Malá úvaha - zamyšlení se nad smrtí, poslední částí našeho života
Ilustrační foto: pixabay.com

Malá úvaha - zamyšlení se nad smrtí, poslední částí našeho života

20. 11. 2019

Prosím, nelekejte se. Nebudu zde vysvětlovat co je smrt, ani co je po smrti, jak je to s převtělením, atd. Tomu nerozumím. Jen chci sdělit pár zkušeností ze života. Možná si budete myslet, že nemám právo o tom psát a toto zveřejnit, že je to velmi důvěrné, není mně nic po tom, jak vyřešíte svůj pohřeb. Já jen chci na některé věci upozornit, připomenout je a zamyslet se.

Mít troufalost na portálu pro seniorky a seniory rozepsat úvahu o smrti, chce odvahu, nebo snad je to drzost, nebo je to asi moje neomalenost? Věřte, že ani jedno, ani druhé, ani třetí! Spíše mám podobný pocit jako Sherlock Holmes, když v jednom případu řekl dr. Watsonovi: „Není vhodné v domě oběšencově o provazu mluviti!“ A já si myslím, že o smrti, jako poslední části našeho života, bychom měli mluvit především my, starší lidé.

Když mně bylo dvacet, třicet, čtyřicet roků, díval jsem se na konec života, jako na něco vzdáleného, na něco, co mě asi nepotká, protože se tomu možná nějak vyhnu. Studium a sport, potom úsilí, abych nemusel na vojnu a měl modrou knížku, armádu jsem neměl rád, potom zaměstnání, rodina, stavba rodinného domku, dobré celoživotní zaměstnání ve své profesi. Vše šlo tak nějak normálně, jednou dobře, jednou trošku hůře nebo někdy i na dně, sinusoida, tak jako v mnoha a mnoha životech nás, lidí.

Po prvé jsem se tvrdě setkal se smrtí u mé babičky, po její delší nemoci, když mně bylo asi 12 roků. Měl jsem ji moc rád. Byla to babička s velkým „B“. Předtím, již jako malý ministrant v katolickém kostele, jsem na dědině pravidelně doprovázel pohřby pod vedením kněze. Už tehdy jsem pozoroval nejen pozůstalé, ale i ostatní účastníky pohřbu. Lhal bych, kdybych teď nenapsal, že mě trošku potěšily i ty tři Kčs, které jsme dostávali od pozůstalých za pohřeb, za církevní obřad. Byli jsme malá dědina, kterou Hitler připojil za války k velkému městu. Takže vlastně potom předměstí. 

Ale charakter malé, jihomoravské, dědiny se zachoval ještě v padesátých a šedesátých létech minulého století. A tím chci říct, že jsme se takřka všichni znali. Všichni věděli, kdo je takový a kdo zase makový, koho chce otec sedlák vydědit, nebo kdo to s kým táhne (to jen potichu), nebo že Pavel ze Stránské skály není syn svého otce, ale synem svobodného Franty z Humen. Znali jsme sousedky, které se hádaly a psaly na sebe anonymní dopisy na národní výbor, a naopak, které byly velké kamarádky, i jsme věděli, že tento chlap si na pivě v restauraci Na Plevně nesedne nikdy vedle toho druhého z Přemyslova nám. Proto se v té mé malé klukovské dušičce rojily otázky typu: proč Nováková pláče na pohřbu staré Pospíšilové, když se tak nenáviděly. Proč matka mého kamaráda neuronila ani slzu na pohřbu svého syna, který se sám oběsil ráno před odchodem do školy. Velmi ho milovala. Byl to můj kamarád, a já to dodnes nevím, proč???

Léta utíkala, rodná obec je dnes součást velkého města, a už tam skoro nikoho neznám. Hodný pan farář Křehlík byl převelen do jiné obce na jižní Moravě a už se na nás dívá z Nebe. Nový kaplan byl už jiný, nebyl moje krevní skupina a já jsem přestal, po několika létech, ministrovat. Rodiče mně do toho nemluvili.

V Česku se ročně narodí asi tak 100 až 110 tisíc dětí, a asi tak stejné množství nás v Česku ročně zemře. Pozůstalí mají několik možností, názorů a různá přání na rozloučení či pohřeb svého bližního. Ve městech převládá již pohřeb žehem, na venkově je ještě dost častý pohřeb do země. Nevidím v tom problém, je to věcí pozůstalých či osobního přání během života právě zesnulého člověka. Prodlužuje se doba života a mění se i názory na odchod z tohoto světa. Myslím, že je před námi blízká doba, kdy se začne řešit i eutanazie.

Pohřby jsou buď velkorysé, s hudbou, velkou hostinou v místní hospodě. Toto však ubývá. Potom ubývá pomalu také křesťanských pohřbů. I když jsou výjimky. Mnoho, během života nevěřících občanů, má potom pohřeb křesťanský s knězem. Roste podíl pohřbů a rozloučení bez veřejnosti, jen za účasti rodiny a nejbližších. Na parte se dá poznámka, že rozloučení proběhlo tehdy a tehdy, a to jen za účasti rodiny. Roste počet případů bez rozloučení. Urnu si pak převezme některý příbuzný.

