Mých 30 let  svobodných rozhodnutí

Mých 30 let svobodných rozhodnutí

18. 11. 2019

Stojím na náměstí mezi svými kolegy, cinkáme klíči, křičíme s davem, hrdě vystavujeme trikolory na klopách kabátů, necítíme vlezlou listopadovou zimu, a jsme tady všichni. Všichni ti, kteří jsme se s omrzelými výrazy míjeli ve městě, na různých akcích, celé to naše stádo, ve kterém jsme se cítili bezpečněji, ve kterém jsme se snažili ukrýt, nebo alespoň příliš nevyčnívat. Pečlivě opatrované naděje najednou dostávají konkrétní obrysy.

„Už je to tady!“

Ze setrvačnosti se kradmo ohlížím přes rameno, jestli mě někdo nepozoruje, a najednou vidím svého nejvyššího nadřízeného. Hrkne ve mně, přála bych si být menší a ještě menší, až budu nejmenší na celém světě…..

„ Zvítězili jsme! „ Volá a mává na mne, na klopě má stejnou trikoloru, jako já. Ještě včera tam měl odznak Lenina.  Ještě před půlrokem jsem byla u něj „na koberečku“ a musela jsem uspokojivým způsobem vysvětlovat, proč jsem se nezúčastnila prvomájového průvodu. Nad mým „vysvětlením“, že jsem stála s dětmi na chodníku, abych jim ukázala, jak vypadá prvomájový průvod zvenčí, nám oběma cukaly koutky úst potlačovaným smíchem, ale přesto jsem se musela rozloučit s prémiemi za poslední měsíc. Teď se na mne servilně usmívá, a tváří se, jako bychom spolu denně chodili na pivo. Jsem tak šokovaná, že nedokážu adekvátně zareagovat. Jedno je jisté.

„Ono už to opravdu prasklo!!“

Následující dny prožívám jako jeden velký mejdan. Privatizace, dražby nemovitostí, na ulicích skořápkáři, trhovci s různým zbožím, otevírání obchůdků, propouštění nadbytečných zaměstnanců z privatizovaných podniků a výměny na vedoucích postech. Lidé se na sebe usmívají, jsou k sobě zdvořilí, vlídní. Ale postupně se vše dostává do stálejších kolejí a pak už to jde v rychlém sledu.

Kuponová privatizace - plna nadšení nakupuji akcie a chci se stát akcionářem. Žádné fondy- se svými akciemi si budu hospodařit sama!  Některé prodávám, ponechávám si pouze akcie známé sklářské firmy v domnění, že to je sázka na jistotu. Ještě je mám schovaný. Neprodělala jsem, ale ani nezbohatla.

Nevadí  - začnu podnikat. Otevřu si obchod s porcelánem, sklem, keramikou a hezkými věcmi. Zatím zde žádný není, budu první a tedy bezkonkurenční.

„A kde na to vezmeš peníze?“ Ptá se manžel.

„Banka mi půjčí“ A plna elánu obcházím místní banky. Ale nemám čím ručit, zásoby zboží mi banka jako aktivum neuzná a zastavit náš panelákový byt zase nedovolí manžel. Ani prodej Trabanta by moji finanční situaci příliš nevylepšil.

„ A pak je tady ten věk“ Důležitě mi vysvětluje čerstvá maturantka za přepážkou banky. Je mi 41 roků a po tomto sdělení mám chuť přepážku přeskočit a zmíněnou slečnu inzultovat. Co si to ta holka  dovoluje??  Nicméně- nesplňuji parametry pro poskytnutí půjčky a zažívám první neúspěchy. Tudy cesta nevede.

Ale mám i jiné možnosti. Účastním se školení prý nadnárodní firmy, která prodává skvělé, jedinečné, světoznámé a ještě několik dalších nej… doplňky stravy, a poprvé se setkávám s pojmem „pyramida“ Člověk nemusí být ani bůhvíjaký matematik, aby si vyhodnotil, že v tomto systému vydělávají pouze ti, kteří se co nejrychleji dostanou na vrchol pyramidy, a tam už je obsazeno. Ostatní „kapitáni „budou bojovat o zbytek nižších vedoucích míst, a zbylé dušičky na to všechno budou vydělávat. Pochopitelně je zájem, aby jich bylo co nejvíce. Taková kariéra mě neláká. 

Tak rozum do hrsti a znova. Potřebuji něco, co mě uživí, a kde náklady na živnost nebudou příliš velké.

V mé profesi nastávají velké změny. Přecházíme na jiný způsob účtování, zřejmě proto, abychom se sladili s ostatními evropskými státy. V mé hlavě se rýsuje plán.  Platím si účetnická školení, abych zvládla přechod na nový systém, dávám v současném zaměstnání výpověď a beru osud do svých rukou. Účastním se konkurzu na místo účetní soukromé firmy. A začíná se dařit, konkurs jsem vyhrála a přijali mě.  Zde je vyšší věk předností a já začínám zúročovat mé zhruba dvacetileté zkušenosti z několika zaměstnání.

Jo, jde to, dokonce lépe, než jsem si myslela. Ale musím udělat další krok. Kupuji počítačovou sestavu, účetní programy, upravuji si doma pracovní koutek a dávám si inzerát na zpracování účetnictví soukromým firmám. Získávám první zakázky. Takže povinných 8 hodin zaměstnání, druhá účetní směna doma, k tomu domácnost, děti. Nebýt vydatné pomoci manžela, který nakonec rezignoval a s mým podnikáním se začal smiřovat, bych to nezvládla.

I tak se dostávám do situace, kdy sedím na dvou židlích, a nelze jinak, než rozhodnout se jen pro jednu. A tak dělám poslední krok- dávám v zaměstnání výpověď, pronajímám si kancelář a začínám další etapu svého života.

Sedím v místnosti, které hrdě říkám – moje kancelář- a moje kamarádka Eva ji zhodnotila slovy- socialistický realismus konce osmdesátých let -  a ohlížím se za uplynulými roky. Kdyby mi nějaká vědma v době mých studií předpověděla, že se budu celý život živit účetnictvím, asi bych se rozesmála a nevěřila bych jí. Nic mi v té době nebylo vzdálenější, měla jsem úplně jiné plány. Bez mého zavinění však můj život dostal úplně jiný směr a ten určovali ti jediní povolaní, spravedliví, ti s tím jediným správným názorem a členstvím v té jediné správné straně. Činili tak s veškerou svojí nabubřelostí a arogancí.

Tuto cestu jsem si vybrala sama. Žádnou díru do světa jsem neudělala, ale jsem si jistá, že v rámci svých možností a schopností jsem udělala maximum možného. Nakonec mě i to účetnictví začalo bavit. Opět jsem nezbohatla, ale dokáži se slušně uživit, dopřát dětem vzdělání dle jejich výběru, a snad si i vytvořit malou rezervu pro případ, kdyby se nedařilo. Bilancovat nebudu, nejsem na konci života a mám ještě spoustu plánů.

Pokusím se ale zhodnotit uplynulých třicet let. Po počáteční euforii jsme všichni vyběhli z klece a vzali své osudy do vlastních rukou. Nebyli jsme na to připraveni, museli jsme se hodně učit, nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Napřímit se, srovnat ramena a jít do toho. Není proto divu, že někteří z nás se proběhli, a vrátili se zpět do bezpečí té klece.  Bylo to však jejich svobodné rozhodnutí, zrovna tak jako jiní se rozhodli jinak.

Byl to ale pořádný fofr, a musím říci - stálo to za to.

 

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.