Příběhy, o kterých jsme nevěděli: Dlouhý týden jednoho jihomoravského vinaře
Ilustrační foto: pixabay.com

Příběhy, o kterých jsme nevěděli: Dlouhý týden jednoho jihomoravského vinaře

2. 4. 2020

Setkávání kamarádů nebo kamarádek je většinou věc velmi příjemná. Zvláště babince či pánské jízdy uzavřených a letitých kolektivů jsou vítané v každém věku.

I my jsme s mými kamarády dělávali taková setkání, ale nebývala obyčejně tak čistokrevná, většinou byli přítomné i naše manželky, i když třeba sedávaly raději ve vedlejší místnosti.

Uvařte si, dámy a pánové, plný šálek kávy, vypněte zvonek, vypněte telefon, kocoura pusťte ven za kočkami, manžela, dámy pusťte na pivo. Pánové, vy zase pošlete manželku třeba ke kadeřnici, a v klidu čtěte. Už to začíná…

Byl konec dubna, už bylo po Velikonocích. Sluníčko krásně, až neobvykle, hřálo. Poslední roky mně přišlo, že jaro jako by nebylo, ze zimy to počasí skočilo hned do časného léta. Moje žena Petra, přišla dnes, v pátek odpoledne, od holiče a řekla, že ženský z obce dělají zájezd do Národního divadla na Labutí jezero, a že by taky jela. „No, ty nemusíš“, hned dodala, „tebe by to asi nebavilo“. Takže bylo rozhodnuto, i za mě. Ještě dodala - je to za týden. Přespíme tam a potom se podíváme v sobotu po obchodech. Chlapi myslí někdy pomalu, ale jsou okamžiky, kdy nám to myslí naopak velmi rychle.

V sobotu jsem pracoval od rána na vinohradu, Petra zase dělala běžné domácí práce. Dopoledne jsem zavolal Edovi:“Nechcete přijet v pátek, už se to dá pít“. „No já mohu, ale Věra peče celou noc na sobotu koláče na svatbu, víš, starosta od nás z Mokré, vdává dceru, a to je tady u nás zvyk. Osm ženských a pekař a je to taková sehraná parta. Pečou pro každého. Ale já přijedu. Eda je odborník na keramiku a stavební hmoty, je to kapacita, ale pořád ještě pracuje jako ředitel jedné velké fabriky na stavební hmoty. Mají jednu dceru někde v Kanadě, asi učitelka angličtiny a ruštiny, ve městě Steinbach u Winnipeg, ale moc o ní nemluví, jen zběžně, byli tam myslím za ní dvakrát.

Druhý telefon byl Frantovi, zvoní to, zvoní a nebere. Nevadí, on zavolá zpět.

Telefon s Pavlem byl už jednodušší, přijede, ale bez manželky (ona je učitelka na základce), je v nemocnici a jde v pondělí na nějaký jednodušší gynekologický zákrok, už má taky na to roky - dodal.  Pavel je lesák tělem i duší na Drahánské vysočině v Kořenci, vousatý chlap dva metry, a 150 kg, neublížil by ani mravenci, nevím, na co nosí pušku. Takže také přijede. Samotář oddaný své přírodě. Trápí ho kůrovec. Tolikrát o tom mluvil, tolikrát je všechny upozorňoval, tolikrát nechtěl jen ten smrk, ale marně, ale marně. Desetkrát mu nabídl povýšení, on zůstal na své hájovně, dokonce v těch zmatečných porevolučních dobách si ji mohli za pár korun i odkoupit. A opravili si hájovnu k obrazu svému, jsou tedy teď ve svém. A dožil se toho, co nikdy nechtěl, lesy, jeho lesy umírají. No, ale jinak je to šťastné, bezdětné manželství.

Poslední je Milan, telefon zvoní, cvak a:“ tady je Milena. „Ahoj, Milan je vedle, co potřebuješ?“ „No chtěl jsem vás pozvat na pátek, za týden, k nám, Mileno“. Chvilka klidu. „Mileno, jsi tam?“ „Ano jsem, a byla bych moc ráda, kdyby k vám Milan jel, já nemohu, já budu v Hradci hlídat celý víkend vnoučata. Rozumíš mně? Já teď nemohu mluvit“. Nerozuměl jsem, Milena mně vysvětlila, že má delší dobou pocit, že Milan zase někoho má, a asi ví i koho, zná ji. Couru jednu mladou.“ Milena byla zaměstnána na Úřadě pro normalizaci. Víc nevím, nevím, co by mohla ona normalizovat?

„Ty Mileno, já o tom skutečně nevím, nelhal bych ti a moc tomu nevěřím“.

Milena předává mobil manželovi, „Vašku jsi to ty?“ vysvětluji Milanovi, o co jde, a jeho reakce byla okamžitá a od srdce, „už se těším“! Milan tak trochu v životě tápal, co bude, dvě Výšky a nakonec dělá ekonoma nějakým makléřům v Brně. Tápal i ve vztazích, tápal v mnohém, jen ženský po něm šly. Milena to ale ze zadu jistila, tvrdě. Milena po svatbě řekla, půjdeš do KSČ – to má perspektivu. Milan je tam asi do dnes, Milena ho zapomněla odhlásit, ani to neví.

Tak mně chybí už jenom Franta a Vlasta. Jdu pomalu dolů po vinohradu, už budu u potoka. Je zde malá, asi arová tůňka, je zde krásně, máme tam lavečku. Potok Bukovan není velký, ale voda teče celý rok až do Dyje, nevysychá. Sedl jsem si. Mobil zvoní. „Ahoj Vašku, jak se máš a co děláš?“ Vysvětluji pozvání, Franta nahlas volá na Vlastu, po několika okamžicích, „Vašku, Vlasta nemůže, ona má v sobotu vítání občánků, jako dobrovolná tajemnice komise u toho musí být a v pátek odpoledne uklízí v Říčanech u své matky se sestrou, víš, po malování. Já ale přijedu sám a rád, jestli to nevadí.“ Ne, nevadí to, jsem jen dodal. Takže zde budeme všichni, ale bez manželek. Franta má strojárnu, normální chlap, typický mistr, výrobák, pořád v modrákách, ví si se vším rady, ve fabrice ho všichni berou, ve fabrice je hvězda, jen doma ne. Vlasta táhne velitelsky rodinu, Vlasta je tam ten šéf. Rosice jsou velká dědina. Frantovi to vyhovuje, běž tam, dones to, podrž to, držíš to blbě, nebuď tam tak dlouho a už nepij…. Někdy je mě ho líto, Franta ve fabrice je mistr nad mistry, zase on tam vede, málo kdo si v dílně uvědomí, že má vysokou, a vede se synem i malé kluky ve fotbale, v obci. Baví je to. Frantu naháněli kdysi komunisté do KSČ, byl mistr, byl chováním spíše dělník, oblíben, měl slovo. Naháněli, naháněli. Vlasta mu několikrát řekla, nelez tam, je to na „hovno“. Franta se držel zuby i nehty a odmítal. Až po mnoha a mnoha letech podlehl a byl přijat, konečně se to komunistům podařilo – psalo se ale datum 10. listopadu 1989. Už nedostal ani průkazku, už se vše potom zvrtlo.

Takže jsme pel mel. Všichni jsme narozeni těsně po roce 1960, potkali jsme se různě, vznikla z toho nákladnost, snad kamarádství, snad přátelství. Volné, ničím neuvázané, ničím povinné, jsme k sobě tolerantní a dovedeme si odpustit i jiný názor, ale i to má své hranice. Nejsme nikdo s nikým ani žádná rodina.