Pro co se rozhodnout? Ano, a zde je odpověď velmi těžká. Každý máme svůj názor, někdo bez jakéhokoliv odporu trvá na tom, aby se ctilo poslední přání zesnulého. Další z blízkých na to nechce vůbec přistoupit se slovy: „Franta už je mrtvej, tak jemu je to jedno!“ Už jsou zde konflikty. Z morálního hlediska, věřte, je nejlepší dohoda, je dobré i v něčem ustoupit, brát ohled i na místní zvyklosti, brát ohled na zemřelého. Budete potom chodit k hrobu na hřbitov, a bude vám to ve vaší duši sedět jako černá díra, že jste se nedomluvili, že je vám to líto, a že se svojí sestrou či bratrem od té doby nemluvíte, atd….

Já jen za sebe napíši, že na mě mnozí účastníci pohřbu nedělají vždy dojem, že se přišli srdečně se zesnulým rozloučit, přijdou, protože musí, protože je to soused, či vzdálený příbuzný, nebo kolega z práce. Nebo byl hasič, zahrádkář, či rybář, atp.…Přijdou z jakési povinnosti. Proč?

Osobní zážitek mám, část vzdálenějšího příbuzenstva po zesnutí mého tchána měla požadavek, aby rakev s tchánem byla vystavena v kostele u oltáře bez horního víka, před obřadem, a oni ho mohli ještě vidět. Moje reakce: „Na svého strýce, bratrance apod. jste se během jeho života mohli přijít podívat a navštívit ho za poslední léta mnohokrát. Byl v síle, byl doma a byl i dost zdráv. Nepřišli jste za ním na návštěvu mnozí dlouhou, dlouho dobu. Neměli jste čas. Rakev bude uzavřena, nebudeme dělat divadlo. Je to moje rozhodnutí.“

Obdobně mnozí přistupují i k pohřbu v uzavřeném kolektivu rodiny či nejbližších známých. I toto je způsob, který má velký nárůst v počtu pohřbů a rozloučení. Je to velmi intimní, bez zbytečného okukování a „divadla“. Těch, třeba deset nebo patnáct nejbližších tam jde skutečně pro to rozloučení, třeba i zamyšlení či poslední modlitbu. To nechám na každém. Já, ze svého pohledu bych chtěl tento tichý způsob rozloučení. Nemám rád plačky na pohřbech. Také zvažte melodie, které se budou při obřadu hrát. Já na pohřbu mé manželky, jsem požádal dámu, která hrále na varhany, aby to byla vážná hudba, především J.S.Bach, a to méně známé skladby. Vyhověla mně. Nechtěl jsem si tyto skladby připomínat následně – tak to bylo v kostele při pohřbu mé ženy.

Jistě jste si povšimli, že neprosazuji církevní nebo občanský pohřeb, rozloučení. To je věcí a opět přání zesnulého a příslušných pozůstalých. Neprosazuji ani kremaci, rozptyl nebo pohřeb do země. To si opět musí rozhodnout pozůstalí sami.

Byl jsem nedávno na rozloučení s mým dlouholetým kamarádem a kolegou, znali jsme se 48 roků. Kremace, účast dost velká, byl velmi znám ve svém oboru, v rodné vsi i ve vedlejších aktivitách, bylo mu 88 roků. Rodina zvolila občanské rozloučení. V obřadní síni byla na velké obrazovce jeho fotka, stará asi 4 roky, plná jeho optimismu. Obřad zahájilo několik krátkých částí skladeb vážné hudby, potom profesionální řečník, byla to dáma, přednesla důstojně asi desetiminutový smuteční projev, který napsala jeho rodina, s řadou veselých vzpomínek, u rodiny i u ostatních pozůstalých se objevil drobný úsměv, potom opět pár skladeb a poslední od Jaroslava Ježka „Život je jen náhoda“, vše živě, vše dobře provedeno. Poděkování rodiny všem přítomným. Konec. Skromné, jasné, důstojné, žádné vynášení do nebes, neb všichni jsme omylní a chybujeme v životě. Bez kněze. Nikdy jsem nevěděl, jak na tom byl zemřelý s vírou v Boha. Ale bylo to rozloučení zvláštně neobvyklé, nikdo si na nic nehrál, a přitom velmi důstojné. 

Nemáte-li jistotu, jak se vaše děti a ostatní, podělí případně o váš majetek po vašem odchodu, věřte, že nejlepší je se poradit nyní v klidu s notářem. Opět můžete předejít mnoha a mnoha nesrovnalostem. Závěť u notáře byvá dobrým řešením a to s čistou hlavou, dle vašeho názoru a přání.

Ano, o tom moje úvaha měla být. Prosím, odpusťte mně ještě tuto připomínku na konec. Až bude vhodná chvíle, drahé seniorky a senioři, promluvte se svými dětmi, vnuky, se svou rodinou nebo známými o tom, jak si vy svůj pohřeb představujete. Věřte, není to morbidní, věřte, můžete tím i pomoci případným následným nesrovnalostem v rodině. Někdo třeba odpoví, až budu po smrti, tak mě nezajímá, co se mnou bude, opak je pravdou, každý z nás má právo a zaslouží odchod z tohoto světa důstojně. Náš konec je přece součástí tohoto našeho života. Ještě tady nikdo z nás nezůstal na vzorek pro další generace. A pokud jsme dosud na tomto světě, užívejme si zdraví a pohodu, pokusme se vyjasnit včas to, co je často ještě nevyjasněné.

Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.