Malá glosa ke stravování seniorů a ke stravovacím návykům dětí
Ilustrační foto: pixabay.com

Malá glosa ke stravování seniorů a ke stravovacím návykům dětí

12. 11. 2019

Hledal jsem rubriku, kam to zařadit, tento můj pel mel o stravování, o výchově, o oblékání, je i o škole i o rodině. Tak snad nejvíc patří sem – do gastronomie. Jsem nezúčastněný. Nebyl jsem ani učitel, i když jsem přednášel studentům na VŠ, ale to byla vždy velmi odborná technická látka.

Nejsem kuchař a ani odborník na stravu – no, to už vůbec ne. Mám kila navíc a pí MUDr. Cajthamlová by byla se mnou velmi nespokojená. Mám jen dojem, že ten náš svět stravování, ten svět „moderního stravování“se žene někam jinam. Když někdy vidím pana Pohlreicha, jak vaří, tak si myslím, že pro běžný život rodiny s dětmi nebo pro denní vaření důchodců to není asi to „pravé ořechové“. Jeho kuchařské kombinace, množství ingrediencí, která potřebuje např. k marinování, k dochucování, apod., mně přijde trochu mimo pro běžný život v kuchyni. Jistě jsou mezi námi tací, jejichž koníčkem je vaření a hrají si s tím vším u sporáku, stejně jako zmíněný šéfkuchař. Já mám rád českou a středoevropskou venkovskou jednoduchou kuchyni.

Přiznám se dobrovolně, že i já rád vařím. Nemám moc rád sladké, takže neumím péct buchty, dorty a ostatní sladkosti, nemusím ani zmrzlinu, ani čokoládu. Takže do toho se nepletu.  Moje matka byla vynikající kuchařka, dokonce na to měla prvorepublikové vzdělání a mimo to byla i vyučená řeznice. Zavařila a naložila vše co u nás, v okolí Brna „rostlo v okruhu do 10 km, ať nám to patřilo nebo to bylo JZD“ (vypůjčil jsem si tato slova od Vladimíra Menšíka), ale s tím, že to byla pravda i o všech našich sousedkách. Byly to starostlivé ženy.

My, starší dorostenci, máme již určité návyky, a to i ve stravování, já mám rád jeden nebo dva dny v týdnu bez masa, mám rád polévky, zeleninové a silnější, nemusím vůbec steaky, drůbež a tato lehká masa miluji. Určitě víc kořením, trošku solím (i když bych neměl), mám rád jídla výrazné chuti, křenovou omáčku dělám jako „křen“ silnou.  Guláš vařím nejméně jeden až dva dny dopředu, aby měl čas se zaležet. Myslím si, že všichni my starší už s našimi zvyky toho moc nezměníme, už jsme navyklí na okruhy jídel, na okruhy činností, už se držíme toho svého rybníčku. Nevyčítejme si, že někdo jde do hospody, někdo na ryby nebo dámy mají babinec. Já rád cestuji, miluji jízdu autem, to je pro mě úplná droga. Ale k jídlu, to potřebuji klid (tuto vadu mám celý život), proto jsem si nikdy na ulici třeba nedal párek, zmrzlinu, apod. a raději si vyřídím všechny denní osobní i pracovní úkoly a potom, třeba až ve tři odpoledne, se naobědvám. To je šlendrián, já to vím, ale mně to tak vyhovuje. Zvyk je železná košile.

Dnešní móda ve stravování je tak trochu zvláštní, zvláštní pro nás starší lidi. Mnoho z mladších generací, tedy patnáctiletí, nebo studenti či učni, zaměstnaní mladší lidé, apod., se stravují po různých restauracích, vývařovnách, využívají se rychlá občerstvení, pijí kávu nebo kolu na ulici a přikusují k tomu hamburger a mají často na uších sluchátka. Jsou pevně přesvědčeni o svém zdravém stravování – jsou in. Vše ve spěchu, vše tak na půl,….to asi moc zdravé není, myslím si já.

Já mám raději kávu v pohodě doma nebo v kavárně, a v klidu a vše si vychutnat, při tom si povykládat, anebo jen tak, z kavárenské zahrádky pozorovat svět. Taky ty hamburgery a podobné 10 cm vysoké sendviče moc rád nemám. Já totiž tolik neotevřu ústa, abych si mohl kousnout, pak mně z toho vždy vypadlo něco na košili nebo pošpinilo sako, hořčici nebo majonézu mám až za ušima a nakonec se to svezlo a upadlo na zem, a o zapatlaných mastných prstech ani raději nemluvím. Ne, že by to nebylo dobré, to ano, ostré chutě, kombinace slaného masa a nasládlého pečiva a zeleniny atd. to je chuťově velmi lákavé. Nevím, jestli je to zdravé, ale když si to někdo koupí jednou až dvakrát za rok, tak jistě svému zdraví neuškodí. Ale ono se to prodává a hlavně jí ve stovkách či tisících kusů denně.

