Povídka má odstavce dlouhé, ale lež, ta má nohy krátké
Ilustrační foto: pixabay.com

Povídka má odstavce dlouhé, ale lež, ta má nohy krátké

30. 3. 2020

Jedeme nebo nejedeme do Maďarska?

Vrátil jsem v pátek už před polednem z práce domů. Vyzvedl jsem po cestě dceru Aničku ve školce. Čekal nás pěkný víkend. Chtěli jsme jet do Bükfürdö, do maďarských lázní, na celý víkend. Vše jsme si nachystali již včera večer, šestiletá dcera se těšila na plavání v teplé vodě, byl červen a pěkné počasí a tam na jihu bude určitě krásně. Když vyjedeme ve dvanáct, tak budeme v Büku tak ve čtyři, a ještě se dnes krásně vykoupáme. Hotel je spojen krytou chodbou s lázněmi, takže prima. Anička je naše zlatíčko.

Manželka měla přijít domů o něco později, nachystám ještě s Aničkou svačinu na cestu, do auta. Tam máme v hotelu už potom polopenzi. A ještě ovoce. Anička donesla ubrousky a ještě běžela pro vlhčené ubrousky. Máme termální maďarské lázně rádi.

V zámku slyším, že se otáčí klíč, voláme dvojhlasně s dcerou – AHOJ! Lida odpovídá, že potkala dole pošťáka, něco šustí v předsíni. Asi ještě po cestě něco přikoupila, ale máme zatím čas.

Najednou vidím ve dveřích z předsíně Lidu v botách, chtěl jsem jí vrátit smeč - mnohokrát vyřčenou její větu na moji adresu:“Proč se nepřezuješ“?

Místo toho na mě vyhrkla.“ Co to je?“ Křikla z novu: „Co to je!“ Manželka byla vždycky od rány. Pro slovo nechodila daleko. Jinak ale byla hodná.

„No já nevím, co co je?“ Já na to.

„Tady ti přišel dopis, ty amante!“ Napadá mě – proč amante? Napadá mě – mně dopis?

„Mně dopis?“ Poslední dopis mně přišel před léty z Vojenské správy, že mě vyřazují jako vojáka a od té doby nic.

„Ano tobě!“ na to Lida.

Lida stála pořád oblečená, stála tam jako Bůh pomsty!

Beru obálku do ruky, Čtyř hvězdičkový hotel Prachárna Olomouc, říkám nahlas “neznám“. „Čti adresu a všechno“, zakřičel Bůh pomsty.

Moje jméno, moje adresa, přesná. Na dopise totéž a text:

Vážený pane,

Jsme velmi rádi, že nás pravidelně navštěvujete, patříte s Vaší paní mezi naše VIP hosty. Při poslední Vaší návštěvě 30. května jsme našli na nočním stolku Vašeho pokoje č. 409, tyto náušnice. Proto Vám je urychleně doporučeným dopis posíláme. Omlouváme se, že je to až za několik dnů, museli jsme to ještě řešit s naší bezpečnostní službou. Předejte prosím pozdrav i Vaší paní.

Opět se těšíme na Vaši návštěvu

Podpisy a razítko.

 

Stál jsem jako opařený, Anička mě držela za ruku, bránila mě, když na mě Lida křičela.

Aničko, pojď sem. Nedrž se toho kurevníka, ať něco nechytneš….dál nemohu pokračovat, to už bylo zcela nespisovné, jen jsem říkal pořád dokola, je tady to dítě, není to pravda, je tady to dítě….

Lida si v botách a kostýmu sedla do obýváku. Byla vyčerpaná. V botách do obývacího pokoje - to se ještě nestalo.

Šel jsem za ní a říkám: „Lído, prosím tě, to není pravda, neznám ten hotel, asi, možná jsme tam měli kdysi nějakou poradu nebo něco, ale to je několik roků, koktám….

„Už to z tebe leze! S  kurevníkem nikam nejedu, ty hajzle jeden!“

„Kdes byl 30. května?“ odpověděl jsem, že to jako nevím, že se musím podívat. „Nedívej se nikam, ty hajzle“ zakřičela Lida, „tys byl v Olomouci s nějakou děvkou, tady je to písemně. Dacane.“

Teď jsem si vzpomněl na dr. Plzáka, co bych za to dal, kdyby byl tady vedle mě, neviditelný, a napovídal mně. On ne, on si klidně umře a my skoro nevinní chlapci potom máme problémy.

Mozek pracoval, Anička se mě pořád držela za nohavici. Vytáhl jsem diář, já si pamatuji všechno, ale teď, kdyby mě zabili, tak nevím, kde jsem byl 30. května.

Lída se rozplakala. Anička zase běžela za ní, a sedla si jí na klín. „Miláčku, už to mám“, říkám. „Neříkej mně miláčku, ty děvkaři.“

„Miláčku, už to mám, já jsem byl v Pardubicích ve Spolchemii, a to celý den, dlouho. Odjížděl jsem asi v pět odpoledne. Domů tak dvě a půl až tři hodiny. Tak jsem mohl být doma, kolem osmé, ale asi později, jo já jsem byl ještě v motorestu na jídle, sám. Nikdo tam se mnou nebyl. A teď si vzpomínám, přijel jsem domů a vypnuli tady u nás elektriku, a tys Aničce četla pohádku při svíčce, nevíš to už?“ Anička kývala hlavou.

Lida přemýšlela. Skoro se jí z hlavy kouřilo. „ No to jo, teda to jo“ říká, „ a bylo to třicátýho?“ Já na to:“Ano, bylo! A tak jsem nemohl být v Olomouci.“

„Ty Slávku, mně se to nezdá, že ty mně lžeš.“ Teď Plzák pomohl i z nebe. Pochopil jsem, že už mě Lida nezavraždí, a začal jsem hrát postiženého. „Ale kdo tam potom na moje jméno spal nebo spával“?

„Slávku já ti nevěřím“! Anička přelezla z klínu Lidy na můj klín. Tekly jí slzičky. Držela mě pevně kolem krku, chudinka malá.

„Já ale to nevím, co je to za hajzla“! Lida – nemluv tak před Aničkou.

Situace se mírně zklidnila. Maďarsko? Nebude, to je už skoro jisté, a desettisíc za zájezd jsme vyhodili Pánu Bohu do oken. Hodnotím tiše v duši situaci. Tiše v duši jsem přesvědčen a vím to, že v tomto teda já nejedu. Nejsem svatý, ale rodina je pro mě nedotknutelná. A když něco, tak jen tak, že to nikdo neví a pak rychle gatě do ruky a utéct pryč.

„Pane Bože, Lido, já to asi mám, Wágner, Jirka, můj šéf. Dělali jsme před osmi nebo devíti měsíci testy pro ISO, a přísné bezpečnostní testy pro TÜV. Certifikát se vydával, jen proti občance. Já jsem tam nemohl pro to jet, byl jsem dva dny v Ústí, a sebou do hotelu jsem si tehdy vzal pas, a Jirka Wágner měl moji občanku, a to několik dnů. Pak mně vše vrátil, i certifikáty. Vše bylo jako o.k. A potom, už řekl v hotelu jen, už mě tady máte v PC a oni to jméno už jen opisovali“.

„To se mně nezdá“, poplakávala Lida. „ To sis teď vymyslel! A není ti líto ani té naší Aničky, ty darebáku jeden!“ Plakala dál.

„Slávku, si schopen mu to říct do očí?“ „ No, proč ne, třeba hned!“odpověděl jsem.

Beru mobil: „Šéfe, jsi ještě v kanclu?“

„ Ano, jsem, a vy nejedete do toho Maďarska?“

„ No asi nejedem, ale mohl bych přijít za tebou, na minutku?“

„Přijeď, děje se něco v práci?“ Ne neděje, hned jsem u tebe!“

A jdeme všichni, celá rodina, řekl jsem hlasem pevným, způsob rozkazovací! Auto už bylo plné krámů na víkend do Büku, to mě ještě více naštvalo.

Zaklepu. Sekretářka mě vidí i s rodinou a říká: „Slávku co se děje“. Teď mně mozek zapnul zase, potichu a znovu - kurva, vždyť ty náušnice jsou její, přece její, já jsem je teď poznal.

Lida se s mým šéfem, p. Wágnerem, již také znala. „Posaďte se.“

Sekretářka Věra se přišla zeptat, co si dáme, odmítl jsem vše a rezolutně říkám: „Prosím, Věro, můžeš tady taky zůstat“! Všichni zůstali paf. Anička se mě držela jako klíště!

Předložil jsem dopis, předložil jsem náušnice – vše podle subordinace, přiznání obou a velké prošení, aby to neprasklo.

Jeli jsme z firmy nejdříve domů, dobalili svačinu a jeli o dvě hodiny později do toho Maďarska. Musel jsem se osprchovat, byl jsem zpocený durch und durch. Zavolal jsem po cestě do hotelu, že přijedeme o něco později, slečna mluvila dobře slovensky. Lida mně řekla na hranicích se Slovenskem, já tě miluji, Anička dodala, já tě tati miluji, smáli jsme se všichni.

Ale pohádky zatím není konec, ani tohoto vyprávění není konec, o našem, málem zkaženém, víkendovém výletu se ještě mluvilo dál.

Moje žena Lida má čtyři nebo pět kamarádek, pravidelně se vídají první čtvrtek v měsíci kolem páté odpoledne v perfektní kavárně Gold Drink. Tento babinec má výluku jen o prázdninách. Z nějakých důvodů, se však nekonal ani v září. Nevím, konal se prostě až v říjnu. Dámy se sešly a Renata, podle dohody, dovedla svoji kolegyni ze školy Zdenku, němčinářku – obě učí na Gymplu – sice byla o něco starší jako ostatní, ale vypadalo to na pohodovou ženskou. Žádné velké představování a hned tykání u deci Tramínu.

Tak jak tyto babince probíhají, zdrbe se vše za uplynulé období, ta to a ta zase ono. Až se vše blížilo ke konci, tak Lída povídá, ještě vám řeknu něco o doporučeném dopisu, který před odjezdem na víkend v červnu do Maďarska dostal Slávek. Lída vykládala naši nepříjemnou příhodu. Nejmenovala nikoho, nebylo nutné, kromě mě, těch pět původních kamarádek nikoho neznali, a nová Zdenka zase neznala mě. Skončilo to smíchem.

Dámy zaplatily a jak se zvedaly, říká nová Zdenka mé ženě:“ a s tím šéfem tvého manžela a její sekretářkou, ses od té doby viděla?“ Lida, aniž tím cokoliv myslela, řekla: „S Jirkou Wágnerem jsem se neviděla, a Slávek jen říkal, že tu sekretářku Věru, tu že někam přeložili."

Zdenka se podívá s otevřenou pusou doleva a pak doprava a najednou povídá – "já jsem Zdenka Wágnerová, sekretářka Věra Novotná byla přeložena do Hlinska a povýšila na šéfovou sekretariátu Generálního ředitele“. Všechny jsme dosedly zpět do židlí. Tak to byl zlatý hřeb našeho říjnového babince.

Lež má krátké nohy a teď je teprve konec, nebo ještě ne?

 

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA