Milé dívky,
Evo, Dano, Jitko, Marie, Svatavo, Zuzano a Hanko, která jsi mě na cestu k i60 přivedla! Děkuju, že jste se ozvaly a vlídným slovem vzaly mezi sebe... Vlastně kvůli vám jsem se rozhodla, že vám tu načatou asijskou cestu ještě kousek dál dopovím.
Japonsko už jsem opustila, teď už vás zdravím z divokého thajského ostrůvku v Andamanském moři. Leží přímo proti překrásnému souostroví PhiPhi, s turisticky atraktivní pláží, na níž se před lety točil slavný, dosti drsný film s Leonardem di Capriem.
Na Japonsko ale stejně vzpomínám kudy chodím, bleskové dojmy, nastřádané za pár hektických dní, se mi stále vracejí. Když zavřu oči, vidím Fudži... nádhernou, ve svém majestátu osamocenou, dřímající sopku, která s probouzením vůbec nespěchá. Jak jsem se k ní dostala?
No protože naši tři jazzmani, o nichž jsem se zmiňovala minule, v tokijském Cotton Clubu silně bodovali...a jistý pan Širó, amatérský basista, jinak úspěšný designér firmy Nissan v penzi, zatoužil ukázat jim své studio, které zdobí i jedna výstavní stará basa českého původu. To studio je sice trochu z ruky, zabudováno v jeho právě dokončeném domě, který si postavil na penzi na návrší za městem Kamakura. A ten dům je situován přesně naproti úžasné Fudži.
Tím pádem jeho obyvatelé a návštěvníci z terasy, z obýváku nebo z vany v koupelně mohou nejvznešenější japonskou horu pohodlně pozorovat.
V březnu je její vrcholek zasypán sněhem, a když přijde vítr, mraky a mráčky ho střídavě zahalují a odkrývají podle toho, jak právě fouká. Fudži to nevzrušuje, za všech okolností si stojí na svém a velebně ční větru a dešti vstříc, do výšky bezmála čtyř tisíc metrů.
Hory a moře mají hodně společného. Moře sice přichází a odchází, zatímco hora stojí a zůstává... od východu slunce do večera se ale podle vlivem přírodních okolností proměňují.
I náš oblíbený thajský ostrůvek oblévá moře, i on má svou důstojnou džunglí zarostlou horu. Jmenuje se Phu, a nikomu přístup na svůj vrcholek jen tak nedaruje. Liany, hadi a štíři, opice ve větvích, vedro a spousty roztodivného hmyzu. Domorodci znají cestu, s průvodcem by to asi šlo. Kdo to zkouší, údajně rychle pochopí, že tady nejde o lezení, ale spíš o znalost terénu a prodírání neprostupnou houštinou.
Andamanské moře je na rozdíl od hory Phu velmi přívětivé, od listopadu do konce dubna bývá nejvlídnější. Tropické bouřky se sice vyloučit nedají, stejně jako vlnobití nebo medúzy... uprostřed klidných a slunečných dnů, je ale krátká změna počasí k horšímu docela vítaná. A to, co rozbouřené moře přináší, člověka od obdivování přírody, rychle vrací zpátky na zem. Mezi kamínky, mušličkami všeho druhu, úlomky větví, kořenů i ztrouchnivělých kmenů, přiváží pytlíky, rybářské vlasce a sítě, plastové boty a botičky, lahve a lahvičky, a malé lehounké dávkovače na léky, těch bývá skoro nejvíc.
Chtěla jsem ještě říct, že mě to vždycky donutí posbírat, co okolo sebe vidím, a nanosit to do odpadkových košů, že ale současně pozoruju, že mé počínání je marnost, protože všechno, co leží o kus dál, příští den vlny opět spláchnou a voda odnese...
Jezuskote, mezitím jsem ale klikla na zprávy, a vidím, že Zuzana Čaputová ve druhém kole opět vyhrála! Je to úúúžasná zpráva o tom, že větší část Slováků se rozhodla vsadit na slušnost, kvalitu a opravdovost, s níž se tahle kandidátka na prezidenta do svého boje pustila. Věřím jí, a víte proč? Protože jsem někde četla, že už jako studentka v rodném Pezinku bojovala mnoho let o zrušení skládky a dostala za to cenu...takovou malou nobelovku za boj o lepší životní prostředí. Evidentně jí není jedno, co se kolem ní děje, a přesto, že má doma dvě děti, pustila se do boje s bezohlednými mafiány. Vypadá mírumilovně, ale má kuráž a já jí moc fandím.
Běžím to rozběhat na pláž...a posbírám všechny plastové lžičky a botičky, které potkám.
Zdravím, mávám,
Magdalena