Několikrát se mně stalo, že jsem slyšel kritiku na tu či onu restauraci. Na svých cestách se musím často stravovat po restauracích. Přiznám se, že mám několik již dlouhodobě vytipovaných „hospod“, kam jdu rád na jídlo. Někdy si řeknu, no mám to do Horní Dolní ještě 50 km, tak to vydržím, a až tam půjdu na oběd či večeři, protože jsem tam byl již mnohokrát spokojen. Luxus restaurace není zárukou kvalitního jídla. Nepotřebuji jíst na stříbře a nepotřebuji také, aby mně za zády stály dvě servírky a klaněly se, ať jsem řekl cokoliv. Raději normální restauraci, kde poznáte, že se za den točí mnoho obědů, kde si všimnete, že tam chodí stálí místní hosté. Pokud jsem v restauraci poprvé, tak si také všimnu výběru jídel. Velký výběr jídel není stále ještě zárukou kvalitní kuchyně, všimnu si celkového pořádku, vždy když přijedu, tak si v restauraci odskočím na WC, jeho čistota a vůně jsou také body plusové. Neopomínejme při stravování ani, poslední léta zaváděná, denní menu, jsou to většinou „hotovky“ za rozumnou cenu. Mám-li tedy poprvé jídelní lístek takové neznámé restaurace v ruce, tak asi mně zrak nezůstane ne nějakém exotickém jídle – určitě si nedám „koule pana starosty“ – neb nevím, o co jde, a servírka to moc neumí popsat, ani tajemství šéfkuchaře mě nenadchne – když servírka odpoví – no, to je to tajemství. Asi nezazářím ani nad žraločím steakem, který si určitě nedám, i kdyby byl sebevychválenější. Když jsem v nové restauraci, tak si dám nějakou běžnou klasiku. Nemyslím tím jen smažený řízek či sýr, ale i jiná klasická jídla jako guláš (ten bývá v restauracích nejlepší, neb je zaležen), nebo francouzské brambory, rajská nebo koprovka s vejcem, zeleninové rizoto, apod. atd. To, co si myslím, že nejde moc pokazit. A naopak se dívám, co si kdo vedle mě objednává, jak moc „vylízané“ talíře servírka od ostatních hostů odnáší. Přijde vám to složité? Ne, prosím, to jsou jen mnoha a mnohaleté zkušenosti. Když první jídlo v té restauraci dopadne dobře, tak můj mozek si tuto restauraci zakóduje do paměti, a už se tam i vracím. Věřte, že dobrá venkovská hospoda nebo motorest u silnice, udržovaná v čistotě a s dobrými jednoduchými jídly, je k poznání také podle plného parkoviště. A když jsme na cestě, tak přece jíme, i pijeme, jen do polosyta.

Ano, stravování je u nás zvláštní, my Češi dosti ctíme obědy(Holanďané třeba vůbec), a to i během pracovního týdne. Objektivně musím říct, že si myslím, že je v Česku i perfektně propracovaný systém školního stravování a družin, což nám závidí mnoho a mnoho států v Evropě i ve světě. A nepíši to jako zaslepený vlastenec. I já jsem chodil ve škole na obědy, i já jsem chodil do menzy. Asi budu patřit mezi výjimku, ale mně jako školákovi či studentovi tyto obědy chutnaly. Kuchařky v základní škole byly z naší obce a všichni jsme se znali. A věděly, kolik dát brambor na talíř, masa, knedlíků a děti neměly strach, že to nesní. A to se mně líbilo. Kuchařka pí Nováková nám říkávala: Chceš si přidat jídlo? Tak si přijď, ale děcka neplýtvejte! A to byla padesátá léta minulého století.

Podívejte se, denně kolem poledne je většina našich restaurací plná. Dospělí (tedy většinou rodiče dětí) chodí na obědy. A potom si již doma s večeří nějak nedělají těžkou hlavu. A když je potom ve škole špenát, roštěnka, flíčky s masem, apod., tak mnoho dětí neví ani, o co jde, neznají to,  takže jim to nechutná. Doma mladé rodiny vaří k večeři či v sobotu, neděli rychlá jídla, i rybu a k tomu hranolky a kečup, salát děti většinou odmítají nejen ve školní jídelně. Mnoho dětí neumí ani správně používat příbor. Nechci a ani to nejde, aby šestileté dítě vzorně jedlo, ale osmiletý kluk, už by měl jíst, tak jak se má, nekrájet maso lžící od polévky. Často děti vezmou i maso do ruky a přikusují takto k příloze.