Zavolám Novohradským a oni mně pomohou vše připravit. David vzal telefon, vše jsem mu vysvětlil, řekl, že přijdou velmi rádi, a na jídle se už jen domluvíme. Alena, jako jeho žena, že bude taky ráda. Takže jsem si dal ve sklepě nealko pivo, nechtěl jsem víno, domů půjdu až později, udělám si tady omeletu se špekem a cibulí, k obědu – miluji to. Máme zde perfektně vybavenou moderní kuchyni.

Petra, moje paní, ví, kde jsem, sluníčko hřeje, sedím venku, včely už létají jako o závod. Chtělo by to napršet. Posílám SMS. „Hoši, tak příští pátek ve 4 odpoledne u nás na vinohradě, spát budete u nás, jsou tam dva pokoje po dětech, jídlo i obsluha zajištěno. Stíhačky tady nebudou. Vašek.“ V několika minutách čtyři kladné odpovědi. Takže rechts pánská jízda – bude nás pět a Novohradští.

Dojedl jsem omeletu s chlebem, „skromnější oběd“, připomíná mně to studentská léta. Vlašák s rohlíkem, nebo omeleta – menu na kolejích. Miluji Vlašák. Miluji svoji ženu.

Vidím, že těch 40 hlav Müllera dole u potoka budu muset nahradit novými, sázel je tam ještě můj otec, a už nic moc. Tak na podzim.

Myšlenka mně skočila k Novohradským. Oba, mladí manželé se dvěma dětmi, pomáhají nám už dva, tři roky. Koupili u nás v dědině barák, už je to déle. Alena dělá na obci takové to děvče pro všechno, účetnictví, matriku, rozhlas, atd., a David je zemědělský ekonom, u nás ve Sdružení. Je víc zemědělec jak ekonom.

Moje děti se nějak s vinařstvím a zemědělstvím minuly. Nebaví je to, jsou toto tzv. moderní mladí lidé, dcera je profesorka a zeť také, na Fildě, na děti zatím nemají čas. Syn se chytil obchodu a jede systém nakup a prodej, na ceny nehleď, ober kohokoliv, nakup a prodej cokoliv, to je kapitalismus. Domů přijedou párkrát do roka. Vycházíme spolu jen díky tomu, že nejsem venkovský křupan trvající na tradici. Ženu Petru to mrzí, ale víc ji mrzí, že nemají děti, chtěla mít vnoučata, ale zatím nic. Syn přes třicet a nic. Jen ta řada dívek, která u nás přespala, až jsem řekl v loni po Vánocích a dost, tady není bordel! Dřív jsme je pořád zvali, přijďte na víkend, přijeďte na Velikonoce, přijeďte na Vánoce, skoro jsem prosil. Loni jsem si řekl taky: A dost. Čtyři měsíce se potom neozvali, vadí mně to, ale do zadku nikomu nepolezu.

Já si myslím, že ten mnoha hektarový vinohrad jednou, až budu starý, prodám, a asi Novohradským. On je srostlý s půdou, to se hned pozná, a už dost rozumí i vínu a vinohradu, i když je to městskej kluk, je z Kr. Pole a Alena z Ivanovic…. Sedí jim to na venkově.

Práce jde příjemně od ruky a uklidňuje mě, hraji si s vinohradem. Najednou jsem si ale uvědomil, že nás bude obsluhovat Alena. Tak asi třicet pět roků, ale mimořádně hezká, hezká postava i po dvou dětech. Vždy perfektně upravená, voní čistotou. Musím na začátek stanovit kamarádům hranice a mantinely. Znám tu bandu. Výhoda je, že oni se většinou neopijí, a večer pošlu Alenu domů a zůstane tam s námi jen David.

Slyším funění a zaštěkala Bára, a už vrtí ocasem vedle mě, a potvora jedna mě olizuje samou radostí, a to je znamení, že za mnou přišla Petra, přišla si pro mě. Sedí nahoře. Tak pojď, říkám Báře, pojď, jdeme za mamkou, a jdeme na horu ke sklepu. Bára je krásná osmiletá fenka boxera zlatého, tmavého, hravá jako štěně. Nedostala papíry, protože má předkus, ale nám to bylo jedno, a neměla štěňata. Petra si ji vybrala v Horním Poříčí u chovatele přímo „z hnízda“. On řekl, že ji musí utratit, že má předkus a nedostane papíry. Petra tehdy na to – tak to tedy ne pane Zedníku. Bára je velitel naší rodiny.

Už jsme s Petrou 35 roků, Pane Bože, 35 let, brali jsme se mladí, nemuseli, ale chtěli, nebo vlastně museli, ale jinak. Taky jsme prošli sinusoidou úspěchů a pádů, a nemocí, ale byli jsme pořád jeden pro druhého. Tehdy mně zemřel otec, ještě byl mladý a já musel nasednout na jím uvolněné místo v družstvu i ve vinohradu. A tak jsem se i musel oženit. Tak to na dědině bývá, nebo spíše bývalo. Školu jsem dodělával až při práci. Petra i její rodiče mě velmi podporovali, už zemřeli, i moje matka.

Takže jsem vinař s láskou k tomuto řemeslu. Líbí se mně slovo řemeslo. To hned víte, kdo kam patří, s kým máte tu čest. Jednou jsem musel ležet v Brně v u Sv. Anny v nemocnici, ošetřující lékař mně řekl, „už víme co s vámi je a já vás vyléčím, je to moje řemeslo“. Některé období je úspěšnější a někdy padáme na hubu. Nemám trvalé zaměstnance, děláme to vše brigádnicky, mám 10 až 15 lidí v dosahu, kteří u mě v sezóně pracují již mnoho roků. I David a Alena mně hodně, ale hodně pomáhají.

Moje žena Petra je u nás dětská lékařka, baví jí to. Ale na dědině je to zaměstnání na 24 hod. denně vč. sobot, nedělí a svátků. Patří pod ní i čtyři další vesnice. A tak řekněte matce s dítětem, která u vás zazvoní v sobotu v noci, když má její mimino horečku, ať s tím děckem jede čtyřicet kilometrů do Brna do Dětské nemocnice. Ne, to neuděláte. Prohlédnete malého maroda, dáte co je potřeba, a Petra řekne - v pondělí ráno ke mně do ordinace na kontrolu, maminko a kdyby se vám něco nezdálo, hned přijďte, třeba o půl noci. Já jsem silně věřící křesťan, ale církev a církevní instituce k tomu nepotřebuji a neuznávám je, s nikým o tom nemluvím. Petra není. Málo kdo o mé víře ví.

„Budeme mít v pátek pánskou jízdu“ – říkám Petře. „A to jsem ráda. A Novohradští ti pomohou? “ Přisvědčil jsem. „Víš, že Vlastu já moc nemusím, takže se jí vyhnu“. „Ale ženský tady nebudou“, říkám. Bylo teplo, Vzadu Pálavské vrchy byly trochu v oparu, nevypadá to na déšť, to je škoda. Nové Mlýny zde změnily prostředí. Petra si rozuměla se všemi kamarády, ale jejich manželky, tam byla velmi diplomatická. Vlasta od Franty vedla. A pak Milena od Milana.

Petra mně povídá:

„Tak pojď už, slíbila jsem přece, že přijedeme na chvíli v podvečer do Rakvic, Pavel byl na té operaci s rukou, tak se za ním podíváme. A malý Pavlík má někde nějaký tvrdý vřed, tak se na to taky podívám, řekla a prosila mně o to Jarka“.

