Dovolte nám, abychom vám předvedli své pásmo...
ilustrační foto: pixabay.com

Dovolte nám, abychom vám předvedli své pásmo...

5. 5. 2019

Touto kouzelnou větičkou, která po letech vzbuzuje huronský smích nejen můj, ale i ostatních, kteří v této akci byli zaangažováni, jsme uváděli školní představení naší třídy prvňáčků.

Bylo to v doznívajících padesátých letech a počínajícím uvolňování v letech šedesátých.

Naše paní učitelka byla ta nejlaskavější bytost, se kterou jsem se v životě setkala. V době, kdy nás učila, měla už důchodový věk, nebo se k němu rychle blížila. Byla svobodná, bezdětná a svému povolání se naprosto upsala. Protože jsme jí nahrazovali děti, které nikdy neměla, věnovala se nám bezvýhradně v době školního vyučování, i po škole, kdy s námi nacvičovala různá představení, kterým říkala - dodnes nevím, proč - pásmo. Byla to taková směska básniček, písniček, tanečků a scének, kterou paní učitelka zrežírovala tak, aby se i ten nejstydlivější a nejzakřiknutější žáček uplatnil. Když nedovedl zazpívat, styděl se předvést s básničkou, uplatnil se při sborové recitaci, nebo mu šikovná maminka ušila něco na způsob kroje, a mohl s ostatními dětmi tančit lidové tanečky.

Naše vystoupení byla poplatná tehdejší době a byla – z dnešního pohledu by se řeklo - angažovaná. Vystupovali jsme při různých akcích ROH, MDŽ, zvali si nás do podniků, kde jsme tvořili tzv. kulturní vložku, prostě o zájemce o naše představení nebyla nouze. Tak jsme jednoho dne vnesli kulturu i do podniku, kde pracovala moje matka. Bylo to u příležitosti MDŽ, a představení se jmenovalo „Našim maminkám“ Pokusím se vám jeho průběh vylíčit.

Hodně důležitý byl nástup. V čele šla paní učitelka s housličkami. Za ní už jsme nastupovali my v dvojstupu a v oblečení, ve kterém jsme vystupovali. Tak například holčičky, které vystupovaly ve scénce o zemědělcích, měly na hlavách šátky uvázané „na babku“ a přes rameno hrábě nebo motyku. Kluci holínky a kulicha. Tanečníci byli v lidových krojích, potom se tam ještě vyskytoval letec v letecké kukle, Evička svítila v bílých silonových šatečkách, protože hrála nějakou skladbičku na piano, a tak podobně. Já jsem stála v první řadě uprostřed, protože jsem měla důležitý úkol. Já jsem to celé uváděla. Nebylo to způsobeno ani tak mým uměleckým talentem, jako spíše tím, že jsem se ještě v předškolním věku naučila plynně číst, a tak zatímco jiné děti ještě slabikovaly, já už jsem byla schopná program, který jsem důležitě držela před sebou napsaný v pevných deskách, nejen přečíst, ale si i zapamatovat. Pouze, když přišlo na řadu „moje umělecké číslo“, ohlásila to paní učitelka. A oblečení jsem měla decentní, jak se u uvaděček slušelo – modrá sukýnka, bílá halenka. A věčně padající punčocháče s vyboulenými koleny.

Udělala jsem krok dopředu a slovy „Dovolte nám, abychom našim maminkám k svátku předvedli své pásmo, jsem uvedla první číslo. Doprovázela jsem je uvádějícím gestem pravé ručky, které táta při jiné příležitosti nazval „Jako když spadnou šraňky“. Krok vzad, paní učitelka dala tón, a uvedli jsme se písní „Leť, naše holubičko bílá. Krok vpřed, a z desek jsem ohlásila báseň „Buď republiko zdráva.“ Recitovali všichni sborově. A tak to šlo v rychlém sledu tak, jak nám to paní učitelka zrežírovala.