Myslím, že zde je velká chyba v rodině. Základy slušného chování se za posledních dvacet až třicet let u některých věkových i společenských skupin vytrácejí. Rodina musí vytvářet ten první stupeň přípravy dítěte do života. Mnoho bylo napsáno také o nevhodném oblečení do divadla, na koncert apod. I já jako student střední školy v 50. letech jsem šel do divadla jen v bílé košili a v tmavých kalhotách. Nikdy ne ve svetru a v manšestrácích, žádné tenisky nebo kecky. Polobotky nebo tehdy již začínaly mokasíny.

Nechci, aby to vyznělo negativně vůči mladým lidem. Mnozí si myslí, že dělat si, co chci – to je přece ta demokracie. Opak je pravdou. Právě vydobytá demokracie stanovuje mantinely, v kterých se můžeme a musíme my všichni pohybovat.

Kam jsem se to dostal od jídla. Tedy snad už závěr nad touto glosou, ne, ještě ne. Myslím si, že rodina je základ výchovy dětí a mládeže. Škola je hned na druhém stupínku, aby doplňovala a rozšiřovala to, co se v rodině jako v základu získá. Platí to pro malé děti při vstupu do školky, prvňáky v základní škole i po celou základní školu atd. I student na střední či vysoké zpočátku zjišťuje co se smí a co je přes čáru.

Někde jsem četl zajímavé pojednání, že rodiče se stávají otroky dětí v MŠ a v ZŠ. Nejdříve jsem to nepochopil. Po vysvětlení autorky článku jsem jí dal za pravdu. Rodiče mají totiž velký zájem, aby jejich děti sportovaly, dělaly různé kroužky, chodily do kurzu dalšího jazyka, atd. A najednou se zjistí, a to je zvláště ve městech, kde dnes děti nechodí bez doprovodu ze školy, po vyučování nebo po družině nemohou jen tak odejít, že babička čeká na vnuka a vede ho trénink a je s ním na hřišti, maminka letí z práce autem a bere malou dcerku do baletu nebo do němčiny, tatínek dnes nemůže pomoct, protože je na služební cestě, tak sousedka počká u MŠ a vyzvedne nejmladšího a vezme ho se svým dítětem domů. V sobotu je turnaj, tak tatínek jede autem se synem a s dalšími třemi dětmi, spolužáky, do vedlejší obce na sportovní turnaj. Přijedou domů odpoledne. Atd., atd., …. A už jsme u toho. Jak má žít rodina společně, večer napsat pár domácích úkolů, nebo se podívat na aritmetiku, protože synovi to nejde, syn by rád ale jel na hokej, protože dnes „u nás“ hraje Sparta. Možná ten název otroctví je příliš silný, ale kus pravdy na tom je. I děti potřebují volnost pro hraní, pro svoji zábavu.

A skutečně se teď ptám? Kde je ta společná rodinná večeře, kde je společný nedělní či sobotní oběd? Kdy se sejde celá rodina? Když u večeře by se přece měla rodina sejít a povykládat si. Aby si vykládali i rodiče spolu, aby byl prostor na to, že to vaše dítě má klid se svěřit se svým problémem nebo se svojí radostí, třeba ze školy. U večeře musí rodiče  i říct: „tak, Aničko, prosím tě, už konečně a naposledy, vidlička patří do levé ruky a nůž do pravé, a nožem se jídlo krájí a netrhá se“. „A fazolky na smetaně, to není Pepíku „žadnej blavajs“ a je k tomu ještě na tvrdo uvařené vejce a brambory a v klidu si teď sedni a jez“. Ten hokej Ti neuteče a ta Sparta těch utkání ještě vyhraje nebo prohraje stovky“. Proč děti neví, že kuře s kostí se může jíst rukama, stejně jako smažený kapr, a že salát se jí ale vidličkou, a malá vidlička či lžička naservírovaná na stole je na dezert. Že špenát není to “zelený“, co nejím, ale je to zdravá zelenina, atd. Pokud je to doma nenaučíme, tak ve školní jídelně to nebudou dělat, nebudou to neznámé jídlo ani jíst. Hranolky s kečupem, jistě jsou také dobré, ale proč sedmkrát za týden? A maso, nemusíme mít přece denně! Učme prosím děti pestré stravě.

Možná se mýlím, ale ve školních jídelnách, dle mé informace, se vaří většinou velmi dobře. Školní kuchařky jsou na tom odborně skvěle a dodržují stravovací i hygienické předpisy. Jídelníček je vždy kontrolován. Ale znáte to, jeden pubertální frajer ze třídy řekne, no to se dnes nedá „žrát“ a půl třídy to nejí. Ale to je jen ve výchově, nikoliv v kvalitě jídla. Každý z nás má jídlo, které mu prostě nechutná, někdo nesnáší rajskou, někdo brokolici. Já  zase neoplývám slastí u suši. Ale to jsou výjimky, to se týká jednotlivců.

Asi chci toho moc. Byl jsem tak zvyklý z domova, a dělali jsme to tak i s naší dcerou. Nikdy jsme nepodrazili učitelku, abychom shodili jednoznačně její rozhodnutí. Už i za nás, před 50 roky, byly telefony, a požádali jsme bez vědomí dcery učitelku o vysvětlení, co se stalo, nebo za ní skočili do školy. Vždy se vše vyjasnilo, a věřte, že ve velké většině měla učitelka pravdu. A to jsme neměli s dcerou prakticky žádné problémy, jen ty malé dětské „nemoci“.

Nechci, tím co jsem popsal, hodit všechny rodiče do jednoho pytle, a na všechny děti černou kaňku. I já mám v rodině naprosto opačné příklady, děti se dovedou chovat nejen doma, ale i v restauraci, v divadle i na výletě. Mám však za to, že větší část rodičů i prarodičů by se měla nad tím zamyslet. Jeden humornější příklad z naší rodiny: Mladý otec se snažil dlouhodobě do dětí pravidelně dostávat zeleninu. U starší dcery nebyl problém, u mladší – osmileté – problém byl. Zeleninu nemilovala a nemiluje. Tatínek ji dal návrh, "když dnes ve škole dojíš v poledne k obědu plnou misku salátu a doma k večeři si vezmeš také misku salátu, tak si můžeš potom přát z jídla co chceš". Jeho dcera se zamyslela. "A tati, mohu si skutečně přát, co chci?" Odpověď byla ano, a celá rodina teď čekala, co to bude. Mladší dcera řekla, souhlasím.  A druhý den ta mladší: "Tati, jedla jsem včera celý den zeleninu, tedy půjdeš teď se mnou tady u nás do hospody a já si tam dám vepřového vrabce se zelím a 4 knedlíky". Všichni jsme smíchy padali na zem. Otec jí to slíbil a tak to také proběhlo. Děti jsou kouzelné.

A my senioři – babičky a dědečkové, pomozme pozvednout tuto štafetu správného jídla, chování, oblékání a ukázat, že to jde. Že buchty s tvarohem nebo s povidlím nejsou jed, i když je v nich bílá mouka, že koprovka je dobrá a voňavá, i když je tam smetana, a že polévka je základ, který se jí lžíci, a nabereme si jí jen tolik na lžíci, abychom se nepobryndali. Že čisté boty jsou také naše vizitka.

Milí prarodiče, vezměte teď před Vánocemi, prosím, třeba svoje vnuky a vnučky někam na vánoční koncert, na besídku, hezky se oblečte, nebo ukažte dětem betlém v kostele, ať jste věřící nebo ne. Betlém a křesťanství je přece kus historie, i naší české historie. TV program není vše. Vezměte děti třeba i na malý výlet, třeba na malé Vánoční trhy, nebo do muzea. Ukazujte jim po cestě krásnou naši českou krainu, třeba už zasněženou, a vysvětle jim, že křičení a volání "už tam budem?" tu cestu nezkrátí.

Vánoční svátky dávají příležitost k mnoha krásným prožitkům. Ne množství dárků, ne velká hodnota dárků, ale pohoda, povídání, kulturní zážitky, sportování, to vše sblíží generace a vašim dětem nebo vnukům mohou velmi otevřít obzor. Vykládejte o sobě dětem, jak jste žili, vy, jako děti. Svátečně oblečená rodina na Štědrý večer i to je výchova ke vkusu a k etice. A je jedno, jestli máte kapra nebo řízek. A je jedno, jestli se někdo u Vánočního stromku modlí nebo ne. Návštěva rodičů či prarodičů někde na venkově, by měla být na Vánoce tou pravou třešinkou na dortu, nebou tou zlatou rolničkou. Babičky a dědové, nezapomeňte svoje vnoučata nenápadně učit, co je správné a co ne, ale také je nezapomeňte i rozmazlovat. Udělejte si slavnostní obědy či večery v pohodě, a věřte, že děti si to zapamatují. V zimě si dejte na návštěvě u babičky svařené víno a odpočívejte, dejte na lžičku ochutnat i dětem, nic se jim nestane.

