Vyprávění a poslouchání. Několikaminutové zamyšlení
Ilustrační foto: pixabay.com

Vyprávění a poslouchání. Několikaminutové zamyšlení

11. 12. 2019

Nemám rád v restauraci minutový guláš. Je to poslední roky taková rádoby novinka. Guláš se má vařit jeden, dva dny dopředu a musí se zaležet. Teprve potom je to ono. Proto obyčejné hospodské guláše, zaležené několik dnů, bývají ty nejlepší. A ono je to podobné i s námi, staršími.

My už jsme také zaležení, jako ten guláš. Když jsem byl ještě malý kluk, tak jsem rád poslouchal v rozhlase pohádky. Miloval jsem je. Seděl jsem v pokoji jako pěna, zapasován do měkkého rohu rohového gauče, a poslouchal. Miloval jsem i slovenské pohádky, vzpomínám si, že třeba jedna začínala slovy: „Bol zajko Bojko,…“ A pro mě ta slova byla kouzelná.

Přátelé, nevím, jestli jste také zpozorovali, že my, seniorky i senioři, raději vyprávíme a ne moc rádi posloucháme, co kdo vypráví. Je to přirozené, nemáme většinou již moc kontaktů s ostatními lidmi, a tak se snažíme každému sdělit to, co se kolem nás děje, co se nás tu a tam dotkne, nebo i to, co se právě stalo v sousedství, v naší ulici apod. Velmi se mi líbí píseň Jaromíra Nohavici „Starý muž“, kdybych byl domýšlivý, tak řeknu, že bych si přál, aby to napsal o mně. Nádherné verše i melodie. (A přiznávám se, že Nohavicovu „Starému muži“ trošku i závidím). A věřte, vůbec mně nevadí, že p. Nohavica byl nedávno vyznamenán ruským prezidentem, hodnocení umění, ať je jakéhokoliv druhu, by přece mělo jít napříč politickým spektrem.

To naše vyprávění i poslouchání je přirozené, pohybujeme se jen v úzkém okruhu známých, rodiny, apod., jsme nabiti různými informacemi a tyto chceme sdělit, chceme je poslat dál. Také se mně zdá, že poslouchání rozhlasu již není takovým vyhledávaným zvykem, jako tomu bylo dříve. Jednak je k poslechu velké množství rozhlasových stanic, zvláště nyní těch digitálních, jednak mládež se soustředí spíše na hudební tvorbu a rozhlasová tvorba - hra nebo čtení, již není pro ně tím zajímavým jako kdysi. Ne, nepláču nad rozlitým mlékem, ne, nenadávám mladým, že neposlouchají rozhlas nebo že nesledují TV. Je jiná doba. Jen bohužel musím říci, že slovní zásoba mnohých mladých lidí je již velmi úzká, a to také proto, že nečtou, nemluví moc spolu, jen se dívají do mobilu, tabletu a pod... Ale o tom jsem psát také nechtěl. Chtěl jsem jen napsat pár řádků o nás starších, o tom, že si chceme povídat, a že i nám také, ve starším věku, nejde příliš to poslouchání druhých.

Je to přirozené, pokud se setkáváme se svými dětmi a se svými nejbližšími, chceme nejdříve vyřídit ty „důležité“ věci, se synem, že máme zacpanou rýnu na střeše a je nutné tam vylézt a vyčistit, nebo že na zahradě padá jedno pole plotu a je potřeba v sobotu přijet a opravit to, atd., atd….. S dcerou zase probíráme např. vnučku v pubertě, které se zapalují lýtka, aby si dávala pozor, a kdy mně přijde pomoci umýt okna, už není přes ně vidět. A v takovém přibližném hovoru se to naše setkání často pohybuje. Máme starost o zdraví svých dětí, máme starost, aby si udržely práci, aby se děti trochu staraly i o ten můj domeček, ve kterém ještě bydlím, ale jednou, jednou bude přece jejich. A na ten běžný rozhovor už asi nezbude čas. A my jim toho chceme přece ještě tolik říct. Třeba jen to, že už se tady cítím sám, nebo cítím sama. Že už na ten domek a na tu zahradu nestačím. Že když byl děda, tak to ještě jak takž šlo. Ti mladí dnes žijí ve strašném fofru, to se snad ani nedá vydržet, myslíte si. Chcete, aby si vás někdo poslechl, aby slyšel o vašich radostech i starostech. Abyste mluvili třeba o Domově seniorů, a o podobném řešení do nedaleké budoucnosti. Měli bychom být my senioři připravení na to, že žít v budoucnu třeba v jednom bytě s našimi dětmi bývá někdy velmi, velmi složitá záležitost. A to jsou věci, o kterých je potřeba mluvit, mluvit v klidu, mít na to čas, nedívat se po hodinkách, nebrát při tom telefon apod. To se nás starších vše velmi dotýká. Věřte, že jsme již i citlivější. Takže, prosím, vy mladí, když k nám jedete na návštěvu, odsuňte svoje starosti na druhou kolej, počkejte s tím půlhodinky, než si to s vámi probereme starší. Potom vám budeme naslouchat a budeme se vám snažit pomoci i v těch vašich trablech. Ale my vám musíme povědět o tom, že mě bolí rameno, nebo že už často chodím v noci čurat. Musíme mít ve vás oporu a říct. Franto, já se objednám k urologovi, ale prosím, hodíš mě tam autem, protože v nemocnici se blbě parkuje a já bych to asi nezvládl. A Franto, vaše odpověď musí být okamžitá a to: Tati, to víš, že tě tam zavezu a počkám na tebe. I kdybyste už teď věděli, že třeba pojedete s vládní delegací do Koreje, tak táta je na prvním místě. Že ho tam potom hodí váš syn nebo bratr, to už je jedno. V nás zůstane příjemně ležet ta vaše okamžitá ochota.

V takových případech nemocí je každá rada drahá. Dá se dokonce říct:“Babo raď“. Prosím, vykládejme si i o nemocech, i to nám pomůže. Nehledě na to, pokud jsme my senioři ještě trochu zdraví, všechno nějak jde (i tou zanesenou rýnou na střeše i s tím padlým plotem….). Horší je, pokud se objeví u nás nějaká nemoc. Tam je potom nutné nějaké, poměrně rychlé, řešení. Co se starším člověkem dál. Vzít si (já dcera) dovolenou, to je opět řešení jen na několik dnů, péče je třeba a je důležitá, ale celodenní, nebo alespoň pravidelná, třeba několikrát za den. Potom je nutné kombinovat naši pomoc, Charitativní činnost, nebo řešit LDN, případně Hospic, to vše dle rady ošetřujícího lékaře.

Poslední dobou jsem několikrát zaslechl, že někteří mladí čekávají u svých příbuzných na den splatnosti důchodu, a snaží se od babičky či dědy vyškemrat nějakou tu finanční podporu z jejich skromného důchodu. Nemám právo do toho vůbec mluvit. I o tom si prosím otevřeně povykládejte, do problémů se z nás může dostat každý, dnes vaše dcera a zítra třeba zase já. Ale měli bychom ty svoje finanční problémy řešit. Neměli bychom babičku a dědu považovat za banku, kam si můžeme přijít každého 10. v měsíci pro malý či větší obnos. Prosím, to ne! Prosím, svěřte se citlivě svým blízkým o tomto problému a řešte to.

Kam jsme se to dostali od vyprávění a poslouchání….. Ale i toto je život, i s takovými problémy musíme počítat a nezavírat před tím oči, i toto je vyprávění a poslouchání. Mám v rodině takový příklad: Tchán, zdravý a vitální důchodce, k nám chodí pravidelně každou neděli na oběd. Je to zvyk jeho dcer, takto si zatím rozdělili péči o svého otce. U nás je v neděli, u druhé dcery v sobotu, další mu vaří v týdnu, společně mu dělají větší úklid, umývají okna, úklid po malování, apod. Musím podotknout, že má již velmi vysoký věk, je celkově zdravý a soběstačný. Takto nastavená pomoc všem již delší dobu vyhovuje. Občas v neděli k nám přijde na oběd i syn spolu s přítelkyní. Pokud je u nás tchán sám, vše jde hladce, tchán je přesný jako hodinky, úderem dvanácté hodiny u nás zvoní. Přijde vždy vzorně oblečen, čistý a usměvavý. Jednou donese pár jablek ze zahrady, nebo svůj česnek atp. Jídelníček děláme podle jeho chuti, co je schopen i jíst svými novými zuby, a jeho dcery, ty se vzájemně radí každý týden tak, aby se neopakovalo stejné jídlo v týdnu. Tchán velmi rád vykládá o svém minulém životě, nejen pracovním (byl dlouhá a dlouhá léta jako šéfmontér vodních turbín a jezdil po celém světě), ale i osobním. O výchově dcer, o své zemřelé manželce, o přátelích, s kterými se stýká, o novém autu, co si koupil, atd. My s paní posloucháme a moc nemluvíme. On rád, velmi rád vypráví. Některé příhody slyšíme po druhé, po třetí i po čtvrté. Ale vidíme na něm tu potřebu někomu něco sdělit. Má skupinku přátel v jeho věku, s kterými se pravidelně setkávají, několikrát do měsíce, a všichni to perfektně prožívají.  Jiná situace je, když jsou na obědě ještě dva mladí lidé, syn se svoji přítelkyní. I oni jsou plní informací, zcela jiného druhu, se zcela jinou razanci si probojují to svoje na slunci, to místo u stolu na poslouchání. Tchán po chvilce sedí a vidíte na něm, jak zesmutněl. Chtěl nám toho dnes tolik říct. Snažíme se to koordinovat, ale vždy to tak zcela nejde. My s paní většinou posloucháme a moc nemluvíme. Vždyť jsme se přece učili to dětské – nemluv s plnou pusou. A jsme rádi, že není při jídle úplné ticho, a něco se také dozvíme.