Koutkem oka jsem sledovala matku, která seděla u stolu se svými kolegyněmi z kanceláře, u nosu a přes pusu si držela kapesník, a slzela. Zrovna když jsem z improvizovaného stupínku v básničce, kterou jsem recitovala, spílala svým tenkým hláskem americkým imperialistům, že se jich nelekneme a řádně s nimi zatočíme, matka urychleně opustila místnost. Bylo mi to divné, ale zas tak příliš jsem nad tím nepřemýšlela.

Po našem vystoupení nám předseda závodní rady poděkoval, potřásl si rukou s paní učitelkou, pohladil hlavičku nejbližšího žáčka, a my jsme opět v dvojstupu odešli za sálu. Paní učitelka nás všechny pochválila, jací jsme byli šikovní, a nic jsme nezkazili, a mě se otázala: „Jestlipak sis, Ivanko, všimla, jak byla tvoje maminka dojatá, když jsi přednášela básničku? Váhavě jsem to odkývala, ale věděla jsem, že to tak asi nebude. Moje maminka byla „tvrďák“, a jen tak snadno se nedojímala.

Vysvětlení se mi dostalo asi po týdnu, kdy jsem tajně vyslechla matčin hovor s kamarádkou, která se u nás zastavila na kafíčko. Mamka jí parodovala průběh našeho vystoupení, včetně mé produkce a obě se svíjely smíchy. Tak jsem poznala krutou pravdu. Moje maminka neplakala dojetím, moje máma řvala smíchy!!

Nikdy jsem se už nedozvěděla, co paní učitelku k podobným akcím vedlo. V KSČ prý nebyla, a protože byla velmi laskavá, chápavá, bezelstná, vysvětluji si to tím, že tomu systému opravdu věřila, těšila se, že nás čekají světlé zítřky. Nebyla ostatně jediná, později jsem se setkala se spoustou skvělých lidí, kteří věřili, že pomáhají nastolovat spravedlivější řád ve společnosti. Ale možná naše milovaná učitelka chtěla být co nejvíce s námi, byli jsme jedinou náplní jejího života.

Na třídních srazech na ni dodnes vzpomínáme s láskou a úctou a na naše tehdejší vystupování s lehkým pobavením.        

Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Ještě za dob socialismu jsem se přímo od učitelek dověděla, že děti po takovém školení usoudily, že revoluci v Rusku vyhrál car Lenin. Ovšem bezkonkurenční politické školení byl srpen 68. To už ale taková sranda nebyla.
Anna Čípová
Paní Ivano, děkuji za článek. S námi nacvičovala pásma paní učitelka ze školní družiny. Moc ráda na to období vzpomínám.
Soňa Prachfeldová
Naše škola také s námi nacvičovala různá pásma, básně, když jsme hrály /děti/ pohádku děduška maroz jolku nam priňos- tak já důležitě říkala - já sova učená v celém lese vážená... , ještě teď se směju a děti vesměs berou vše zodpovědně a patřilo to k našemu dětství. Měla jsem rozumné rodiče, kteří mi nemotali hlavu z tehdejšího režimu, i když mnv nám do baráku nastěhoval nechtěné nájemníky. A učitelé pro nás byli osobnosti, oproti dnešku, jak se s nimi jedná.
Ilona Kolářová
Na ta pásma k nejrůznějším příležitostem si pamatuji moc dobře. Provázela mne po celou dobu školní docházky. Většinou to bylo k "Vítěznému únoru" a k VŘSR.
Jitka Caklová
Proti článku nenapíši ani půl slova, neboť každý obraz o sobě si vytváří každý sám, tím co píše. Každý z nás, pokud je schopen je vydolovat, má nějaké vzpomínky, Také jsme měli soudružku učitelku, která nám "lila do hlavy", jak bude krásně, až vybudujeme komunizmus, jak bude všechno zadarmo, neboť každý bude uvědomělý a ze společného si vezme, jen tolik, kolik bude potřebovat. Kdo by tomu rád neuvěřil, když slyšel "ZADARMO". Bohužel, potřeby se lišily a postupem času stále víc. Kdo je dnes schopen a ochoten si uvědomit, jakou morální devastaci zrůdnost komunistického režimu na lidech napáchala?
ivana kosťunová
Děkuji za vysvětlení, když si to promítnu s tím odstupem let a uvědomím si, v jakém období jsme do první třídy chodily, doplňuji si mozaiku. Konkrétně pro tuo paní učitelky by byl odchod ze školství životní tragedií.
Marcela Pivcová
Paní Ivano, na Vaši větu: … co paní učitelku k podobným akcím vedlo... Vám odpovím jednoznačně - paní učitelka dostala vystoupení se žáky za úkol od vedení školy. Sama jsem později v období "normalizace" se žáky při různých podobných příležitostech vystupovala. Kolega češtinář musel obstarat recitaci básní a průvodní texty, já měla za úkol hudební doprovod. Do toho bohužel patřily občas i angažované písně, které jsem musela se žáky nacvičit. Bylo-li výročí konce války nebo MDŽ, prošlo nám pásmo z veršů našich známých básníků a Smetanova či Dvořákova hudba, kterou jsem k recitaci pouštěla z magnetofonu. Při jiných výročích byly verše i hudební doprovod poplatné režimu. Odmítnout úkol by bylo, bez přehánění, spojené s rizikem opustit školu.
Marie Doušová
Krásné vzpomínky i já jsem si při čtení tohoto pěkně napsaného článku oprášila svoje dětství a moje recitace a herecké představení na různých besídkách. Ano Ivo, je na co vzpomínat. Dík.*********
Helenka Červenka
A právě na STM jsem já přednášela procítěně: 1/Pro koho Lenin žil a 2/ Jsem pionýrka, víš?..., s kterými jsem vyhrála školní kolo. Dostala jsem se do městského a tam jsem si to zopakovala a poté ještě v okresním kole a naposled v krajském-tam ale bez postupu. Pak jsme měli ve zbylém čase zarecitovat ještě něco, já vybrala Cestičku k domovu a Křišťálovou studánku a v komisi asi neseděli takoví angažovaní ideologisté, tak to tam jen zašumělo a pak mi kdosi z té komise při loučení prozradil, že kdybych si místo propagandistických veršů vybrala do soutěže Cestičku a Studánku, mohla jsem hrdě postoupit do celonárodního kola :-) Marně jsem se nedávno snažila tu báseň o Pionýrce na Netu najít, protože na rozdíl od Lenina, z téhle si za Boha nemůžu vzpomenout ani jedno slovo.
Danka Rotyková
Paní Ivano, zažila jsem podobná vystoupení taky a tehdy jsem byla šťastná. Moc ráda jsem totiž zpívala i recitovala, což celá moje rodina naprosto nechápala. Ale nebránili mi, nechali mě vyrůst a prozřít. Díky za připomenutí.
ivana kosťunová
Díky, Zuzko. Jak jsem mohla zapomenout na STM ? Dokonce jsem jednou vyhrála krajské kolo . :))
Zuzana Pivcová
Ivano, sice si víc pamatuji, jak jsme hrály se sestrou amatérské divadlo nebo zpívaly v dětském sboru, ale to bylo mimo školu. Kulturní pásma secvičená s třídní učitelkou jsem zažila také. Rozhodně právě k MDŽ, kdy jsme s ním vystupovali na slavnostním odpoledni žen na hoře Tábor u Lomnice. Byly to většinou básně pro maminky, ale já se zamilovala do básně pro Afričanku z osvobozené země (na přelomu 50.-60. let se bojovalo hodně za nezávislost), začínala: Sestro má, černá růže, cítíme stejně, já i ty, jen tvoje pleť má jinou barvu nežli moje....Vůbec nevím, kdo to napsal, bylo to hodně ideově pojaté. Mamince se to nelíbilo, když jsem jí to doma říkala, a tatínek, ten takovéto akce ignoroval, protože by ho to usmrtilo ještě dřív než umřel sám. Ale my jsme obě vystupovaly rády, i v Soutěži tvořivosti mládeže. Děti se nechtějí odlišovat. A ten výraz Pásmo se opravdu běžně používal. Naše učitelky nebyly nijak angažované, asi to dostaly za úkol. Moc děkuji za vyprávění.
ivana kosťunová
Mě to vychází nastejno. Vzpomínky jsou hezké, a je to neustálým námětem našeho srazu spolužáků :))
Elena Valeriánová
Ivano, ale musíš uznat, že je to krásné vzpomínání. Na laskavou paní učitelku i na všechno ostatní. Taky jsem kdysi věřila, že to s námi strana a vláda myslí dobře. Dobře mi tak. Ale co je horší - to co bylo a nebo dnešek, kdy nevěříme nikomu a ničemu? Ale to sem nepatří. Moc hezké čtení. Děkuji.
ivana kosťunová
Eliško- buď ráda. To prý je příznak stáří- pamatuješ si detaily padesát let staré, a nevíš, co jsi měla včera k obědu :))
ivana kosťunová
Děkuji za milé komentáře, myslela jsem, že budou spíše negativní, vždyť se jednalo o komunistickou éru !! Je ale patrné, že se vás v tom poznalo více, a Líbí se mi komentář Hany Novákové- některé události s námi odejdou. Opravdu- tohle nám nikdo jiný věřit nebude :))
Eliška Murasová
Ivano, má to vtip a šmrnc. jen se v paměti nemohu dopátrat podobných historek, je s podivem, kolik detailů si pamatuješ.
Naděžda Špásová
Myslím, Ivano, že nás to zažilo víc. I já jsem jako žačka recitovala a pak mi říkali Krupská. Asi je vám jasné o čem ty básně byly. Táhlo se to se mnou i na střední, pár pražských fabrik mělo tu čest. :-)
Blanka Macháčková
Díky podobným akcím ještě teď zarecituji budovatelské básně. Hezky píšeš a jsem nadšená z tvého blogu.
Libor Farský
To je miloučké ! Jen houšť a větší kapky, Ivanko. Tak málo článků je zde o dětech ...
Věra Ježková
Ivanko, moc hezká vzpomínka. Já jsem musela chodit o různých výročích recitovat básničku nějakého Arména Narodu russkomu privet … :-)
Eva Mužíková
Hezká vzpomínka Ivano.
Jitka Hašková
Hezká vzpomínka, ale v dětství jsem v žádném takovém kroužku nebyla, ale vím, že se to dělo.
Alena Tollarová
Při čtení se mi vybavila atmosféra našeho obecního kulturáku, jako kdyby to bylo včera. Pásma básniček k MDŽ i děda mráz, toho mám dokonce na fotce. Sukýnky z krepáku a tykadla na hlavičkách, rozklepaná kolínka a šero v sále. Jó, to byly časy ...
Hana Nováková
Jsou události, které s námi s posledním naším dechem odejdou. A tato patří určitě mezi ně. Moc hezké...
Jana Kollinová
Při čtení jsem se snažila vydolovat v paměti vzpomínku na podobné aktivity, kterých jsem na základním stupni zúčastnila, ale nepodařilo se, tak jsem si vychutnala vystoupení Ivany.
Vladislava Dejmková
Také mám podobné vzpomínky na tuhle dobu. Náš pěvecký kroužek vystupoval při různých příležitostech a vesele jsme pěli budovatelské i jiné písně. Taková byla doba. Alespoň jsme se při tom pobavili.
Dana Puchalská
Moc hezká vzpomínka. Děkuju.