Děkuji Vám za pozornost a teď je to již skutečně konec.

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Měchurová
Já mám jednu výhodu, že hrozně ráda jím a taky ráda vařím - asi je to spojené. Když si ale vzpomenu, co jedli mí rodičové - mívali jsme doma 2prasátka, plné hrnce sádla, klobásy ve spíži, škvarky ve velkém hrnci. Otec tvrdil, že brambory jsou hezké, když kvetou. Od mala jsem k tomu tučnému měla odpor, přesto na vepřo knedlo zelo, svíčkovou a sekanou od maminky ráda vzpomínám. Když jsem si potom vzala Valacha, který preferoval brambory a rýži (tu jsem nesnášela), naučila jsem se vařit docela zdravě. Rodiče měli srdeční problémy, otec zemřel docela mladý. Teď preferuju zdravou výživu, ale když zhřeším, tak si to pořádně užiju. Mám velkou výhodu, že manžel má rád zeleninu na všechny způsoby. Pamatujte, že hodně našich problémů je spojeno se stravou !!
Soňa Prachfeldová
Ráda jsem si početla, ochutnám i ty rychlovky někdy, ale čím jsem starší, tím víc jím nejraději to, co si ukuchtím.
Zuzana Pivcová
Ono je to trochu smíchané tematicky dohromady, ale postřehy zajímavé. Protože třeba já nemám zkušenosti, co a jak jedí dnešní děti, ráda jsem si ten názor přečetla. A jak se stravují dospělí, to často (ne vždy, objektivní důvody) záleží hlavně na nich. Ani já nemám ve svých chutích a druhu stravy zcela jasno. :-D
Eva Mužíková
Ivano, také jsem u svých vnoučat narazila na slova - to nejím... nenutím je, ale občas je " oblbnu " a ona se pak diví, když jim řeknu, co to bylo... a snědla to bezproblémově...
Dana Kolářová
Malá glosa rozmělněná v délce.
Jana Šenbergerová
S lecčím souhlasím, s lecčím ne. Přesto jsem si hezky početla a délka malé glosy mi nevadila.
ivana kosťunová
Naše stravovací návyky mladá generace považuje za nezdravé a určitě má v mnohém pravdu. Ani já si občas neodpustím svíčkovou, kachnu s bramborovým knedlíkem a se zelím a různé ty dobroty, na kterých jsme vyrostli. Ale naučila jsem se i pochutnat si na su-ši, tataráku z lososa, slávkách, a dalších pochutinách středomořské kuchyně. U mých vnuček mě zlobí, že oni toho dost "nejedí". Je těžké pro ně vařit, protože jsou v tom rodiči podporovány. Dnes to prostě tak je, že děti nesmí děti do ničeho nutit, ani do jídla. Přizpůsobila jsem se, ale co se týká kultury stolování, tam jsem neúprosná. Sice jsem s nimi chvíli bojovala, když mi tvrdili, že doma jedí když mají hlad, a společné rodinné obědy nemají. Ujistila jsem je, že u babičky je to jinak, a pomalu si zvykly. Dokonce se jim to myslím začalo líbit. :))
Eva Mužíková
Přečetla jsem pozorně celý článek, věta: " Nikdy jsme nepodrazili učitelku, abychom shodili jednoznačně její rozhodnutí ". Pod toto se i já podepisuji, bohužel v dnešní době to v mnohých rodinách chodí naopak. Chudáci učitelé.
Věra Ježková
Malá glosa o rozsahu kratší seminárky. Na můj vkus příliš mnoho písmen.
Jindra Hubačová
Po přečtení článku jsem došla ke stejnému závěru jako Elenka V., takže více nebudu dodávat.
Elena Valeriánová
Malá glosa ... je příliš dlouhá a je v ní páté přes deváté. Tak jako v jiných oblastech se změnil život dnešní mladé generace, tak je to i ve stravování. Neříkám, že se mi to zrovna zamlouvá, ale tak to je. Nejím hamburgery na ulici, nechodím do rychlého občerstvení a kávu mám raději z porcelánu než z kelímku, ale nezatracuji tu dnešní uspěchanou generaci. Prostě žijí jinak, žijí rychle. Je to škoda, moc věcí minou aniž by si jich všimli.
Dana Puchalská
Jaroslave. Víc než perfektní článek a mám pocit, že na něj bude reagovat hodně čtenářů a čtenářek. Souhlasím s Vámi a děkuji .