Proč jsem psal o tomto příběhu naše nedělního oběda? Myslím, že tak to nějak podobně to probíhá asi v mnoha rodinách, nebo při mnoha obědech nebo večeřích. Můj otec mě učil, že u jídla se má vézt nezávislá konverzace. Nemá být to dlouhé ticho se srkáním a nedej Bože s mlaskáním. Jídlo, od maminky (je vždy dobré!), by se nemělo kazit větou hozenou po synovi, k žáku základní školy: Až skončíme s obědem, ukážeš mně tu žákovskou knížku. A už vůbec by se neměl otec zeptat u večeře nahlas před celou rodinou: maminko, ta naše Anička bude letos maturovat, ale ona se nám nějak zakulacuje, nejez tolik Anča! A hle, tatínek je ten poslední, kdo se dozví, že to kulacení není jenom tak, ale že naši dceru velmi miluje sousedovic Frantík… a je to! Proto můj otec hovořil o nezávislé debatě např.: dnes již asi nebude pršet, nebo pokud nepřijde mráz, bude velká úroda. Věřte, že i ta nejlepší svíčková a pětka z matiky z Pythagorovy věty, to nejde, nejde vůbec dohromady. Proto vyprávějme to, co se hodí, a pokud někdo vypráví, stačí, když budeme my jen tiše a pokorně naslouchat. A nezapomeňme mamince ten výborný oběd pochválit a poděkovat.

Proto umožněme nám, seniorkám a seniorům, vytvořit prostor pro rozhovor, pro vyprávění. Naučme se také poslouchat to, co nám kdo vypráví, naučme se poslouchat i ten rozhlas, i tu četbu na pokračování, podívejme se v klidu v TV na koncert. Mnohokrát se mně stalo, že rozmazlen rozhlasem a TV, jsem přišel na Vánoční koncert místního symfonického orchestru a byl jsem zklamán. Mé uši toho Mozarta znaly trošku jinak, Bachova Fuga v kostele, byla taky jaksi jinde. S tím musíme počítat. V TV je špičkový orchestr, perfektní přenos. Kvalita vesnického orchestru není taková, jsou to lidé – většinou amatéři, kteří hrají, ale s velkým zájmem. Někdy i pan dirigent udělá chybu a zvolí špatný repertoár. Ale to přece nevadí, je tam zase příjemná atmosféra, potkáte mnoho známých a můžete krásně naslouchat vyprávění hudby.

Líbí se mně, že moje paní má svoje babince. Dámy, promiňte, ale ten název se mně moc líbí. Děvčata proklepnou kde co, někdy káva, jindy dvě deci červeného, nebo v zimě svařák. „Pokecají“ spolu dvě, tři hodiny, pomluví toho svého chlapa za to či za ono, šeptnou si o tom, že pan doktor už zase chodí za paní Nováčkovou a odcházel až ve čtyři ráno, a do toho tvarohové koláče, dej Aničko 3 vajíčka, dvě je málo! A toto by mě nebavilo. Navíc, všimli jste si vážení toho zázraku, naše dámy mohou mluvit všechny zaráz, všechny najednou, všechny zaráz také i poslouchají. To je snad Boží zázrak. Já to neumím. Já buď mluvím, nebo poslouchám, ale myslím si, že určitě více poslouchám…

Dovolte, abych toto minutové vyprávění skončil jedním veršem z písně sourozencům Ulrychových: "... Prý musím mluvit tiše, aby mě bylo slyšet…“

A TAK VÁM VŠEM PŘEJI PŘÍJEMNÉ VYPRÁVĚNÍ I TRPĚLIVÉ POSLOUCHÁNÍ!

Děkuji vám za pozornost.

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA
AKTUÁLNÍ ANKETA

Budete letos hlídat vnoučata více než v předchozích letech? (Vzhledem k omezenému cestování do zahraničí)?

Ano, budu mít vnoučata na delší dobu než loni

26%

Ještě nevím

19%

Ne, bude to přibližně stejné jako v předchozích letech

30%

Vnoučata o prázdninách už delší dobu nehlídám

26%