Kývl jsem hlavou, vezmu mu na ochutnání láhev z Dorancek, a šel jsem pro ni. Jsou to naši kamarádi, no vlastně taková vzdálená rodina, a on měl úraz.

„Pil jsi?“ ptá se Petra, „já jsem dnes nějak unavená“.

„Ne nepil, pojedu já“ odpovídám.

Umyl jsem se po celém dni práce na vinohradě. Převlékl se. Vzal jsem naše nové auto. Petra má malou Škodovku Citi, je s tím velmi spokojená, jezdí denně a také po pacientech v okolí. Malé, a pro jednu ženskou pohodlné. Na vinohrad a do sadu mám Forda s malou korbou, to je dříč už deset let starý, tahám zatím i vlek a stroje. Ještě jsem se nezmínil, že mám na starost přes 3 ha našeho ovocného sadu, většinou meruňky. Pro normální cesty mám teď Volvo, nové, špičková kvalita, ale drahé. Udělali jsme si radost s Petrou k našemu výročí svatby. I ona v tom ráda jezdí a hlavně řídí. Petra řídí dobře. Jen se někdy ke mně chová, jak k těm malým pacientům. Kontroluje mě, a pořád hlídá co a jak, hlavně mé zdraví.

V Rakvicích vše v pořádku, Petra prohlédla ruku i Pavlovi, a ještě mu vydělala tři stehy, které doktor před tím přehlédl. Hojí se to dobře. Rehabilitace jdou taky dobře. Za pár týdnů bude úplně fit. „A Pavle maž si tu jizvu po operaci aspoň 2x denně normálním sádlem, co používáte na vaření, třeba ze zabíjačky, to je zázrak. A při práci ji neuhýbej, zatěžuj tu ruku co nejvíc, i když to bude bolet. Dráty a šrouby ti vydělají tak nejdřív za rok.“

„A teď pojď ty, pionýre“, řekla Petra malému Pavlíkovi. „Ukaž, co tě trápí“?

„Aha, už to máme – trn z akátu se zapíchl a dělá tam zánět, kdes prosím tě zase lezls, tak pojď – šmikneme to a bude dobře“.

Pavlík tetě věří, ale slzička ukápla.

„Já vám nachystám večeři, mám vše připraveno.“ Říká Jarka. Všechny jsem předešel „já jíst, prosím, nebudu, díky. Já jsem se najedl na vinohradě. Prosím nezlob se“. Ostatní se všichni navečeřeli, křenová omáčka, dále uzená, jemně prorostlá vepřová krkovička (domácí), a Jarčiny knedlíky s burizony – perfektní, lehké. Až mě to mrzelo. Ale byl jsem už potichu. Ochutnali i pálenku z Dorancek, co jsem donesl. Já jsem nepil, jedu. Petra mně povídá „To je ta naše? A já jsem ji ještě doma ani nechutnala.“ Je skutečně dobrá a voňavá, akorát 52%. Vykládali jsme skoro do deseti. O dálnici na Vídeň, o tom že asi přijde krize, o jejich starostovi, atd. Nikdo moc nepil, já vůbec. Byl jsem rád, že jsme tam byli.

I když to máme z Rakvic domů jen několik minut, Petra v autě usnula. Doma jsem ji vzal z auta do náruče (tak tak jsem ji unesl), a bez umývání položil v obýváku na gauč, nesvlečenou, přikryl dekou, byla utahaná a spala. Šel jsem se osprchovat, nemohl jsem usnout. Přemýšlel jsem nad příštím pátkem, bylo mně divné, že všichni tak rychle kývli, a že naše roby, no, ani jedna nemůže? Někdy ten termín domlouváme i měsíc než to klapne. Asi slyším trávu růst.

V úterý přišli k večeru David a Alena Novohradští i s dětmi, domluvit se na pátek a na sobotu. Říkám, Aleno, bude nás s vámi sedm, takže počítejme jako by deset. (Bára a děti zmizely. Lekl jsem se, a David mě ujistil, že Bára se o děti postará.) Tak ostrý zabijačkový guláš, knedlík i chleba i rohlíky, řízečky krůtí i vepřové, a udělej pár řízečků z uzeného. Zeleninu máme doma, pití tam dovezu, mám tam ve sklepě uzené a klobásky, toho je tam dost a koupím sýry a okurky. Nachystám také naše kysané zelí. Chleba musí být dost. David na to, my máme doma ještě okurky kvašáky, už zbytek z loňska, ta je vezmu. Ještě jsem poprosil Alenu, ráno v sobotu nachystat snídani. Pět až sedm lidí, to je maličkost. Petra povídá, „já ještě v pátek než pojedu, udělám nadívaný bůček, když ho nesníte, vezmeme si v sobotu k obědu nebo k večeři a k tomu lehký vídeňský bramborový salát. A Alena s Davidem i s dětmi by mohli přijít taky k nám na večeři. Bylo rozhodnuto a odsouhlaseno.

Ve čtvrtek volal Milan, jestli ten pátek platí. Potvrdil jsem. Hovoru jsem se tiše podivil.

V pátek ráno, jsem musel ještě do Vídně, na otočku, jeden odběratel (Hans Prochaska) z Karl-Marx-Platz chtěl nové vzorky vína, nějak na rychlo. On dobře platí. Zatím z toho kšeft nebyl. Jel jsem domů, ještě benzin a dva pakle  minerálek, neslazených, na večer. A už jsem se potom věnoval přípravě, o Novohradské jsem se nemusel starat. Petra odjížděla  autobusem už ve čtyři odpoledne, a já půjdu po třetí odpoledne na vinohrad. Těším se, viděli jsme se na loňském vinobraní, naposledy. Myslím, že když zde budeme sami, jako čistá pánská jízda, není to na škodu.

Alena měla vše připraveno, vevnitř v jídelně i venku na terase, vzorně. Guláš voněl, a až zde dosmažovala řízečky. Nadívaný bůček byl připraven hotový u nás doma. Ještě trošku uklidila, ale my máme ve sklípku pořádek, jako doma. Cítím, že k tomu všemu tak dobře přistupuje, i my všichni, máme dva záchody a ty také voněly a svítily čistotou. Sprcha se leskla. Horní dvě místnosti (větší jídelna a menší obýváček) a sprcha nad sklepem jsou s topením, není tam cítit vlhko ze sklípku a je tam i uzavřený krb, nenadělá se z něho při topení nepořádek. (Hergot, ta Alena je ale kus baby, pomyslel jsem si při letmém pohledu na ni, pevná, mladá, vždy upravená a čistá!)

První přijel Eda s Milanem jedním autem, v dobré náladě, a už po třetí hodině. Chtěl jsem se zeptat, kde že má Milan auto, a zapomněl jsem na to. Potom za chvíli Franta a na konec přijel Pavel. Pár slov a představil jsem jim Alenu a Davida, jako manžele. Davida znali už z loňska. Z vinohradu k nám domů pěšky je to tak čtvrt hodinky, max. 20 minut. David jim naložil tašky do svého auta a dá je k nám, a auta necháme na vinohradě, vezmou si je až ráno. David mně ještě požádal, že musí na pár minut odjet.

Sešli jsme se na terase a chvíli se posadili, byla tam voda a minerálky, auta se dala tak, že nikomu nepřekážela. Všichni si dali vodu. Když byla revoluce, tak nám bylo všem méně než třicet. Už jsme byli po škole a měli všichni zaměstnání a někteří i ženatí. Těch dalších třicet let rychle uteklo.

