Stolování, servírování
Ilustrační foto: pixabay.com

Stolování, servírování

14. 1. 2020

Možná si teď říkáte, že vám chci něco vykládat o minulém, nebo snad předminulém století. Možná si řeknete, co vám já mám mluvit o přístupu ke kultuře jídla. Prosím, není tomu tak.

Rád bych se těmito řádky zastavil na pár okamžiků v tomto našem jednadvacátém století, podíval se na přípravu tabule u nedělního oběda i trošku na vztahy mezi námi v rodině, či mezi přáteli, zmínil se o rychlém občerstvení i slavnostní večeři doma. Stolování v restauraci jen nakousneme.

Rychlá občerstvení jsou určena k rychlému občerstvení, toť překvapující zjištění, že? Tuto skutečnost jsem neobjevil já, ale ti kteří začali podnikat v rychlých v občerstvení dříve a dříve, před mnoha a mnoha roky. Bylo to u nás v kotlině české především na začátku 20. století, v západní Evropě a v USA ještě o něco dříve. Malý BUFFET, nebo BUFET, nebo Büffet, nebo Imbiss či Imbissbar, nebo BISTRO, nebo jen Občerstvení, i Expreso nebo Espreso, taky Bufáč, nebo v jednom městě i U rychlého koně,…apod., jak se to tam či onde nazývalo a nazývá. Stolování a servírování tak jednoduché,že skoro žádné. Vše znamená jen asi toto: Vážený hoste, pojď se k nám najíst, zastav se na kávu nebo čaj, na snídani či svačinu, ale máme pro tebe i oběd nebo večeři. Vše rychle sníst, spíše menší porce, většinou ve stoje u malého úzkého pultu, ta lepší rychlá občerstvení mají i místa na sednutí. Žádné dlouhé zdržování, pivo k jídlu nebo na stojáka. Vše rychle a levně, třeba i na papírové tácky, do papírových krabiček, WC zde buďto není nebo jen velmi malé. Takřka vždy bez obsluhy, u pultu objednej, vezmi si to a běž si stoupnout ke stolku. Pak rychle sněz, nádobí po sobě ukliď a potom už „vypadni“. Ty už se totiž, náš drahý hoste, vidíš znovu v práci, v dílně, nebo v kanceláři, nebo na stavbě, nebo jako Colombo vyšetřuješ vraždu a určitě budeš telefonovat do celého světa. Všimli jste si, že hostovi tykám, ano tato rychlá občerstvení měla a mají své štamgasty, hosté se často vzájemně znají, jsou z jedné fabriky, ulice, čtvrti nebo z úřadu. Bývá to jedna vrstva obyvatel, někdy i jedna ekonomická třída (odborně řečeno). Tak tolik historie. Ale pozor. Historie se dnes moc neliší od moderních rychlých občerstvení, Fast and Good, Fast Food, Pizzerie, Autogril, apod. Jen je trošku jiná nabídka jídel, někdo nabízí jen kuřata a saláty, někdo burgry, někdo sendviče, někdo je ještě tradiční a je to i polévka, nebo guláš nebo párek v rohlíku, někdo jsou to vietnamská či čínská rychlá bistra, nebo je to bistro vyhlášeno drštkovým perkeltem.

Někde je to také rychlé občerstvení u dobrého řeznictví, a tak je tam k dostání sekaná, ovar, kousek vepřového pečeného masa nebo tlačenka či jitrnice. Také vše rychle. Někde je to v obci na náměstí a jinde je to zavedeno u benzínky na dálnici. Šofér přijede, dá si teplou sekanou a chleba a na stojáka a jede dál. Proč jsem se tolika řádky zabýval „Rychlým občerstvením“? Protože je toto u nás v pracovní dny čím dál tím více naše stravování, včetně stravenek, během dne.

Podle stupně kvality restaurace, je také úroveň servírování a stolování v těchto stravovacích podnicích. Samoobsluha – jídelna, vše jednoduché, většinou bez ubrusu, příbory si donesete sami od pultu s jídlem. Systém: najez se a běž. Normální restaurace s obsluhou je tedy odvislá podle kvality. Od základních jednoduchých (vesnických – pivo, guláš, utopenec) až po naškrobené ubrusy lázeňských hotelů. Stolování v restauracích je většinou na dobré úrovni, zaleží na kategorii, ale o tom dnes ne! K tomu někdy jindy.

Mnoho mladých lidí si již nepamatuje, že se ještě pracovalo i o sobotách, že v minulém režimu vláda přesouvala soboty a neděle tak, aby to navazovalo na svátky uprostřed týdne. Už jsme starší, a tak se podívejme trošku s odstupem, vážení přátelé, na nedělní rodinný oběd. Na nedělní normální oběd. Žádný svátek, žádné narozeniny, babička s dědečkem nepřijedou (jsou v lázních), jsme jen my, naše malá rodina, řekněme např. čtyřčlenná. Rodiče se nerozvádí, a tak spolu normálně mluví a mají se rádi a vaří maminka nebo tatínek, to je úplně jedno, chysta se oběd. Vidíte, a já tento klasický příklad kladu na první místo soužití rodiny. Stolování doma může proběhnout asi dvěma způsoby (omlouvám se, jestli popis situací se dostává někde pod čáru, ale život je život):

Obyčejný a někde velmi zavedený průběh oběda – maminka zavolá obědddd, a musí volat dvakrát či třikrát. Děti už jdou, a tatínek jde také (ale v trenkách), slyšíte tu ránu, maminka ho shlédne pohledem psa Baskervilského a nic neříká. Děti jdou s mobilem v ruce, a každý sám si vezme v příborníku lžíci (nebo i celý příbor), totéž udělá tatínek. Posadí se. Ticho. Maminka nalévá polévku u kuchyňské linky a podává dětem u stolu, potom tatínkovi. Ticho, hrobové ticho. Nakonec sobě. Zjistí, že nemá příbor, maminka vstává opět od stolu a podává si příbor. Ticho. Sedmiletá slečna řekne „zase polívka“. Otec doplní se zdviženým obočím, jak to, že tady není pepř a sůl? Maminka hned vstane a podává rychle žádané. Je ticho. Děti očima sledují mobily. Píp, Píp. Polévka je dojedena. Maminka vstává, podává hrnec s bramborami, a větší lžící nabírá brambory a dává je na talíř (ano, na ten talíř po polévce) jednotlivým strávníkům. Potom totéž s masem a s omáčkou. Syn v pubertě (no chytá ho to dost brzo) poznamenal:“opět hnědá omáčka“! Otec na to: To jsem neslyšel. Okurkový salát maminka postavila doprostřed a každý si bral z mísy. Ticho. Děti hlídají očima mobily. Všichni už skoro dojedli, jen maminka si vychutnává pomalu jídlo (já když vařím, tak taky už nemám takovou chuť jíst). Děti se zvedly a odešly k sobě do pokoje, tatínek vstal od stolu, sáhl do ledničky a vzal si pivo a sedl si na gauč, pil přímo z láhve. Ticho. Říhnutí po pivě. V tomto příběhu je jedno, jestli vaří otec nebo matka, je jedno, jestli mají dva kluky nebo tři holky, zde jde o něco jiného. Neslyšeli jsme několik slov, neslyšeli jsme několik vět, neslyšeli jsme kontakt, slyšeli jsme ticho, neslyšeli jsme nic jako: přeji vám dobrou chuť, a po jídle děkujeme za oběd, mami, nechceš s něčím pomoct? Ohrnovat nos nad něčím, co někdo uvaří, je vrchol nevděku a maminka nevaří jistě to, co děti ze zásady (jakékoliv) nejedí, dát druhý chod jídla na talíř po polévce, to se snad ještě dělalo před 100 snad 150 lety nebo dříve, k obědu v trenkách (pánové dovede si představit, že by vaše paní přišla k obědu jen v podprsence – asi ne!), pokud nejsme v přírodě nebo u táboráku, není také toto zrovna in, otcova – slova: „není zde pepř a sůl“, no to snad není pravda, otec se měl zvednout a s úsměvem jemu vlastním měl koření podat sám, a tak bych mohl pokračovat. Já takový oběd u známých zažil. Zážitek to byl velký. Nezapomenutelný! Skoro vhodný pro nový film pana Svěráka.

Tak jak by asi oběd měl probíhat v našem 21. století. V kuchyni je již uvařeno. Maminka volá děti, budeme obědvat. Tak, jak je zavedeno v rodině (dělá to maminka nebo otec nebo nejčastěji děti), připraví se tabule. Roznese se prostírání podle počtu osob, dají se ubrousky papírové nebo textilní, vpravo se položí příbor, desertní vidlička nahoru před talíře. Roznesou se talíře, je velmi vhodné mezi talíř mělký a hluboký vložit jednoduchý ubrousek, a to na očistění úst po polévce. Rozdají se sklenice na pití, včetně piva pro tatínka (otvírák přiložit!), na stůl se dá koření i např. maggi do polévky, pro ostatní nealko pití či ostatní dle zvyklostí v rodině. Je-li stůl větší, může být vhodně na stole umístěna malá váza s květinou nebo malá kytička, ale to obyčejně prostorově vadí, nebývá totiž tolik místa. Textilní ubrousky nebo větší papírové se před jídlem pokládají na klín. Polévka v míse (může být i v servírovacím hrnci) se položí doprostřed stolu, je připravena naběračka na polévku. Každý z hostů si nabírá sám, začíná nejstarší a nejváženější osoba, v rodině je to maminka, jsou-li děti ještě malé, maminka dá polévku i dětem. Po polévce maminka (nebo děti) posbírají talíře a maminka podá mísy s hlavním jídlem a rozdělí jídlo dětem.  Prosím, nedávejte velká množství, možnost si doma přidat jídlo je přece normální. Prosím, veďte děti k tomu, aby od malička používaly příbor a snědly vše, co si daly nebo dostaly na talíř. Salát je vhodné servírovat na salátové misky pro každou osobu samostatně. Zda během jídla pít nebo nepít, nebudu zde rozvádět, i odborníci pro stravování pro to mají různé názory. Před jídlem si popřejeme vždy dobrou chuť. Prosím, máte-li dítě nebo vnuka leváka, nenuťte ho jíst polévku pravou rukou, přece klidně ať jí levou rukou, je to pro něho přirozené. Jak uchytit vidličku, a nůž, opět nechte vybrat vaše dítě, leváka. Během jídla vykládáme, jíme pomalu, vždyť je to krásný čas a krásné místo, že jsme spolu, žádný spěch. Můžeme i plánovat nedělní odpoledne, nebo přípravu na dovolenou nebo cestu k babičce. Po jídle poděkujeme mamince (nebo tomu, kdo vařil) za oběd a pochválíme jídlo! Úklid ze stolu už nenecháváme na tom, kdo vařil, už se toho chytí děti nebo tatínek a společně vše dáme do pořádku. Myčka je plná. Maminka nám pouze pomůže jen s úklidem zbylého jídla a dá ho do ledničky, a již jde nachystat desert, pokud ho máme po obědě. Může se jíst i svobodně, tedy to je třeba na pohovce, v křesle, děti u sebe. Pokud jsme ještě všichni v hlavním chodu nedojedli, tak nevstáváme od stolu. Vyprávíme si a posloucháme se. Přípravu stolu můžete i ozdobit různými doplňky, třeba skleněnými korálky, háčkovanými ubrousky, apod. Ale mělo by to být s citem a také dost místa pro vlastní servírování. Nádherné bývají i staré vyšívané nažehlené ubrusy po babičkách. A že, vážení, jsem vám nepopsal nic nového, že takto je to u vás normální? U nás také, ale v mnohých rodinách ne. Nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom spokojeně a zdravě žili.

Prosím maminky, nevyčítejte tatínkovi u jídla (ani pohledem), že mu třeba svíčková kápla na novou košili, jeho to stejně mrzí, nevyčítejte někomu, nebo, že pomalu či naopak rychle jí. Nechte plynout čas a děti budou první, které si to uvědomí – ta mamka (ten taťka) byli dneska jiní. Neřešte u jídla ani závažnější problémy, na to je dost času doma přece jindy. Když to s množstvím jídla někdo přehnal, slušně poděkuji – maminko, já už nemohu, je to ale výborné. Nedělní či sváteční oběd či večeře by měla být součástí toho příjemného o tom svátku, tento čas by neměl být vyhrazen pro špatné zprávy. Také u společné nebo slavnostní večeře doporučuji domluvit dřívější hodinu jídla, nepovažuji vhodnou třeba ve 20.00 hod. Ale již v podvečer kolem asi 17.00 hod. je dle mě asi velmi vhodná hodina. Pokud se trošku více najíme, máme ze zdravotního hlediska ještě hodně času, než ulehneme do postele, a máme-li sebou děti, neměly by dlouho ponocovat, ani kvůli slavnostnější večeři.

Nechci, abyste stolování brali jako nějaký luxus nebo snad přepych, nechci, abyste stolování brali jako dril nebo uniformu, chci vás poprosit, abyste to brali jako stupeň vzdělanosti a inteligence, abyste byli příkladem svým dětem a vnukům. Ano toto je ten nejzákladnější a nejjednodušší způsob stolování doma, to vše lze doplňovat a vylepšovat. Asi jinak budeme stolovat na chatě, nebo venku u stolu na zahradě (zde, dejme k tomu chalupářskému guláši klidně jen lžíci, nikdo z toho neomdlí, a klidně buďte v létě v kraťasech nebo jinak letně oblečeni). Asi jinak, okázaleji, připravíme tabuli na babiččiny osmdesáté narozeniny, i děti oblečeme slavnostněji. Vždy, prosím, vždy, to dělejme s láskou k těm, které ten den oslavujeme, i k těm, které jsme pozvali. A nezapomeňme na to, do přípravy stolu a jídla zapojme děti, učíte je to tím, a děti rády pomáhají. Máte-li doma pubertálního „fagana“, tak ho nechte, hormony s ním mlátí od rána do večera, vaše rady neslyší, je proti všemu a proti všem. Vím, že si myslíte, že by potřeboval dostat přímo u toho stolu  „pár facek“, ale to u jídla nevyřešíte, a ona ta nemoc zvaná puberta za pár měsíců přejde, buďte tolerantní a vzpomeňme na nás, co jsme my vyváděli. Otec mně jednou v patnácti řekl, ještě jednou hodíš drze tou kšticí přede mnou na stranu, tak tě nechám ostříhat do hola, a bylo to. A můj otec by to udělal!

Teď si udělám mnoho nepřátel, ale u společného oběda raději vypněte mobil. Nechte mobil daleko od sebe. Je málo tolik důležitých zpráv, aby to tu hodinku nevydrželo bez vás.

Ještě jedna rada ke společným obědům. Jsou-li již děti větší a mají svoje názory na stravování, nebo je v rodině někdo vegetarián apod., tak doporučuji konzultovat předem jednotlivé chody oběda. Předejdete tím mnoha nepříjemnostem, zklamáním a rozladěním u nedělní tabule.

Prosím, já jsem se snažil popsat situace, které mohou nastat. Máte-li menší děti, prosím pokuste se někdy podívat, stačí jen mrknout, do školní jídelny, jak děti jedí, jakou kulturu má jejich způsob jídla a jejich chování v jídelně. Nemyslím jen vaše děti, myslím to celkově. Budete asi velmi překvapeni. Že mnoho dětí neumí jíst ani v deseti letech příborem, zjistíte určitě, že se snaží jíst řízek lžící – a je to pro mnohé normální, že místo ubrousku se ruce i ústa utírají do oblečení, že velkou část jídla vrací zpět, protože to či ono nejí, zelenina není zrovna to nejlepší, co se dá jíst, tácky s jídlem jsou často potřísněné od jídla, od vylité omáčky či polévky. Já vím, že malé děti nejsou ještě tak šikovné, ale veďte je k tomu již od školky.

Když jsem začal u rychlého občerstvení, tak u toho i skončím. I já se často zastavím ve „fofru“ na polévku v Bistru, znám několik rychlých občerstvení v perfektní kvalitě i čistotě. I já si po delší cestě, třeba večer sám doma, udělám tzv. rychlé občerstvení - k večeři smažená vajíčka s cibulkou v kastrolku a k tomu čerstvý chleba a okurek. Kastrolek s vajíčky nechám na stole na dýnku, a velmi si pochutnám, když jím přímo z toho kastrolku. O tom to přece není. Jsou okamžiky, kdy se stolováním máme a musíme zabývat, a jindy zase ne. Na výletě si sednu na pařez a s velkou chutí sním řízek a chleba v ruce, a dám si k tomu vodu, co mám v batůžku. Snažím se ve studánce umýt ruce a obličej, abych byl čistý a svěží, a až vstanu a dojím, poklidím kolem sebe, kolem toho pařezu, a také se podívám, jestli jsem nenechal něco u té studánky. Vlhký či suchý zašpiněný ubrousek dám do batohu. Naše příroda trpí množstvím malých odpadků vyhozeným námi lidmi, námi turisty, zlepšeme tohle lesní stolování.

Asi jste si povšimli toho, že jsem prakticky nepsal o jídle. Volba jídla je samostatná kapitola našeho společného života v rodině, dnes to začíná být složitější přes různé vegany, bio, zeleninové a masové dny, bez lepku či s lepkem, atd…Snad někdy příště…. Dobrou chuť a pohodu u jídla.

P. S.

A teď je to jen pro nás, pro seniory: přijedou vnuci a vnučky k vám na sobotu nebo na prázdniny? Učte vaše děti či vnuky stolovat a servírovat, učte je chovat se u stolu, jak se patří. Začněte, prosím, jednoduchou snídaní, udělejte jim třeba hemenex, nebo císařský trhanec a učte je to jíst příborem, atd. Vezměte je na oběd nebo večeři do nějaké dobré restaurace, a ukažte jim, jak se má host chovat v restauraci i pokud jde o prostírání, objednávání jídla, ukažte jim, jak se chovat k servírce či k vrchnímu, ukažte jim, jak se platí cash i kartou. Prosím, učte vaše vnuky orientovat se v jídelním lístku, chápat, jaký je rozdíl mezi předkrmem a zákuskem, atd. Budou se cítit najednou dospělejší. A když už jim to trošku jde, nechte je v restauraci objednat si pro sebe, servírka to pochopí a bude s úsměvem poslouchat malé hosty, i ráda jim poradí. Uděláte tím obrovský kus práce pro svoje potomky. Opakování je totiž matka moudrosti. A potom doma řekněte té své Aničce:Aničko, pojď, překvapíme dědu a prostřeme k obědu tak, jako to bylo včera v restauraci. A děda bude překvapen. Věřte, vaše Anička bude běhat a dělat vše tak, jak to viděla. Příjemnou zábavu. Už starý Ámos Komenský řekl: Škola hrou!

Hodnocení:
(4.3 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Přečetla jsem si pomalu celý Váš článek. Přestože žiji v mém bytě sama, stolování neodbývám, nikdy nejím druhé jídlo z talíře po polévce, příbor je samozřejmostí. Ale na druhé straně klidně smím plátek tlačenky z mastného papíru jen tak někde na kameni. Ovšem tak i tak mám k jídlu ráda klid. Restauraci, nebo jinému stravovacímu zařízení kde pokřikují děti, nebo se hlučně baví ostatní stolovníci se vyhýbám. Vaše články jsou i podle mne příliš dlouhé, mnohé to od přečtení asi odradí.
Jaroslav Charvát
Máte pravdu, ve stolování některých cizinců a jejich rodin jsou velké rozdíly. Holanďané dril a poslušnost, tvrdý konzervatismus. Často jsem se zastavil v Autogrilech v Itálii na dálnici. Oběd italské rodiny s dětmi je zážitek nezapomenutelný, od běhání dětí, značný nepořádek na stole, nedojezená porce a velké množství jídla a neustále donášení dalšího jídla, křik a hluk z jejich hovorů, a otec seděl v klidu a v pohodě jako uprostřed alpské vysokohorské louky. Děkuji vám za připomínky.
ivana kosťunová
Světáci- ano, to je přesně ono :))
Dana Puchalská
Ano, stolování je bohužel leckde velká neznámá. Já mám ráda hezky prostřený stůl. Jaroslave, když jsem přečetla Vaše hodně dlouhé zamyšlení, tak jsem si vzpomněla na film Světáci. Konkrétně na scénu, jak všechny jedí kuře. A paní Trčková říká .... "Včetně po kachničku". Ano i příbor je pro mnohé lidi velká neznámá. Asi mám nějakou divnou rodinnou výchovu či co, ale lžící jím jen tu polévku. Ale jsme lidi různí.
Dana Kolářová
Téma zajímavé, ale zbytečně dlouhé a nepřehledné.
Jitka Caklová
Dovolím si malou "příhodu z natáčení". Když jsem chodila do školy, tak učitelé s žáky, tedy alespoň někteří, obědvali u jednoho stolu. K bratrovi si přisedl učitel se slovy: "To si nemůžeš vzít příbor, jíš jako pračlověk", byly šunkofleky s kyselou okurkou. Po chvilce si přisedl druhý učitel, u žáků velice oblíbený, v jedné ruce talíř, v druhé lžíci. Do pravé ruky lžíci, do levé okurku a už to do sebe "fedroval", inteligence, neinteligence.
ivana kosťunová
Jaroslave, skvěle napsáno. Tyto klasické hodnoty bychom si měli uchovat. Vždy jsme dodržovali nedělní obědy, slavnostní obědy o dvou chodech, naše děti v tom vyrostly, a líbilo se jim to. Ale děti se ožení, vdají, a v rodinách jejich protějšků to mají jinak. Naše vnučky zpočátku společné obědy nechápaly, nechápaly, proč mají obědvat, když nemají zrovna hlad, a proč nemohou odejít od stolu, když ostatní ještě nedojedli. Zvykají si, nějaké dílčí úspěchy jsme už zaznamenali, ale jde to ztuha. :))
Jitka Caklová
"Nechci, abyste stolování brali jako nějaký luxus nebo snad přepych, nechci, abyste stolování brali jako dril nebo uniformu, chci vás poprosit, abyste to brali jako stupeň vzdělanosti a inteligence, abyste byli příkladem svým dětem a vnukům." V návaznosti na článek Věry Ježkové, "Američané", při stále sílící globalizaci, bych každému přála zažít český rodinný oběd s americkými teenagery u jednoho stolu a nedej Bože v restauraci, kde nikomu nemůžete vysvětlovat, že to není vaše výchova.
Zuzana Pivcová
Píšete dobře, máte bohaté zkušenosti a rozumné úsudky. Jste trochu takový novodobý Guth-Jarkovský, což nemyslím vůbec ironicky. Ale přece jen bych Vám doporučila trochu kratší články, početně víc, ale kratší, protože v dlouhých pasážích se mnohdy dobře míněné rady ztrácejí. Zkusíte to?