Čtyři sestry
Ilustrační foto: ingimage.com

Čtyři sestry

13. 4. 2020

Vyprávění mého kamaráda o jeho životě, a také o tom, jak jablka nepadají daleko od stromu.

Prosím, nespletl jsem se. Jsem přesvědčen, že znalci A. P. Čechova hned řekli, ale ne, to je špatně, to jsou Tři setry. A já vám zase musím zodpovědně potvrdit, že tento případ jsou čtyři sestry. Tyto sestry neměly ani po zemřelém otci dům, jako ty Čechovovy. Ale mužských se zde pohybuje možná více než u Čechova. Věřte, jde o jiné ženské. Je to tak trochu o povahách a chování čtyř sester, ryze očima jednoho chlapa, mého kamaráda.

Mám tedy ještě ze studií jednoho kamaráda. Osud i práce nás zavály každého na jiný okraj naší republiky. Tak se stalo, že naše kontakty, před tím blízké a pravidelné, byly najednou nepravidelné a s velkými přestávkami. Ne, že by vždy platilo rčení „sejde s očí, sejde z mysli“, ale asi na tom něco je. Petr se usadil v severních Čechách na Liberecku a Jablonecku. Krásný a malebný kraj, trošku promíchaný dlouholetým, snad staletým německým vlivem. Krásná malá městečka, textil, sklo, hory a údolí, drsní lidé, ošlehaní větrem mrazivých zasněžených zim. Mně se ten kraj vždy líbil. Z kopce do kopce. 

Sešli jsme se po mnoha letech. Náhodou jsme se potkali na Václaváku v Praze, on šel pomalu nahoru, jak býval Dům potravin, s nějakou dámou, já šel, nebo spíše letěl, z ministerstva. Jen pár slov a ubezpečení, že si zavoláme. Ta dáma byla teda kus. Za týden telefonát Petrovi – jedu v úterý pracovně do Liberce, budu spát v Bedřichově, nad Libercem, jak jsi na tom? Pokud máš čas, tak třeba sraz na večeři ve starém hotelu. Vše domluveno. V hotelu jsem spával pravidelně, hrázděná stavba, velká přijímací místnost s otevřeným dřevěným schodištěm z doby první republiky, krb. Vše v perfektním stavu, udržované, historie zde promlouvala sama. Určitě zde bydleli za války i představitelé nacistického Německa. Stopy saské architektury s využitím dřeva jsou zde jasně patrné. Kousek odtud v jiné velké vile, prý sídlilo za protektorátu Gestapo. 

Přibylo nám šedin, mně i kila. Petr byl vždy sportovec a velmi dobrý lyžař. Reprezentoval naši vlast i naši vysokou školu, tak na první pohled vypadal dobře, opálený, pleť vypnutá, žádný tlustý podbradek (jako já), určitě vypadal mnohem mladší jako já, i když máme přesně v jeden den narozeniny. Až mě to bodlo. Jen mně přišlo, že je nějaký menší. Měl jsem za to, že jsme oba měli kolem 185 cm. Zdání i paměť klamou. Petr byl nějaký drobnější, jaksi scvrklejší a mírně ohnutý.

Seděli jsme v Bedřichově v hotelu. Petr jedl velmi pomalu, jako by mu to jídlo nešlo. Až po večeři jsme si sedli ke krbu. Vykládali jsme na přeskáčku, spíše vzpomínky na kamarády i kamarádky. Láhev červeného Cabernet Sauvignon, teplota pokojová, příjemně chutnalo po černém rybízu. Já, svůj příběh plný práce, on zase o svém velmi volnějším pracovním životě, za to dost obsazený v různých aktivitách v lyžování v zimě a v běhání v létě. I o svých výsledcích sportovních, o zlatých, stříbrných i bronzových medailích, i o vysokých sportovních funkcích, o práci rozhodčího v zimních sportech, o jeho „děvčatech“ a dvou manželkách a žádném dítěti – oficiálně. Neoficiálně snad dvě holky.

Řekl, „ty si myslíš, že jsem promiskuitní, ne, nevěř, ale ty mladý holky jsou při tom sportu často tak nadržený, že to neustojíš. Tehdy se mně to líbilo, mým manželkám ne, a dnes bych toho určitě zase tak moc nezneužíval. Choval bych se s větším odstupem. Dnes mě to mrzí.“ Zpytoval svědomí.

Potom vykládal o úrazu – o pádu na lyžích, a o následných problémech s páteří, a že od invalidního vozíku ho zachránil významný liberecký chirurg a primář, dosti složitou operací jeho páteře. Už nesportuji, nemohu a hlavně nesmím. Jsem rád, že chodím, a jsem rád, že vlezu do auta a že z něho vylezu. Dnes už mám úplně jiný názor na sport, Petr upíjel pomalu, řekl, že si zavolá na odvoz taxi, a pro auto si přijede zítra. Nebyl z naší oblastí políbené vínem, asi mu to nic neříkalo, ale já jsem byl příjemně překvapen tou kvalitou. Asi nám jedna sedmička postačí. Dodal,“my cpeme peníze do vrcholového sportu a na základní sport zapomínáme, zapomínáme na děti ve školách a v malých sportovních klubech, dáme deset milionů dvěma lyžařům, a oni nemají na to, aby uspěli v poháru nebo na olympiádě. Dejme to raději do škol, na plavání, na lyžařské kurzy, na školy v přírodě. Mládež je na tom s tělesnou výchovou velmi špatně.“ Jen jsem dodal – víš, tomu já moc nerozumím.

Povídám:“Petře, proč jsi zůstal sám, proč nejsi ženatý nebo máš přítelkyni“? Na tom Václaváku, no to byla překrásná ženská. Petr – no byla, ale chce se ke mně nastěhovat, to tedy ne!

„No, a to je další můj problém. Já už to asi s ženskýma neumím, nevím, jak normálně mluvit, nevím, jak se normálně chovat!“ Rozvykládal se, co teď nedávno, asi před rokem či dvěma, zažil. Stojí to za to, abych vám to vše převyprávěl.

Petr začal. Napil se minerálky. Víno měl ve skleničce, asi mu víno nejede.

„Já jsem se zhlédl ve sportu, to vše víš, nejdříve aktivně, i na vysoké, také jsem silně zanedbával školu a studia v Brně, a školský výbor ČSM (svaz mládeže) mně tehdy mnohokrát pomohl se zkouškami, abych nepropadl, protože jsem trávil celou zimu na horách po půl Evropě, na lyžích. Dnes se divím tomu, že jsem vůbec vyštudoval. Ale reprezentoval jsem socialistické Československo a to bylo nade vše. Ve škole jsem třeba neměl v termínu dokončen zadaný projekt – žádný problém, dal jsem soudruhu předsedovi ČSM index a druhý den jsem za projekt měl v indexu výbornou. Jen si vzpomeň, kolikrát jsi mně pomohl ty. Matiku jsi dělal v náhradním termínu úplně za mě, i s mým indexem jsi šel k docentovi dvakrát na zkoušku, protože on mě nikdy neviděl, a tak mě neznal, a ty jsi to dělal za mě. A tak bych mohl pokračovat.

Víš, proto já se té stavařině věnoval tak okrajově, jako, že jsem po čtyřicítce začal až stydět, že mám diplom. Dělal jsem tady v Liberci u Stavebních závodů, ale takovou tu podržtašku s diplomem a legitimací KSČ. Udělal jsem potom si i zkoušky rozhodčích na lyžování, mezinárodní.

Nevím, jak to, ale deset posledních let, co už jsem nemohl aktivně sportovat a měl jsem velké problémy s kolenem a potom i s tou nešťastnou páteří, ten život už nestál za nic. Jedna kontrola u lékaře, druhá kontrola u lékaře, jednou měsíc v nemocnici Motol, potom další skoro měsíc v IKEM, a nebudu to prodlužovat. Závěr: Chtělo by to složitou operaci, ale nevíme, říkali lékaři v Motole, jestli už nemáte moc roků. Druhá klinika: Chtělo by to složitou operaci, ale nevíme, jestli nemáte na to ještě zatím málo roků – názor IKEM.

Až mě jednu zimu u nás ze Svazu donutili, tedy v Liberci, na jednom mistrovství světa, dělat rozhodčího. Sedával jsem vedle jednoho Rakušánka – taky rozhodčího. Slovo dalo slovo, příjemný chlapík, já mu náhodou řekl jednou u oběda o mé páteři: „Pane kolego, najednou odpověděl, vy jste ale přece z Liberce, z tohoto města, nebo je v Československu ještě jeden Liberec.“ Usmál jsem se. On pokračoval: „Tady je přece v nemocnici světoznámý chirurg a ortopéd dr. Vaniek, ten mě postavil po úrazu na lyžích za rok na nohy, já jsem nechodil. Dokonce mě operoval u nás v Linz, abych mohl po operaci zůstat ležet v nemocnici, a nemuseli mě složitě převážet vrtulníkem z Liberce do Rakouska.

Mistrovství skončilo a za tři dny jsem byl už v nemocnici a přes všechny známé jsem prosil o audienci u dr. Vanieka. Nemusel jsem prosit, férovej chlap, prohlédl moje snímky, prohlédl lékařské zprávy, a řekl:“ pane inženýre, musíme hned a velmi rychle, teď vám brní pravá ruka a noha, zítra to bude levá, říká, a noha, a pozítří už nevstanete z postele – obrazně.“ Rozhodnuto, nejbližší termín mohl být za deset dnů v sobotu, on že si z Prahy z Bulovky pozve ještě jednoho kolegu dr. Findeise, neurochirurga. Počítejte s tím, že operace trvá asi 8 hod., opravíme a vyztužíme to, a dva až čtyři týdny u nás budete ležet a potom postupně rok rehabilitace. Teď si rychle udělejte předoperační vyšetření“.

Tak se vše stalo. Na JIP po operaci mě ošetřovala jedna sestřička, mně bylo už šedesát pryč, jí mohlo být tak přes padesát, trošku silnější, do zrzava. Nechodila nějak extra upravená, nenamalovaná, ne moc učesaná, rovné vlasy. Když jsem nemohl v noci spát, tak si sedla vedle mě a vykládali jsme, hlavně já o svém životě, ale vše, já jsem se jí, člověče, otevřel jako konzerva, i o mých manželstvích, já i opatrně o ženskejch, o životě bez dětí. Ona taky něco pustila, ale jen tak, nic moc. Byla dvakrát rozvedená, první muž alkoholik, druhý velký podnikatel a našel si mladou holku. Má tři děti, každé s jiným a moc pomáhá dceři s malými dětmi. Už všechny své děti má velké i samostatné. Byla velmi tvrdá k životu i k pacientům, žádná diskuze a bude to tak a tak, to se ti mně tehdy moc líbilo. Byla dost svéhlavá. Ostrá jak břitva. Tvrdá jako žula.

Rekonvalescence pokračovala celkem dobře, trochu bolestivě, ale za tři měsíce jsem už chodil skoro bez berlí. Potom už i do auta, a tak to šlo. Kontroly u dr. Vanieka byly také v pořádku. Sport ale nula, nesměl jsem, a ani jsem, člověče, neměl na žádný sport chuť. Ani jako rozhodčí. Nic.

Pak přišel invalidní důchod. No katastrofa. Měl jsem pěkný třípokojový byt, budu muset jít do menšího bytu. Toto neutáhnu, řekl jsem si.

Sestřička se jmenovala Antonie, ale říkali ji všichni Tonie. Chodila se za mnou podívat občas při cvičení, jak mě sestřičky z rehabilitace mučí, občas je zprdla a řekla jim co a jak, nebylo mně to příjemné, středověké mučení proti tomu byl ráj na zemi, ale pomohlo mně to. Potom mě přišla i jednou, dvakrát navštívit domů, ke mně do bytu. Po třetí návštěvě - no, víš, epizodka. Řekla mně po hodině:“ Tak se přece vysvleč, nebo budeme kolem té soulože chodit jako pes kolem horké kaše?“ Já jsem se lekl a mně se to…, no,… mně se nepostavil. Ona na to: “to nic. Já ti příště pomůžu“. Oblékli jsme se.

Zjistil jsem, že jejich rodina každému hned tyká (což mně strašně vadí), a používají v hovoru i o cizích lidech jen a jen jejich křestní jména. Dlouho se v tom nemohu vyznat, a obecné tykání jsem chtěl zarazit hned od začátku, do budoucna proč ne, ale prohodíme spolu dvě věty a máme si hned tykat?

Ona byla ale ráda, že spolu jsme, jako by byla na mě hrdá. Měla ještě tři sestry. Postupně jsem se s nimi i seznámil. Tonie byla nejmladší. Tonie mně nenápadně začala pomáhat finančně, nakupovala, brala mně v lékárně drahé léky s doplatky, vyskočila z auta a rychle zaplatila u pumpy benzin atd. Chodila se mnou i na procházky, i když mně to nevyhovovalo. Ona chodila tak, jak se chovala, hr do leva, hr doprava a vše rychle. Já s tou páteří takto nemohu. Řekl jsem jí to hezky jednou, dvakrát, poprosil po třetí, ať jde pomalu, a ať chodíme po rovině, já nemohu ani do kopce ani s kopce a vydržím tak hodinu denně. Zbytečné, dělala si to po svém, později už jsem chodil sám.

Další sestra byla Irma, soudkyně v Jablonci. Než jsem ji uviděl, tak jsem nevěděl, že ji znám. Byla také dvakrát rozvedená, jedno dítě. Potřeboval jsem něco vyřídit v Jablonci, tak jsme s Tonií zajeli jedno odpoledne do Jablonce. Jdeme po Horním náměstí a potkali její sestru Irmu. Představili jsme se. Irma mě neregistrovala, už vůbec ne, že jsme se viděli. Chápu to. Jen řekla, už o vás vím, a sestra mně o vás moc a moc vyprávěla, a mám strach, že sestra vás má ráda. Opět velká kritika na její předešlá manželství, lump byl jeden, nefachčenko byl druhý. Chtěli jsme jít na kafé, ale skončili jsme v Čínské restauraci, výborné, na večeři. Příjemné pozdní odpoledne. Až jsme se loučili, tak jsem paní Irmě řekl, paní doktorko, vy jste mě dvakrát rozváděla, asi si to neuvědomujete, jednoduché rozvody – žádný majetek, žádné děti, rozhodla jste to vše vždy v prvním stání, okamžitě. Měl jsem dojem u toho soudu, paní doktorko, že mě, jako chlapa, nenávidíte. Ona řekla, já vím, ale neuvědomuji si to. Tvrdě a nekompromisně dodala -  jestli jste to řekl o těch rozvodech mé sestře.

Ach jo, obě sestry stejné tvrdohlavé, i pí soudkyně má jen a jen svoji pravdu, neustoupí. Irma je štíhlá, ostříhaná blondýna, je hezká až velmi hezká, ale psí čumák studený, a pořád těká očima, jako by se bála přímého pohledu. Tonie ještě ironicky dodala, víš, my se s Irmou často nevídáme – to víš „Jablonec a Liberec“ jsou od sebe „velmi“ daleko, její častá ironie. Studená a nepříjemná ženská.

Přijel jsem jeden den domů a ve schránce mně čekalo překvapení, pojišťovna vyhodnotila moji operaci páteře a poslali mně velkou mnohatisícovou částku z pojištění. Potřeboval jsem to už jako soli.

Otec těch čtyř sester měl menší zahradu v Horní Proseči. Dovezl velkou tašku vybraných krásných jablek k Tonii, aby se děvčata podělila. Neviděl jsem ho, nebyl jsem doma. Tonie mě poprosila, zda bychom část těch jablek mohli zavézt další sestře Radmilce, je profesorka němčiny na gymplu v Liberci a bydlí v malém domku v Rýnovicích. Ale je to prý vyhlášená němčinářka. Samozřejmě jsem řekl ano, pojedeme. Počkali jsme po čtvrté hodině odpoledne na parkovišti. Do Rýnovic je to několik minut. Sestra už v autě povídá, pojďte ke mně na kafé, zaznělo to spíš jako befel než přání. Jsem sama doma, Pavel přijede později. Opět věta – Petře vím o vás vše, my jsme vás se sestrami zdrbali. Přeji vám, ať vám to dlouho vydrží. Kromě Vysoké má Radmilka i státní zkoušky z tlumočení němčiny, i jako soudní tlumočník, ale je to prostě učitelka. Malá, drobná paní, velmi štíhlá až vyhublá, snad padesát kilo, prsa žádné, zadek nula, účes jako učitelka. Nechodí asi nijak zajímavě oblékaná. Sebevědomá, kritická, ona má vždy pravdu, málem mně řekla – umyjte si ruce a běžte se zařadit…Slovo – kompromis tato osoba asi nezná.

Byli jsme tam, v Rýnovicích, asi půl hodiny. Ve dveřích – vyzujte se, já to nebudu uklízet! Neřekl jsem ani slovo. Co paní profesorka s autoritativním pohledem řekla, tak s tím jsem nesouhlasil, nebo skoro nesouhlasil. Při loučení, místo toho, aby nám řekla „děkuji za jablka a dovoz domů“, mně řekla –„ jestli jí budete zahýbat, tak poznáte potom mě!“ Usmál jsem se tomu, a v duchu jsem si myslel „ty krávo!“ Zase mně tato sestra jaksi zapadla do té šachovnice povahy tvrdohlavých osobností, ostatních sester. Poslední pohled jako břitva.

Sestra poslední, setra nejstarší. I ona bydlela v Liberci. Byl mezi nimi věkový rozdíl jen šest roků, no šest roků a čtyři děti, to se jejich otec moc snažil, a matka taky. Jmenuje se Lena. Pracuje zde ve Službách jako účetní. Rozvedená se třemi dospělými dětmi, kluci, všichni mají vysokou. Teď si uvědomuji, že jsou všechny sestry i několikrát rozvedené, já ale to musím respektovat, já jsem taky dvakrát. Ale jaksi to působí divně. Proč všechny. Tři už znám, tak uvidíme, co ta čtvrtá.

Tonie jednou povídá, já nemám v neděli službu ve špitálu, tak bychom mohli mého otce a Lenu pozvat k nám na malý, normální oběd (Myslela tím do mého bytu). Samozřejmě jsem souhlasil. Tonie mně povídá jednoznačně, ale uvařím já, i když ty vaříš velmi dobře, ale já vím, co oni jedí, víš, otcovi je 86 roků a on všechno nejí, a Lena zase drží pořád nějaké ty diety a míchá různě stravu, tak abys nešlápl vedle. Nemám nic proti tomu. Neptal jsem se, jak se její sestra jmenuje příjmením, proč, beztak mám na jména prázdnou hlavu. A oni říkají všem křestním jménem. Sestře Leně jsem koupil kytku – přiměřenou. Panu otci lahev drahého (snad dobrého) vína.

Přišla neděle, Tonie spala po denní sobotní službě v nemocnici už u mě. Tonie připravila oběd, velmi dietní vodovou čočkovou polévku, dokonce s polévky vydělala i zeleninu na samostatný talířek a dále jednoduché roštěnky, bez zahuštění omáčky, bez drobného špeku, jen s kyselou okurkou nakrájenou dodatečně při dovaření. Příloha rýže anebo knedlík, co kdo chce, a čerstvá zelenina, velký talíř různé zeleniny, neochucená, bez dresinku, bez octa, suché. Nic jsem neříkal, jen jsem se zeptal, jestli z těch dvou co přijdou na oběd, je někdo těžce, nebo velmi těžce, nemocen. Odpověděla ne, a nepochopila. Takovou polévku, tak dietní, neměli totiž ani vězni ve filmu Motýlek, ve věznici. A roštěnky, krásné maso, drahé a měkké, ale bylo mě líto toho masa, jak jde také „připravit“. Bez vůně, bez chuti, bez zápachu!“ Tonie rozporcovala roštěnky asi kvůli otci na menší kousky. Masa bylo dost a dost pro všechny. Nic jsem nekomentoval. Jako bych držel bobříka mlčení.

Připravil jsem alespoň stůl, tabuli. Se vším všudy, jako v pětihvězdičkovém hotelu. Stůl byl dost velký, nádherný sváteční ubrus do světle béžové a na to bílé lněné i papírové ubrousky, víno se chladilo v ledničce, příbory, sklenice a vše vzorně podle etikety uspořádané, uprostřed malá květina, pro pana otce dokonce nealko pivo, přijede autem, nealko nápoje dále připraveny na servírovacím ratanovém stolku. Obývák je dost velký, pohodlně se zde bude sedět i obědvat. Tonie byla překvapena, „no nevím, jak to přijmou“, dodala a očividně velmi znervózněla.

Blížila se dvanáctá hodina. Tonie řekla – otec je přesný. Lena i otec byli přesní, jako by čekali za dveřmi. Zvonek, Tonie otvírá, prvně vchází otec těchto čtyř dcer. Menší drobnější pán, odpovídající svému věku, čistě oblečen i upraven, oblečen spíše volnočasově, štíhlý, prošedivělý, usmívá se na mě, a podává mně roku - já jsem Antonín Zabloudil. Potom přichází Lena, na první pohled v šeru předsíně, jsem ji dobře neviděl. Teď už je vevnitř, oba se na sebe díváme a nemůžeme věřit, koho zde vzájemně vidíme. Kytku rychle za záda a nenápadně ji sunu do poličky předsíňové stěny. Tonie nás chce představit – to je moje sestra čtvrtá – neboli první nejstarší – Lena Straková. A Leno to je Petr Musil, jak jsem ti o něm vykládala. Její i moje ruka zůstala připažena. Já jsem první řekl – no my se tak trochu známe, z dřívějška. Pozor, hned dodávám, „myslím tím jen a jen pracovně, a ne příliš dobře jsme spolu vycházeli. Nevěděl jsem, že paní Straková je tvoje sestra.“  Mně jméno Lena nic neříkalo. Teplota klesla v předsíni na nula stupňů celsia. Lena něco zakoktala jako – no tak nějak. Rozhrábl to otec – a velitelským, skoro vojenským hlasem říká: „pojďte, já už mám hlad.“ Láhev vína jsem mu zapomněl dát.

Můj byt se jim líbil, jen řekli, to jsi získala ale pěkné bydlení, Tonie. (Cítil jsem, že mě to uvnitř rýplo, to nebyla páteř, to byla duše, kde v tom těle asi je?)

Jestliže v předsíni byla teplota nula stupňů celsia, tak v obýváku, jak uviděli nachystaný stůl, teplota opět poklesla - na minus deset stupňů. Tak jsem si v duchu řekl, no ono je to vlastně jedno, to co Tonie uvařila, beztak nikdo nebude vědět co jí. Posadili, jsme se v tichosti, obsloužil jsem nápoje, pan otec poděkoval za PITO. Lena nechtěla na pití nic, jen s nosem nahoru dodala  - během jídla pít je velmi nezdravé (způsob rozkazovací). Seděla s tvrdými obrysy obličeje, mlčela.

Myslel jsem si, že budeme servírovat na talíře v kuchyni a já budu roznášet jídlo. Ne, hrnec s polévkou ze sporáku, přistál na stole, i s naběračkou. Prvně si vzal pan otec, dodal, že je tam té čočky zbytečně moc, a kde je magi? Tonie vyskočila a podala magi (Donesla ho z domu, já to nepoužívám). Šeptla mně - tos měl nachystat ty (první facka)! Já to ale nevím, myslím si. Lena na to, že ta polévka je velmi slaná, tati nedávej si tam už magi. Otec ani nezvedl husté obočí a nalil si velké množství magi do talíře. No teď to má teprve chuť, dodal, ale je hustá. Zeleninu nechci. Lena – zelenina je zdravá. A tak bych mohl pokračovat dál. Vzal jsem si jen malou porci polévky, a překonával jsem vzpomínky na film Motýlek.

Druhý chod byl připraven. Opět proti mému myšlení servírování z nádob ze sporáku, na stole. Odebírám talířek po polévce, pan otec mě pevně stiskne za ruku, proč mně to odděláváš (druhá facka, my si tykáme?), já to ostatní chci na ten hluboký a lžíci si také nechám (třetí facka). Lena na to,“ my jsme tak zvyklí, proč špinit nádobí, že tati, a je to ochrana životního prostředí, menší spotřeba saponátů a po polévce je talíř teplý (čtvrtá facka)“. Tonie na mně už pozorovala, že blednu. Usmíval jsem se ale. Potom roštěnky a velká kritika pana otce, „proč jsou tak velké kusy masa, já tolik nechci, proč jsou knedlíky i rýže, co si mám vzít, já teď nevím?“ Šťávu k roštěné si dochutil opět velkou dávkou magi. Jedli jsme v naprostém tichu, dálkovým ovladačem jsem pustl tiše rádio, hudbu. Otec ihned reagoval – vypni to. Bylo ticho, salát jsem jedl hlavně já a Lena. Opět zaznělo pár vět holých o zdravém jídle. Nesnáším to. Poklízíme ze stolu, hlavně jsem se toho ujal sám. Najednou otec povídá, co vy dva, co nám k tomu řeknete, jak se znáte, vy jste se snad ve vzteklině pokousali? Hodil otázku po mně. Já jsem provokativně odvětil: „Pane otče, já bych nerad mluvil tady o dámě, tedy o vaší dceři.“ Otec pochopil smeč. „No a co, o co jde, tak ti tykám.“ Otec znovu - Leno co se děje, když mladý pán je tak choulostivý. Připadal jsem si jak študák, buzerován otcem mladé dívky, s kterou ho nachytali při dětském tajném líbání.

Lena na to: „Ano tati řekl jsi to dobře, mladý pán je velmi choulostivý. Já jsem měla kvůli panu Petrovi velké pracovní problémy u nás ve firmě.“ Já jsem do toho zatím nezasahoval. Počkám si, kam až to zajde. Otec na to – jaké problémy.

„No my jsme měli velké rozpory mezi naší fakturací, jejich firma a naše firma, DPH a mladej pán byl neústupný jak kozel.“

Mlčel jsem.

„Hádali jsme se dva měsíce a on (Petr Musil) dokonce zasekl možnost další fakturace a my se dostali do mínusu. No, velká mela u nás ve firmě.“

Otec – naposledy se ptám, jak to dopadlo?

Ticho. Ticho.

 Já jsem si ještě počkal.

Ticho. Ticho.

Po chvilce Lena:“No měl tady pan inženýr Petr pravdu. Chyby jsem dělala já, ale on mně silně až vulgárně vynadal.

Jen jsem dodal – jednal jsem dle zákona o DPH, v něčem ale máte pravdu, pani Straková, byl jsem tvrdý.

Ticho.

Káva už nebyla. Otec ještě potvrdil svoje jednostranné a tvrdohlavé vystupování a chování. Asi to sestry mají po něm. Asi čtyři jablka dopadla hned vedle stromu. Já doleva a on doprava. Konec tohoto oběda byl rychlý, v plné počestnosti, již bez poznámek.

Pan otec mně při podání ruky: „tak co, mladej, budeme si tykat“? Porušil jsem všechny zásady slušnosti a etikety a odpověděl jsem, „promiňte a omlouvám se vám, pane Zabloudile, ale i já si chci sám určit, s kým si budu a nebudu tykat.“

Teplota klesla v předsíni opět na nula stupňů, Celsia. S paní Strakovou jsme si opět ruku nepodali. Víno provokativně a viditelně stálo připravené na poličce v předsíni. Kytka zůstala ležet v poličce předsíňové stěny a pomalu bez vody vadla. Myslím, že ve mně uvadalo i vše ostatní.

Když odešli, tak jsem dodělal úklid kuchyně, mám rád pořádek. Tonie seděla v křesle. A povídám Tonie: „dáš si kávu?“

Odpověď jasná, strohá “Ne.“ Kdyby to slovo „Ne“ mělo ruce, dostal jsem i facku.

Udělal jsem tedy jen pro sebe. Donesl jsem šálek na malém podnosu do obýváku, mám rád ke kávě malou sušenku, ty mně zdarma dává kamarád, vrchní zde v jedné kavárně, vždy mně dá hrst sušenek ke kávě. V obchodě je nemají. Sedl jsem si.

Pomalu jsem rozbalil sušenku, zamíchal kávu bez mléka a cukru. Cítil jsem uklidňování své duše.

Tonie mně najednou a jedním dechem udělala přednášku, jak se chovám, že jsem jí to neřekl o Leně, atd. Facky virtuální jsem už nepočítal. Jen v malé sebeobraně řekl, tys přede mnou nikdy neřekla, že tvoje sestra se jmenuje Straková, že to, že používáte jen a jen křestní jména a skáčete klidně v hovoru z jedné na druhou osobu se stejným křestním jménem, mně dělá určité problémy, a že s takovými názory a chováním jsem se ještě dosud asi nikdy nesetkal. Tonie křičela, já jsem mluvil klidně, byl jsem rozhodnutý.

Už jsem nepromluvil. V pět odpoledne odešla na noční službu do nemocnice. Ráno z nemocnice mně zavolala, jak budu doma, že si přijede s jedním známým pro věci. Nebylo toho mnoho. Že už se mnou nechce být. Proběhlo to malé stěhování v klidu, promlčeli jsme to.

Byla buďto ona tak panovačná, neústupná, nebo jsem já nebyl schopen žít ve dvojici. Za nějakou dobu jsem pochopil, proč se dvakrát rozvedla, jen ona měla pravdu, nedalo se s ní diskutovat. Odešla sama ode mě, protože já jsem už zasekl sekeru, a řekl jsem si, už dost. Já mám takový názor, ty máš jiný, já se snažím ti ustupovat. Nejhorší bylo, že jsem se začal těšit, až ona půjde do služby do nemocnice a já budu sám doma. Ona mě ale ze začátku velmi finančně podporovala, já jsem po operaci byl bez peněz.

Tak vidíš, jsem opět sám, ale s takovými ženskými bych nechtěl žít, je zajímavé, jak takové negativní povahové vlastnosti přešly na všechny čtyři sestry. Pan otec působil skutečně velmi negativně, a sestry,  nebo-li jeho dcery, stejně. Proto se asi všechny rozvedly, já se taky dvakrát rozvedl, je asi jisté, že ty moje dvě manželky si myslí o mně také tolik negativního?

Dodatečně jsem si o p. Zabloudilovi zjistil, jak to byl perfektní šéfmontér, zná několik jazyků a pracoval skoro na celém světě. Radil při mnoha montáž strojírenských zařízení i v důchodu, odborník na sváření atd. Jen chvála a chvála odborníka, ani jedno minus. O jeho povahových vlastnostech nechtěl se mnou nikdo mluvit, on je zvláštní, říkali, slušně řečeno.

To je můj život, ano, to byl můj život. Skončil Petr.

Dopili jsme tak, tak láhev vína, vrchní Petrovi zavolal taxi, přijel taxikář, náhodou Petrův kamarád. Když uviděl Petra sedět se mnou u stolu a u vína, tak si přisedl a dal si minerálku. Povídá – Petře, poprvé tě beru od chlapa, vždy to bylo od nějaké baby, ty divochu jeden, ty se měníš, a rozesmáli jsme se.

Loučili jsme se. Petr, děkuji ti za večer, mně to pomohlo, že jsem ti to mohl všechno říct. Mně je najednou mnohem lépe. A jak tady budeš, tak přijeď, já bych cestu za tebou do Brna asi nezvládl. Moc ti děkuji. Příště platím zase já, mně se už finanční situace velmi zlepšila.

A líbí se mně, že mluvíš pořád tím vaším brněnským hantecem, já už na to skoro zapomněl, říká ještě Petr. Moc ti opět děkuji, tak jako za ty zkoušky z matiky ve třetím járu. „A kamošu příště dem do štatlu, hodíme špinku, budem rauchčit, a zbalíme nějakó šťabajznu na rolu a potom dem na prígl“ pokusil se Petr o hantec. Smáli jsme se, jen taxikář nevěděl, o čem mluvíme.

A tak mně napadá k Petrovi: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se jde pro pivo.

Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.