 Šli jsme dolů po rampě a potom po schodech do sklípku. Vše bylo v klidu, až jsem zavřel dveře horní části sklepu a stáli jsme úplně dole u sudů, tak hned Milan vyjel:

„Cos nám to tady představil, to je kus tá baba, to ti tady Petra trpí?“ Vše jsem dal na pravou míru, vše vysvětlil, a dodal jsem, že mám nahoře kulovnici a kdo po Aleně vyjede, tak toho vlastnoručně a na místě zastřelím. Velký smích a narážky.

Začali jsme Müllerkou, trošku je trpká, suchá. Potom Sauvignon, taky dobrej, jemnější a voňavější po kopřivách, Muškát už voněl moc. Ptám se, chcete zkusit i červené. Ne, zůstaneme u bílého, shoda. Tak pojďme na Rulandské šedé. Bylo rozhodnuto. Natáhl jsem Rulandu šedou, ta je letos obzvlášť pěkná.

Vystoupali jsme nahoru, Alena měla vše hotové. Alena představila jídelníček. Vše měla krásně nazdobené. Měla na sobě rifle, úzké a obtažené, a červené triko a vše co k ní patřilo.

Teplé jarní páteční odpoledne, vůně vinohradu, dole u potoka kvetou akáty a voní, půda se jaře otevírá a také voní, tůňka u potoka voní krásně vodou, čistou vodou, to jsou vůně, které se nedají popsat. To se vše promítá do našich hroznů, hlína s minerály, slunce plné blahodárných paprsků, proto to zde miluji, řekl jsem všem. Alena poslouchala a ani nemrkla. Toto je ta naše velká láska. Nikdy jsem vám to neřekl, ale toto je ta naše láska, po mém dědovi, i po mém otci.

Začali jsme gulášem, a to už zde byl i David. Všichni jsme si sedli venku k velkému dubovému stolu, byl to tedy kus nábytku. Jedli jsme pomalu. Všichni si dali nášup. Alena se vzorně starala. Stůl byl dostatečně velký. Všichni už Davida znali, někdo z mých přátel mu tykal, ale David všem vykal. Udržoval si mírný odstup. To se mně líbilo. David se ke mně naklonil – Milan nemá tašku a věci na převlečení. Řekl jsem jen,“ jo?“

Mleli jsme všechno, sport, politiku, EU, migranty, Merklovou, holčičku Grétu (tam jsem poprosil o nepoužívání slov, nevhodných před 22.00 hod.), Babiše i Zemana, Kalouska i Fialu i papeže. Naše názory jsou hodně podobné. Snad někde trošku vybočuje jen Pavel, žije v lese, je lidovec, ale rozumný, i v tom křesťanství je rozumný. Je to velký, velký kliďas.

Bára letěla k bráně a štěkala, asi hlídači, ona by nikoho dovnitř nepustila. Stojí tam naše auta.

Dojedli jsme venku guláš, Alena poklidila vše ze stolu i poklidila v kuchyni, udělala nám kávu, pošeptala mně, kde co je, nachystala si malý balíček jako výslužku, jak se u nás říká, ochutnat řízečky mamince, která teď hlídala jejich děti, a rozloučila se s námi. Začalo se ochlazovat, trošku padal opar. Sluníčko už bylo hodně nízko. I když už byl letní čas. Než Alena odešla, tak donesla na stůl ještě nakrájené tři druhy uzeného i klobásky, a sýry a chleba. Talíř zeleniny a okurky, a Davidovi kvašáky. Oči by jedli, ale žaludek nemohl. Už jsme seděli vevnitř, bylo příjemně. Pavel šel do auta a donesl deset srnčích velkých dvojitých klobásů, a lahůdku – čerstvě pečenou celou kotletu z mladého divočáka, lahůdka, ta voněla. To vám posílá náš les. Franta zas donesl dvě velké nohavice štrúdlu s jablky i s plechem od pečení.

„Mám tam červený Vavřinec, dobrý, nemám donést, nekoštneme“? Hodil by se, na ten guláš. Bylo odsouhlaseno, vzal jsem lahev Rulandy (hlavně pro mě) a lahev Vavřince.

„Milane, kam sis dal věci na převlečení, ať je tady v noci nezapomeneme“ říkám.

Ticho.

Všichni se díváme na Milana…

„ No hoši, já tady spát asi nebudu, přijede si pro mě, tak za hoďku, Věrka“! No to jsme asi nečekali, ale je to jeho svobodná volba.

Pavel to nevydržel, „ty seš blbé debil, co to je zač zase ta Věra?“

„No, ona dělá u nás, krásná, dvacet pět, hoši ty prsa, no a další, to se nedá popsat“ vypadlo najednou z Milana.

„Já ti říkám, že jsi debil a vymatlaný čurák, vždyť jsi víc jak o třicet let starší.“ Dodal Pavel.

„Já to všechno vím, ale já si nemohu pomoct“. „Vašku“, ptá se Milan, „tobě něco Milena naznačila v telefonu, že?“ Řekl jsem jen ano, a řekl jsem, ty špatně dopadneš jako můj syn, taky je samá děvka.

Řekl jsem ještě, že by si to měl vše řádně rozmyslet, co dál, že ho beztak tá Věruška za chvíli kopne do zadku.

David nás poslouchal s otevřenou pusou. Osmělil se a povídá „a ta vaše Věruška sem do vinohradu trefí?“. Naprosto nevině ještě David povídá „nemám jet na ni počkat do dědiny? Aby nezabloudila, bude tma?“ Pavel na to: „vyser se na něho i na tu jeho čůzu“!

No vzalo to dobrý obrat.

Musím to navézt nějak na správnou cestu.

Povídám:

„Ty Milane, my všichni víme, že je to Tvoje věc, my Ti jen říkáme naše názory, a bojíme se o Tebe i o Tvoji rodinu, jestli si chceš jen tak vrznout, nepal za sebou mosty. Vrzl sis -ukonči to. Já teď klidně půjdu, řeknu té tvé krásce, že si sa ožral jako prasa a je to, že nikam nemůžeš. Že si poblutý a posratý!“

Baba sa naštve a vykašle se na Tebe.“ Všichni to odsouhlasili a smáli se, jen Milan ne.

„Komu není rady, hold, tomu není pomoci. Oroduj za teba Panenka Mária Svatokopecká, ty debile.“Ukončil vše Pavel. Jen Eda nic. Eda asi držel bobříka mlčení.

Ticho, bylo ticho.

Nálada se pomalu rovnala. Pavel začal o kůrovci, že u nich od Suchého a Žďárné až po Plumlov je to strašné. Ve vojenských lesích vedle, taky. Je to škoda, brouk ta sviňa jedna, dělá velké škody, ale nikdo na ta upozornění už před 15 roky nereagoval, zelení „měli pravdu a jen a jen oni“. Nikdo nebral jiný názor, my praktici sme byli odstavení jako podsvinčata, jen ten Bursík byl hvězda, a kde je? A je to teď tady.

David vytáhl cimbál, naladil ho a běhal po strunách, tiše a lehce, naučil a učí se až tady, je to můj cimbál. Já mám rád vzadu v dáli ty melodie, moc se mně líbí, když někde třeba tiše hraje klavír, nebo se brnká na harfu. Jen ty melodie lehce, mile.

Milanovi zvonil mobil. Všichni ztichli.

„Aha, asi Věruška? Upozornil Pavel.

„Ahoj, Mileno, co děláte a co děcka?“ Manželka mu volala. Chtěla mluvit se mnou. Milan dal mobil nahlas!

„Mileno, ahoj co potřebuješ?“

„Prosím, mohl bys mně prodat 5 litrů bílého a 5 litrů červeného, tady v Hradci pro sousedy našich mladých?“

„No to je maličkost, počítej s tím“. A všichni jsme ji nahlas pozdravili.

Milena ještě „a dej to Milanovi do auta, oni si k nám potom přijedou domů, a Milan ti to vyrovná. A pánové, užijte si to!“

„Takže je zameteno, Milane, co teď? A kde máš auto?“ říkám. Milan byl strašně naštvaný. Milan byl také strašně tvrdohlavý.

Pavel se ptá: „Edo co ty? Ty nic neříkáš, vždycky máš řečí jak holič v sobotu.“

„Pavle a Vašku, ve všem máte pravdu, ale já do toho nemohu mluvit. To je Milanova věc.“ Ukončil to Eda nějak rychle. A napil se Vavřince. „Hergot, ten je dobrý“, dodal, a nalil si další koštérku. Povídám mu,“ že to je po tom guláši, to mastné na sebe váže to červené víno. Ale víno, Edo, se vychutnává, a nehrká sa koštérka naráz do seba, to néni slivovica!“

David mně říká, že jde nachystat víno pro Milana domů.“Milane, chceš to víno domů? Nebo jak?“ Ano, Davide, prosím nachystej mně to, díky“, říká Milan. „Hoši, já pojedu“ pokračuje Milan, co jsem si rozdělal, to taky dokončím. Sice nevím jak, ale dokončím.“

Komu není z hůry dáno, v apatice nekoupí.

Všichni přešli na Vavřinec, já jen zůstal u té moji Rulandy. Milan už nepil. Za pár minut zvonil Milanovi mobil.

Pavel na to: „To teď volá ta jeho, to je osmé boží přikázání – nepožádáš manželky bližního svého“.

Milan se s ní domluvil. Zvedl se židle a s úsměvem odpovídá Pavlovi:“Ty křesťane jeden, já neporušuji osmé přikázání, neb ona manžela nemá! Takže nehřeším, Ona je svobodná“.

Pavel: „Tak to jsi ještě větší blbec, než jsme si mysleli.“

Už jsme se usmívali, David vzal dva demižóny vína a šel s Milanem k cestě. Volám ještě na Milana.“ Ne abys řídil, dost jsi už pil, Milane.“Za minutu byl David zpět, Milan odjel. David si sedl k cimbálu.

Nejvíc z toho byl vyveden David. Mlčel, brnkal, napil se Vavřince a za chvíli dodal: „To nebyla ženská, pánové, to byl kusanec, a myslím si, že byla ještě mladší, modelka 90/60/90, a ty nohy. Ona přijela novým Lexusem, tak za 3,5 milionu. Není ten zlatokop náhodou Milan?“ Ještě dodal David.

Pavel jen řekl – to neomlouvá, ať si toho svýho šulina zamkne do skříně, blbec, a Davide uvědom si, že každý ženský nohy končí v ryti. Pavel má jednoznačné názory. No, lesák. Moc hodnej, všichni jsme se tomu smáli, jen Eda nic.

Rozvykládal jsem se o vinohradě, o sadu, o našem Sdružení, trošku víc jsem si už postěžoval na děti, že o nás nemají vůbec zájem, o Davidovi a Aleně, přesto, že tam David s námi seděl. Říkám:“Vinohrad a sklep je každodenní poctívá práce, to musí bavit, a hoši, mě to baví, já to miluju.“

David donesl talíře s řízečky, byly teplé a čerstvý voňavý chleba. Zelenina byla na stole. Pil se dál Vavřinec. Franta mluvil o fabrice, typická kovovýroba, děláme zakázky asi pro sto firem, velké i malé série a teď hlavně přípravky pro automobilky a pro jejich automaty, mluvil, že dělají formy pro novou Octavii. Mluvil o Rosicích. Baví mě to a dobře se nám tam bydlí, říká. Nemusí nikam jezdit, prodal svoje starší auto a nechali si jen tady toho Seata, je novější a je jeho ženy Vlasty. Syn má takového malého sporťáka, myslím Fiata, o Vlastě ani slovo.

Bára mně ležela u nohou. Nikoho neobtěžovala, a ani dnes moc neloudila. Bylo jí teplo.

Najednou se ozval Eda, jakoby až tomu Frantovi skočil do řeči.

„Víte, já tak jednoznačně moc nesouhlasím s tím, jak jste toho Milana odsoudili, jak jste ho setřeli. Proč? A o Mileně jste neřekli ani slovo. Víte dobře, jaká Milena umí být. Jen ona má pravdu, jen ona je ta nejchytřejší a nekrásnější, jen ona je ta hvězda. Škatula je to! Každý klacek má dva konce, každá vdaná dvojice je vždy žena a muž! A jen ti dva si musí své věci vyřešit. Nikdo třetí. Ani my ne, ani Pavle ty ne!“

Vpadl jsem mu do věty: „Edo, až teď taky na ty teplouše a lesby. I když oni jsou mně úplně jedno“!

„No, to sem nepleť. Já jsem si prožil totiž také svoje. Tak bych zas nebyl tak silným kritikem Milana.“ Všichni jsme zůstávali s ústy pootevřenými. Eda? Toť vzor muže, toť vzor manželství. Edova Věruška, to je jeho štěstíčko… Je pravda, že jsme se vídali tak dvakrát, třikrát do roka, někdy i sice i samostatně, ne se všemi naráz, někdy jsme jeli i na nějakou malou dovolenou, nebo do divadla, ale o Edovi jsem nic špatného nevěděl.

„Ty Edo, ještě řediteluješ, nebo tě už vyhodili?“ zeptal se najednou Pavel. „Ne hoši, nevyhodili, bohužel, ještě jsem ředitel. A nevím, jestli to nemám sám teď položit. Máme perfektní výsledky, firma je v pořádku, odešel bych v nejlepším, a dělám to už dlouho. Mohl bych se v klidu věnovat výzkumu a to mě baví, prachy nepotřebujeme“. Já mu říkám – co blbneš.

„Hoši dnes mně to tady připadá, jako sešlost ukecaných starých bab, zahýbání, nevěry, problémy a pomlouvání“ usmál jsem se.

Eda na mě navázal:

„Máme u nás šéfovou kontroly jakosti, doktorka přírodních vět, pětapadesát, Alena Kreinová, manžel veterinář. Dost dobrý chlap, i myslivec. (David tiše preludoval.) Kluky už mají velké mimo domov. Ona u nás pracuje už dlouho. Vypracovala se. Nikdy jsem se s vámi nebavil o tom, jak žiji s Věrou. Vlastně jsme sami. Dcera a její Kanada jsou daleko. Cítil jsem najednou, že se mně Věra nějak vzdaluje. Je to už nějaký rok. Hodně jsem pracoval, docentura, atd. Tehdy jsme instalovali u nás druhý vyšší stupeň nového filtru, na odprašnění komínů, bylo to moc práce. Myslel jsem, že je to tím. Neměl jsem pocit, že by Věra někoho měla. Byla taková zamlklá, tichá a bez zájmu. Snažil jsem se to vše nastartovat znovu. Volal jsem i Petrovi Vaculkovi, víte, o kom mluvím, z Bílovic, aby se na ni podíval. On je u Svaté Anny, kapacita. Vyhověl hned, a jen mně pak zavolal a řekl, ta tvoje ženská je zdravá jako ryba. Musím vám potichu říct, že i sex nestál u nás za nic, no lépe – sex nebyl žádný. Pokoušel jsem se, ale odmítala, citlivě klidně, ale jednoznačně. Už to trvalo, dlouho, a dr. Vaculka mně ještě poradil nějakého dr. Martince z Adamova, jezdili jsme tam – psychiatr. I to proběhlo v několika sezeních, i beze mě. Stejné nebo podobné, ona asi nemá problémy, jen je trochu zablokovaná. Zkuste ji koupit psa, ale ne jako překvapení, jen když bude chtít sama, nepřemlouvat. To byl celý závěr Martince, vaše paní je celkem v pořádku. Pes byl Věrou s radostí přijat. Z útulku, malý, skoro štěně.

Náhodou říkám potom v práci, až po poradě, jestli nezná někdo dobrého veterináře, u nás už je delší dobu pro nemoc zavřeno. Dr. Kreinová hned reagovala a řekla mně o svém manželovi. Za dva dny byl dr. Krein u nás, sympaťák, praktik, v mém věku. Psa prohlédl, velmi pečlivě, prohlédl papíry z útulku, a najednou vzal mobil a volal přímo do útulku. Znal to tam. Vše mu potvrdili, on doplnil ještě raději nějaké další očkování, a pes byl v cajku.

Veterinář řekl, že se na něho ještě přijede podívat, jak pojede z Brna domů. Manželka byla ráda. Já na to, no tak já vezmu vaši ženu z práce, a uděláme večeři, a povykládáme si. On to přivítal: prima nápad. Jak řečeno, tak provedeno. V pátek za týden by se to mohlo hodit. Domluveno. A zde to asi začalo.“

Odešel jsem do sklípku pro další víno, Vavřinec chutná, jídlo taky. David dělá další kávu. Mně automaticky mého turka.

Najednou mně zvoní mobil. Petra volala, že je po představení v divadle, a že jdou do hotelu, půjdou na kafé a potom spát, a že si myslí, že přijedou autobusem tak kolem třetí hodiny, zítra. Byl jsem rád, že zavolala.

Edík pokračoval (Edíku, mu říkávala maminka a on to neměl rád, a my jsme ho tím škádlili):

„Takže, tehdy ten pátek přijeli na večeři, prohlídka psa veterinářem byla minutová záležitost, pes byl v pořádku. Věruška udělala tzv. obrácené worcester hovězí česnekové řízky, mísu salátu a mísu hranolek. Opět vynikající. Kreinovi to neznali a očividně si pochutnali, Krein si přidal ještě jeden šnycl navíc. Zdá se, že je to normální chlap. Takový seznamovací večírek – já tomu říkám, pokračoval Eda. Jen jsem si všiml, a věřte mně, že velmi nerad jsem si všiml, že Alena Kreinová se po mně nějak divně dívá. Nevidím, neslyším. Ještě káva, a krátké rozloučení. Chtěl jsem vyrovnat očkování a prohlídky psa, a dr. Krein to tvrdě odmítl. Zdálo se mně, že je Věra v dobré pohodě. Pustila si TV a já jsem dokončil úklid v obýváku i v kuchyni po večeři. Zapnul jsem myčku. Šel jsem za ní, usmívala se a pes jí ležel na klíně. Byl jak za groš kudla. Usínal – ten pes. Chvíli jsme vykládali.

„Budeš ještě pracovat“ ptala se mě Věra. Ne, půjdu se osprchovat.

Vrátil jsem se z koupelny, Věra mně potichu předala psa, spal. A šla také do koupelny. Nechal jsem jet potichu TV. Vzal jsem psa a položil jsem ho na jeho pelíšek, spal.

Já bych se nechtěl stát otrokem toho psa. Bral jsem ho tak, že je tady ale „odsud potud“. Věra si vzala na noc nějaké léky, a řekla mně, že už příští týden, asi ve středu, chce jít do práce.

Cítíš se tak dobře? Ano a psa si budu brát sebou do ústavu, ředitelka nemá námitky. Řekla. Věra pracuje, to víte, ve Výzkumném ústavu nanotechnologií, jako finanční kontrolorka, prý je přísná.

Moc mě to potěšilo. Usmál jsem se srdečně. Ale já budu muset jezdit autem, tak jsem si myslela, že bych si vzala to naše starší - Škodovku, ty máš služební a už to stojí leda jen v garáži. A potom až skončíš práci, by sis koupil nové auto. Mně to staré stačí. Skončila Věra. Stará Škodovka má pár kilometrů, ale fakt tři roky stojí v garáži, je jako nová.

Jen jsem řekl, že s tím nemám problém. Jestli by nechtěla nějaké menší úplně nové auto. Odmítla to, striktně.

V pondělí jsem pak řekl v práci dr. Kreinové, že pojedeme do Dortmundu na tu Konferenci stavebních hmot, ať si připraví to a to, já ji tam nechám i jejího kolegy, musím se otočit do Aachen za našim Drahovzalem, to není daleko, je škoda tam jet na dvakrát. Ptal jsem se jí na němčinu, řekla OK. Musí tam za nás vystoupit, musí mluvit o odprašnění.

No a teď poslouchejte.

David přestal příjemně vybrnkávat melodie.

Bára zvedla hlavu, jako by to rozuměla.

„Přijel jsem zpět z Aachen do Dortmundu do hotelu, šel jsem na večeři. Kolem mého stolu v restauraci šla dr. Kreinová, vstal jsem, pozdravil, a nabídl ji, jestli si nechce přisednout. Přijala to. Za chvíli přišel i její kolega. Povečeřeli jsme jen lehce, všichni, kolega spěchal na TV na fotbal a tak jsme tam zůstali sedět sami. Zkrátím to. Hoši, skončila u mě na pokoji, až do rána. Nechci se omlouvat, nechci říkat, kdo z nás dal k tomu impuls, nebyli jsme opilí, jen chci říct, že jsem to čtyři nebo pět roků neměl, ale ani tím se neomlouvám. Hormony zapracovali. Já jsem taky ten debil, jak jste nadávali Milanovi. A já nevím co dál, od té doby navíc, jsme už spolu byli různě a několikrát a vždy v posteli. Já se toho nemohu zbavit. Já se na ni podívám, a on mně stojí. A já nevím co dál. Teď je měsíc pauza, protože ona je na dva týdny ve Francii služebně, já jsem tam poslal místo sebe náměstka, a pak jedou s manželem na dva týdny někam na dovolenou. Nevoláme si,… teď zatím. A já nevím co dál. Ale to vše přijde. To vše se vrátí.

„Milý Edíku“ řekl jsem,“tak to je tedy taky v prdeli“. Ostatní kývali hlavou.

Bára se rozběhla po vinohradu, asi něco cítila, dveře byly pootevřené, bylo teplo a je v nich síťka. Umí si to otevřít.

Pavel jen řekl. „Ježišmariajosefe“.

Eda ještě dodal:“hoši prosím, doma ani muk.“

Ticho, ticho.

Dopili jsme nalité víno, my jsme s Davidem vše dali do ledničky a do dřezu. Poklidil jsem cimbál.

A povídám: „No, hoši, asi ráno moudřejší večera“.

Eda nám dal ještě otázku: „ Vy už jste někdy zahnuli, nebo snad zahýbali své manželce?“

Vyhrkl první David:“Já ne! Já ne!“ Jako by se lekl.

Pavel: „ Já totéž, to bych tak v lese musel vošukat nějakou borovici“!

Franta s úsměvem dodal: „Já kdybych zahnul, tak mě Vlasta zabije, tak to už bych tady nebyl! Ale hoši, přiznám se, že jsem chtěl mnohokrát, ale nikdy k ničemu nedošlo, měl jsem strach“!

„Vašku a co ty?“ zeptal se Pavel.

„ Pánové, já jsem pořád v této dědině, v tomto vinohradu, v tomto sklepě, a tuto moji manželku zná široko daleko tisíce lidí, jak já bych mohl zahnout? Navíc, my si rozumíme, ve všem, hoši ve všem. My jsme k sobě, k hlavně k svému věku už velmi tolerantní“! Dodal jsem.

Zamkl jsem sklep i sklípek, měsíc svítil, bylo už po půlnoci. Už toho méně sníme i méně vypijeme, stárneme. Máme ve vinohradech trvalou hlídací službu, osvědčilo se to. Kontrolovali nás. Šli jsme v klidu. Pavel jen připomněl, že jsme dnes ani nezpívali, a to že je teda škoda. Bára nás obíhala, jako by nás hlídala. David se rozloučil, a že se staví ráno i s dětmi, a my jsme šli ještě pár minut ke mně domů. Dědina už usínala. Z hospody se ozývalo pár opileckých hlasů. S otevřeného okna u Horáčků zase chrápání staré Horáčkové. Z horního rybníčku zase žáby.

Byli jsme doma. Nalil jsem každému slivovičku na spaní. Jednu! Jeden po druhém sprcha. Eda poprosil, jestli může být v ložnici nahoře sám, pochopili jsme to, má toho plnou hlavu. Slyšel jsem, že Franta s Pavlem si ještě vykládají.

Báře jsem před sprchováním očistil packy a umyl bříško, držela, měla to ráda. Dotáhla si deku na zem vedle mé postele, toto také měla ráda, když jsme spolu spali doma sami. Jako by cítila, že mě musí chránit. Vzpomněl jsem si na naše děcka. Taky žádná sláva. Vím, že to vše řeknu Věře. Nemohu to zamlčet. Já jsem usnul až před druhou hodinou.

Vstával jsem po šesté, nebo už asi o půl sedmé. Otevřel jsem slepicím, dal jsem králíkům. Pustil kačeny na horní Oborský potok. Bára vše kontrolovala, jestli to dělám dobře. Naší drůbeže se nedotkla a nedotkne. Jen jednou nekamarádila s jedním kohoutem, leghorňák, ale hajzl. Měli jsme ho potom na hody na víně, jinak by ho Bára roztrhala, myslím, že jsem ho zabil (skoro 4 kg) v hodině dvanácté. On nedal totiž Báře pokoj. Nemáme moc drůbeže, jen tak na zábavu. Mají svůj zadní dvůr, a kačeny potok, nikam jinam nesmí. Bára lapne slepici za křídlo, když uletí a donese ji neporušenou zpět. Vše sníme s manželkou a s Novohradskými, naše děti to nejí, to prý není zdravé, zdravé jsou ty mořské potvory a ty řasy. No nechme toho. Jen si častěji a častěji říkám:“ Jak jsem já, tak normální chlap, mohl zrodit takové blbé potomky?“.

Chlapi nahoře ještě spali, když přijela Alena Novohradská, řekla jen, že David je s dětmi a přijedou před polednem.

„Vy jste ten bůček vůbec nejedli! Tak já k tomu udělám ten Wiener - Kartoffel – Sommer - Salat a dáme si to k večeři, všichni.“ Jak řekla, tak to asi bude. „Aleno“, říkám, „ještě je tam taky ta pečená kotleta z divočáka, co dovezl Pavel, nezapomeňte na to a domluvte se s Petrou.“

Nachystala snídani, samozřejmě i pro sebe. Kolem desáté ráno jsme se sešli už u snídaně, u stolu. Seděli jsme v naší malé jídelně, stůl je pro šest až osm. Vybaveno jen jako jídelna, vedle byla kuchyně velká, prostorná, aby se tam dobře vařilo. Tak to postavil můj otec, měl dobrý přehled a my si to jen upravili.

„Dobrou chuť, Aleno a hoši,“ říkám.

„Co hlava a alkohol jste dobří?“ Ptám se.

Pavel: „ Ty seš ale policajt, jo vše v pořádku, všichni.“

Snídáme pomalu, jsme v klidu, žádný spěch a jíme pořádně, povídáme o počasí, o dovolených a tak různě. Bára sedí venku, bude zase teplo. Bára má moc práce, musí hlídat kačeny na potoku, a tak se posouvá, tak jak ty kačeny se posouvají po potoku, aby na ně viděla. Je to strašně komické. Příjemná snídaně. Je puštěné rádio, potichu.

Najednou Eda:

„ Paní Aleno, my se sice moc neznáme, já se vás teď na něco zeptám, mohu?“

„Ano, prosím“ na to bezproblémů říká Alena.

„Já jsem 37 roků ženatý, nikdy jsem nebyl nevěrný své ženě. Až teď jsem se dostal do nepříjemné situace, zamiloval jsem se do své podřízené, do své kolegyně. A nevím, co mám dělat?“

Aleně zvoní mobil – David jen volá, že v Pohořelické bažantnici budou vypouštět další bažanty, tak že tam pojede s dětmi se na to podívat. Budeme doma tak ve dvě. Alena jen na to …“a děkuji a líbám vás.“

Edík čeká s otevřenou pusou.

„Tak pane docente, vy chcete, ode mě radu, jako od obyčejné venkovské ženské?“ na to Alena

„Já jsem Eda. Neříkejte mně docente, já to nesnáším.“

„Tak pane Edo, na to je těžká odpověď, neznám moc vás, neznám vaši ženu, neznám ani tu vaši milenku. Jestli je milenka mladší a to o hodně, vykašle se na vás za nějakou dobu, to vám říkám jako ženská. My umíme být zlatokopky. Je-li podobného věku jako vy, a nedělá to proto „zlato“, tak zvažte, jestli chcete opustit manželku, po tolika letech. Já bych to asi nedělala. Já nevím také, jaké jsou důvody a neznám vaše manželství. Ale v životě jsou chvíle, kdy každý z nás chce se vším skončit. Ale zítra vyjde sluníčko a je to jinak. Třeba má vaše žena teď nějaké problémy, přece od ní neutečete, vy jí musíte pomoct, podpořit. Ale radím vám. Rozejděte se s milenkou férově, ne že ji pošlete SMS, konec a fertig! Vy už máte také cosi za sebou, takže jako chlap, a teď se omlouvám, jste sice pohledej, no ale už jste taky pěkně stará ohraná opereta (všichni jsme se zasmáli)“.

Alena se nadechla po druhé:“Bez urážky. Vlasy nikde, no svetr by chtěl být taky nový, boty od vietnamců. Košile, za cara klacka. To neoholené šedivé strnisko na tvářích, no to je strašné. Co by s váma ta milenka dělala. Určitě pracujete od nevidím do nevidím, asi koníčka nemáte, ta ženská, ta milenka, jak ji neznám, to prostě potřebovala, a vy jste byl po ruce. Ona je to snad vaše podřízená, no to snad ne??? Takže naposledy, promiňte, pane docente, zařaďte zpátečku, kupte si s manželkou co nejdřív nové oblečení, a kupte manželce kytku a dovolenou na Jadran, a buďte rád, že na to nepřišla. Choďte doma po špičkách“!

