Video potěší duši.Dík.
Soňa Prachfeldová
Krásné povídání o kamarádce o jejím úspěšném životě. V dospělosti zase člověk vidí vše jinýma očima a je prima, že se stýkáte. Vždyť Vy Ivano jste také takový umělec , jen v jiném oboru. Moc hezké :-)
Zdenka Jírová
Moc se mi článek líbil.
Hana Rypáčková
Hezké a jak jste obě pruhované...
Danka Rotyková
Je to moc pěkný životní příběh i písnička. Na chvíli jsem si myslela, že ten vztah dvou dívek a posléze žen asi nevydrží, že Eva zklame. Ale naštěstí to nebyl film, ale život. Obě máte štěstí.
Blanka Macháčková
Asi každý máme tu svou Evu. Ta moje se jmenuje Alena. Jaderná fyzička, několik úspěšných výstav svých obrazů. Je dobře že mezi námi jsou a že jim to přejeme a jsme pyšní na to, že je známe.
Marie Ženatová
Díky Ivanko za nádherný článek a působivé video...
Věra Ježková
Ivanko, hezký příběh i video.
Dana Puchalská
Krásný příběh. Děkuju. A video moc pěkné.
Jarmila Komberec Jakubcová
Moc hezké a zajímavé
Eliška Murasová
Ivano, moc hezký článek o zajímavé ženě a o přátelství, dokreslený Přeštickými panenkami, díky!
Zuzana Pivcová
Příspěvek se mi moc líbí a je blízký mému vnímání lidí, kteří procházejí či jsou spjati s mým životem. Také mi i konkrétně v něčem připomíná mé dětství a mladá léta (viz mé články Maruška a Neslavná houslistka). Dětem samozřejmě vadí, když je někdo, ať už učitel nebo rodiče, srovnává s někým lepším. To sice naše maminka nedělala, ale přece jen pochválila jiné děti za něco, co u nás musela být samozřejmost. Myslím, že nyní si s Evou rozumíte nejen kvůli zralému rozumu, ale protože si "nestojíte v cestě". Každá něčeho dosáhla, a to na zcela jiném poli. Já mám také kamarádku, s kterou jsem chodila na VŠ. Byla svědomitá, ale nijak mimořádně nevynikala. Dnes je docentka doktorka a jsou za ní (kromě náročného a obětavého osobního života) velké odborné i pedagogické úspěchy. A já jí to ze své pozice úplně jinde ze srdce přeji a obdivuji ji. Díky, Ivano, za článek a za upřímnost.
Hana Nováková
Působivý článek ze života a nakonec ta písnička - hezké počtení i poslouchání