Koukali jsme všichni jako z jara. Ono jaro bylo. Alena je doopravdy normální venkovská baba, která ví a zná. Vzala to všechno z jedné vody na čisto. Myslím, že Eda už ví co a jak. (Díky Aleno.)

Hoši se rozloučili s Alenou Novohradskou, za vše poděkovali. Šli jsme pomalu na vinohrad. Bára nás zase obíhala.

Dal jsem každému tři a tři láhve vína, a ještě meruňkovici. "Nic jste nejedli a nepili."

Nikdo už nic nehodnotil. Slíbili jsme si, že přijedou na vinobraní.

Odjeli. Za chvíli přišla Alena, dala sklep a vše do pořádku, já jsem šel zase pracovat do vinohradu s pomocníkem, Bárou. Honila kosy.

Alena na mě ještě volala, že nachystá na pět hodin večeři, že to už bude i Petra zpět. Poděkoval jsem.

Po poledni v sobotu jsem už byl ve vinohradě sám. Dokopal jsem řádek. Šel jsem ke sklípku na terasu, dal jsem Starobrno 12°, deku položil na velkou lavečku, Bára si lehla na zem vedle mě a já jsem usnul, tvrdě usnul. Spal jsem aspoň hodinu, hodinu a půl. Myslel jsem, že za mnou přijde Petra. Nepřišla, převlékla doma ložní po chlapech i po nás, a začala prát. Přišla mně SMS od Petry – jsem už doma, budu prát, a večeře v pět doma. Na stole jsem od Aleny našel lístek, zbytky od včerejška jsou v ledničce, prosím, vezměte je autem domů. A mám vám připomenout, abyste si vzal v poledne něco k jídlu, ať nemáte hlad. Vzal jsem vše domů i nějaké víno. Hlad jsem neměl. Ve váze na stole byl zlatý déšť, jsem zde šťastný.

Šel jsem pomalu domů na večeři. Osprchoval jsem se a Petra mně vykládala co v Brně, co v divadle a co v obchodech. Bára dovedla před pátou děti i Alenu s Davidem. Večeře byla vynikající, vykládali jsme o všem i o našich kamarádech. Petra tomu všemu nechtěla věřit. Děti se zvedly a utíkaly s Bárou na dvůr. Bára „běžela spočítat naši drůbež“.

Kačeny už byly na dvoře, Bára taky, nejvíc mokré z potoka byly ale děti. Bára se přišla pochlubit a donesla nějakého holuba v mordě. Říkám co to je? Bára mně bouchá packou i čumákem do ruky. Asi ho mám, toho holuba prohlédnout. Jdeme, i děti i Bára a já k sousedovi, pěstuje holuby. Vrata jsou odemčená, jak to na dědině bývá, tak jdeme dál. Bára opět vede. Slyším, jak Josef volá, Báro o co jde? A už vidí i nás. Jsme jako procesí a všichni zdravíme. Josefovi ukazuji holuba, ležel u nás a Bára mně ho donesla. Prohlédl ho. Je to můj holub. No je to jasné, někdo po něm střelil a trefil křídlo, má tam broky. Že by ten kluk Štrajtuj, odnaproti? Myslím se zeptám starýho Pepy. Děti poslouchaly a dívaly se s vyvalenýma očima. Tomu vše hned teď vytáhneme, dáme na to mastičku. Zavřeme ho na týden do klece a bude zase jako rys. Děti krásně poslouchaly. Josef říká, Báro, ty seš přece jenom nejlepší kamoš. A hladí Báru, ona se vrtí štěstím, jak kdyby tomu rozuměla. Vrátili jsme se domů, Alena s Davidem už čekali venku, děti jim vše vykládali, jedna přes druhou. Petra najednou povídá malé Novohradské, poslouchej, tobě se vyklá zub? Teto, vyklá se. Tak počkej. Petra skočila do předsíně pro svoji tašku. Něco vytáhla a už stojí vedle Alenky. Bára sedí těsně vedle Alenky. Tak ukaž, …no a už je venku. No a teď tatínek David za to musí mamince Alence koupit na šaty, protože pod ním leze první dospělý zub, říká Petra. Všichni se smějeme, to je starý moravský zvyk. Teto, ty jsi had našeptávač, směje se David. Bára prostě jejich děti miluje. Šla je vyprovodit až po bránu, tam si sedla a bylo zase jasné, kdo je pánem za tou bránou.

Myslíte, že bych už to měl ukončit, to vyprávění. Bylo nás do včerejška pět. Eda, pan docent, poslechl rady Aleny, obyčejné rozumné venkovské ženské…. Vše, pokud možno čestně ukončil, snad se to jeho žena už zpětně nedozví. Nezapíral, jen mlčel a neřekl jí to. Manžeelství prošlo těžkou zkouškou.

Zítra, v neděli, budu doma zase sám, Petra má pohotovost, čtyřiadvacítku v Břeclavi v nemocnici. Škoda, že nepřijedou v neděli děcka. Uvařím si sám a potom půjdu na vinohrad, práce je tam dost a dost. Udělám si zapečené kuře ve velikonoční nádivce, s ostrou, Sárvárskou papriko-špekovou omáčkou. Už jsme to dlouho neměli. A můj hlávkový jarní salát s malými, mini kostkami opraženého špeku. Ale, zapomněl jsem, lednička je přece plná jídla, proč budu vařit? A budu přece zase sám. Bohužel. Bára bude se mnou, moje věrná kamarádka.

V pondělí mně volal Milan, jel jsem právě s Davidem na obchodní Přehlídku vín do Klosterneuburgu v Rakousku. Řekl mně, Milan, že to jeho děvče je ještě kouzelnější, a že podává tento týden návrh na rozvod. Vše probral s Milenou, celonoční hádka, výčitky, nadávky, děs. Byl na otočku v Hradci za dětmi, totéž, vyhodili ho. Tak si myslím, že se nám to moc nepovedlo. Napadlo mě, že je možná škoda, že Milan tu Alenu Novohradskou také neslyšel…. Nevím, nebo jestli to není zatím příliš horké. Milan si trvá teď na svém, aby potom nebylo pozdě? Nebo je to asi jiný případ. Šablona neexistuje.

Do posledního víkendu nás bylo pět, teď jsme asi už jen čtyři. Škoda. Člověk míní a Pán Bůh mění. Snad čas bude ten nejlepší lékař. Každý z nás máme svoje chyby, svoje povahové vlastnosti, jsme ústupní v tom a neústupní v něčem jiném. To nám daly sudičky u kolébky do vínku.

Intenzivně brzdím, jsem to ale blbec, musím se věnovat cestě. Tady už musím z S2 na A22, už jsem u Kaisermühlen, ještě že mám tak dobrou navigaci a ta do mě hned kopne i v němčině, zapomněl jsem, že v Rakousku platí na silnicích vyšší limit - jezdí se stovkou, já jedu pomalu. David podřimoval celou cestu, Volvo je pohodlné…

V Rakousku opět žádný kšeft.

A dál už ne, to by byl již jiný příběh. A toto, že je dlouhé? Ano, je. Ale práce na vinohradě je dlouhá, nekonečná. Ošetřování hlav, okopávaní, sečení travy kolem, stříhání vinné révy, stříkání proti škůdcům, vinobraní, lisování, burčák, svatomartinské, a potom to k pití, někdy i slámové a ledové, a potom někdy i archivní... a k tomu ten sad. Toto že není romantické, ale je, je to o životě a ten je tak často romantický.

 

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA